Plácido Domingo: Vždy jsem obdivoval Dvorského, byl to jeden z největších tenorů

(Slovenskou verzi rozhovoru naleznete ZDE)

V těchto dnech Plácido Domingo znovu zavítal do Stavovského divadla, aby koncertem Mozartových árií a duetů uctil narozeniny tohoto skladatele. Zároveň vyslovil přání, že by se rád za dva roky vrátil a uvedl i poslední jeho operu La clemenza di Tito. Tu totiž Mozart také premiéroval ve Stavovském divadle a od události nyní uběhne rovných 230 roků. „Když si představíte, že právě v tomto divadle pracovali Mozart a jeho libretista, je pro mě opravdová čest tady uvádět jeho díla,“ říká zpěvák, který má na kontě 4.000 pěveckých vystoupení, 150 nastudovaných rolí a jako dirigent oddirigovaných více než 500 představení. Při příležitosti jeho poslední pražské návštěvy jsem ho požádal o rozhovor. Proběhl na místě více než symbolickém – ve Stavovském divadle.

Pane Domingo, vidíte v současnosti nějaké nové trendy v opeře, které předtím nebyly tak výrazné?
Doba se neustále mění a trendy se mění spolu s ní. Ale takovým nejmarkantnějším novým trendem podle mého názoru je, že v posledních letech neustále přibývá nový repertoár. Kdysi se například hrála jedna opera od Janáčka a nyní se běžně ve světe hrají i tři – čtyři. Také se nečekaně objevila nová díla, která byla doposud považována za ztracená, a to i od takových hudebních skladatelů, o kterých byste si nikdy nemysleli, že se od nich v 21. století může ještě něco najít. Přece jen, když se nenašlo nic desetiletí předtím, tak s plynoucím časem pravděpodobnost nových objevů prudce klesá. A další postřehnutelnou změnou je, že i lidé jsou dnes víc zvědaví a mají zájem objevovat v opeře doposud nepoznané věci. Ale v tomto smyslu jsou více zvědavá i divadla. Proto vedení divadel, dramaturgové, ale i my účinkující umělci neustále hledáme možnosti uvádět nová díla. Tato snaha vede k tomu, že se dnes čím dál víc hrají i takové opery od známých velikánů, které se ještě před časem považovali za nehratelné, například z důvodu, že nebyly dokončené. Dnes je snaha o jejich dokomponování, nebo alespoň uvedení do stavu, kdy by se dejme tomu mohli zahrát i jako neúplné.

Jak se tento proces projevil ve vašem repertoáru?
V počátcích mé kariéry, když jsem zpíval Massenetta, byla velmi často hraná jeho Manon. Já jsem však pro sebe objevil dalších šest nebo sedm jeho oper: Hérodiade, La Navarraise, Thaïs, Le Cid a další. Ve všech jsem potom i účinkoval. S Donizettim to máte podobné. Složil obrovské množství oper, ale hrály se víceméně jen tři – Lucia di Lammermoor, Don Pasquale a Nápoj lásky. Teď už se hraje i asi dalších deset jeho oper. Je to především zásluha významných zpěvaček. Velké divy – sopranistky – objevily v Donizettiho operách schovanou všechnu tu dávnou krásu. A když měly značný vliv na ředitele operních domů, kteří s nimi potřebovaly podepisovat smlouvy, prosadili si jejich uvedení. A tak se takovýmto způsobem dostaly na scénu například všechny (tudorovské) královny – Anna Bolena, Maria Stuarda a z opery Roberto Devereux i Alžběta I. Podobně se takto prosadil i Le duc d’Albe.

Kromě rozšíření repertoáru, co ještě je možné označit za nový trend?
K novým trendům bych přiřadil i skutečnost, že každý den se otevírají nová divadla. Jejich množství oproti minulosti neuvěřitelně narostlo. A přibývají dokonce i v zemích a městech, která neměla velkou operní tradici (poznámka autora: například i předposlední Domingova talentová soutěž Operalia se konala v novém operním domě v kazachstánské Astaně, stojící na místě, kde před 30 roky byla jen step).
Přibývají nejen divadla, ale i různé operní společnosti a promotéři. A samozřejmě i mladí zpěváci. Divadla zároveň vytvořila programy pro začínající zpěváky, což jim mělo pomoci se o mnoho lehčeji uchytit v operních domech. Záměr byl, aby se tímto způsobem podařilo podchytit hned od počátku o mnoho víc talentů, než v minulosti. To se určitě podařilo, ale tento mechanismus dovede být někdy i zrádný. Protože umožňuje podchytávat nové a nové talenty na permanentní bázi a do divadel tak průběžně přichází stále víc nových hlasů. Když operní dům přijme do operního studia začínajícího zpěváka a podepíše s ním smlouvu, zpěvák se ocitne v prostředí, kde je například angažovaných už dalších dvanáct mladých umělců. Ale možná jen dva, tři z nich budou natolik výjimeční, že se prosadí v další kariéře sami, ti ostatní by potřebovali nějaké vedení, někoho, kdo se o ně v tom operním studiu bude starat, aby mohli postupně vyrůst. Jenomže toto se neděje. Většinou právě proto, že každý rok přichází nové a nové hlasy, divadlo tak může podepsat smlouvy s dalšími. A takto jsou ty o něco méně průrazné mladé talenty převálcované vždy těmi, které přijdou po nich. Množství zpěváků tak sice narůstá, ale operní dům je vlastně nepotřebuje šetřit, vychovávat, pěstovat a starat se o ně, někdy je lehčí nahradit je novými.

Celkově si však myslím, že opera je víc a víc populární a zájem o ní ve světě narůstá. Je však zároveň také čím dál tím dražší. V předních operních domech na každém představení pracuje v zákulisí 500 až 1.000 lidí. A to jsou náklady, které je třeba z něčeho zaplatit. Cena lístků postupně víc a víc odráží tento stav, hlavně v USA, kde není opera dotovaná státem.

Ale zase při příliš vysokých cenách by se opera mohla stát elitářským uměním…
Opera však původně také vznikla jako elitářské umění, byla nejprve hrávaná jen na královském dvoře pro velmi úzkou vrstvu vyvolených. A až v časech Verdiho přišla k obyčejným lidem. Dnes je poměrně široce rozšířená a právě spolu s přibývajícím množstvím divadel a zpěváků je dostupnější čím dál tím víc. Tím ale zároveň paradoxně ještě víc narůstá i zmiňovaná potřeba rozšiřování repertoáru. A nový repertoár nejenže hledáme stále víc v minulosti, jak jsem už zmiňoval, ale také současní skladatelé píšou stále více nových oper. Já jsem se tohoto procesu též zúčastňoval, zpíval jsem v průběhu své kariéry až pět světových premiér. A dodnes pro mě různí autoři píší nové opery.

Máte rád moderní opery?
Ano mám, ale přeji si, aby nebyly příliš atonální, spíš preferuji, aby byly víc melodické. A to teď hovořím jako zpěvák. A také jako ředitel opery v Los Angeles též podporuji zadávání nových současných kompozic. Opera jako žánr je nesmrtelná, ale její dlouhověkost závisí na nové poptávce a nové nabídce. Prostřednictvím zadávání objednávek na tvorbu současné (moderní) opery si zabezpečujeme kontakt s novými současnými skladateli a přinášíme čerstvý vítr, nadšení a progresivní trendy. Třebaže páteří každého velkého operního domu bude i tak klasický repertoár. Ale je důležité zkoušet nové věci, testovat sám sebe, neustále se učit a pravidelně opouštět svou zónu komfortu. Nebát se vstupovat do neznáma.

Ve své autobiografické knize Mých prvních 40 let píšete, že když se doma učíte novou operu a narazíte v ní na pasáž, která je příliš těžká, nechcete jí zpívat stále dokola, ale raději si jí opakujete jen v hlavě…
Protože já hraji při studování nových oper na klavír, a tak se učím všechny ty těžké pasáže hraním. Nechci je zpívat, zpívat a znovu zpívat, abych si neunavil hlas. Ale i proto, abych si nevytvořil nějaký psychický blok, že teď má přijít problematická a těžká pasáž. Já si to raději připravím na klavíru a zahraji. Takto přece též vidím všechny ty problémy, které tam jsou, cítím je a vím o nich. A tedy také vím, co mám s nimi udělat.

No, ale není to riskantní, nepokoušet se si to také zazpívat?
No, nakonec to udělám, ale nejvhodnější čas na to je až krátce předtím, než jdu na jeviště, když začne ostrý zkouškový proces. Každý však může mít nějaký jiný způsob, který mu vyhovuje, pokud máme na mysli technické záležitosti zpěvu.

Vás do některých takových principů už na začátku vaší kariéry zasvětil Carlo Morelli, jeden z vašich prvních učitelů. Ten byl také nejprve tenoristou a až později se stal barytonistou…
Ale já jsem byl nejprve barytonista a až potom tenorista. A teď jsem barytonista vlastně znovu. V každém případě, když jsem začínal, zpíval jsem nejprve baryton a byl to právě Morelli, kdo mi navrhl, abych zpíval tenor. U něho jsem poprvé zazpíval vysoké h. Potom jsem zpíval tenorové postavy víc jak 50 let a k barytonu jsem se vrátil až v roce 2009. Ale Morelli se víc než vokální technikou zaobíral intepretací. Jeho hodiny mě doslova fascinovaly, byly úžasné…

Když umíral, dal vám na památku svůj safírový prsten ve tvaru dvouhlavého hada. Možná vás chtěl takovouto mystickou formou povzbudit. Když si prsten dáte na ruku, je tam s vámi také on…
Já ho mám často při sobě. Dodnes ten prsten velmi pečlivě opatruji.

Nosíte ho při nějakých speciálních příležitostech?
Ano.

Máte ho i teď tady?
Ne, nechal jsem ho v Londýně, protože sem do Prahy jsem přicestoval jen na jeden den.

Ve své knize vzpomínáte i na to, že jste kdysi připravovali Traviatu s Marií Callas, ale nikdy jste jí s ní nakonec nezpíval. Co se stalo?
Ona už tehdy nezpívala. Plánovala comeback a Traviata byla pro ní jedna z možností, jak ho uskutečnit. A tak se chtěla kvůli tomu se mnou sejít. Když jsme byli v Paříži, nejprve nás pozvala k sobě do bytu na drink a potom jsme se vypravili do jedné restaurace. Vyprávěla různé historky.
Stěžovala si, že už nejsou žádní dobří zpěváci ani dirigenti. Rozebírali jsme také plán s Traviatou. Bohužel nakonec nevyšel, protože ona už se nikdy nevrátila na operní jeviště. Uskutečnila jen sérii koncertů s Giuseppem Di Stefanem a to bylo všechno. Její comeback se neuskutečnil.

V projektu „Tří tenorů“ se kromě vás a Luciana Pavarottiho také jako o třetím možném tenoristovi původně uvažovalo i o Petrovi Dvorském. Je to pravda?
Ne, není to pravda. Peter Dvorský je fantastický tenor, já ho velmi obdivuji. On byl určitě jedním z největších tenorů a klidně by mohl zpívat v takovém seskupení, jako byli Tři tenoři. Ale není pravda, že by se o něm uvažovalo, to vůbec není tento případ. Carreras byl tehdy velmi nemocný a celý rok strávil v nemocnici. My jsme se o něho začali dost obávat, a když ho konečně po roce propustili domů, já a Luciano jsme hledali nějaký způsob, jak ho přivítat. Rozhodli jsme se při této příležitosti udělat koncert tří tenorů a začali jsme ho také připravovat. Takže José Carreras se v tomto seskupení ocitl z důvodu, že to byla vlastně naše forma oslavy jeho návratu. Forma, kterou jsme ho chtěli přivítat z léčení doma. To nemělo vůbec nic společné s Petrem Dvorským. Ale samozřejmě, když bychom sestavovali nějaký pomyslný žebříček tří největších tenoristů té doby, asi bychom mohli vytvořit různé kombinace a Dvorský by byl podle mě ve většině z nich. Vždy jsem ho obdivoval a obdivuji dodnes jeho krásny velký hlas.

Spolu s Pavarottim a Carrerasem jste spolu odzpívali 35 koncertů. Byla mezi vámi kromě přátelské spolupráce i profesionální rivalita?
Byla to zdravá soutěž ve stylu: „Cokoliv uděláš, já dokážu udělat lépe.”

Nevím, zda znáte kauzu zpívající dům v Štúrove. Paní Éva Nothartová v tomto městě na jihu Slovenska terorizovala své sousedy, když na celou ulici pouštěla z reproduktorů vaši árii nepřetržitě od šesté hodiny ráno do desáté hodiny večer. Za den ji zahrála 242krát. A dělala to tak denně nepřetržitě 14 let. Obyvatelé ulice se za celou dobu nemohli domoci, aby reproduktory ztichly, až dokud o tom nerozhodl soud. Rozhodnutí soudu paní Nothartová nerespektovala, a tak jí na podzim minulého roku vzali do vazby.
Vím o tom. Nevím ale, co se na to dá říct. Já jsem slyšel, že si prý stěžovala na sousedy, kteří měli psa, a ten štěkal, a tak se rozhodla hrát mojí hudbu, aby právě přehlušila štěkot psa. Možná měla tu árii ráda, já nevím… A možná mě ani neměla ráda, ale chtěla jen zastrašit sousedy. A tak to pouštěla neustále znovu a znovu. Já znám jen tu první část tohoto příběhu, že to stále hrálo. Nevěděl jsem ale, že jí zavřeli…

Nejenže jí zatkla policie, ale i poté, když jí vzali do vazby, vaše árie ještě nějaký čas nadále vyhrávala na celou ulici. Zjistilo se totiž, že její každodenní zapínání a opakování bylo řízené automaticky…
Mně je na jedné straně líto, že jí zavřeli kvůli mé hudbě. Ale na druhé straně teď už je pravděpodobně konec a ona už asi nebude moct tu nahrávku poslouchat dál. A sousedi si zřejmě konečně vydechnou. (poznámka autora: Paní Nothartová už momentálně není ve vazbě, ale byla přesunuta do psychiatrické léčebny).

Je to poprvé, kdy jste se setkal s tím, že vaše nahrávka byla použitá proti někomu jako zbraň?
Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Nebyl také z vaší strany možný nějaký právní postup, který by to celé zastavil už dávno? Zní tam přece váš hlas, je to umělecké dílo, na kterém jste participoval, tak předpokládám, že zřejmě také máte možnost povědět, že si nepřejete, aby se s ním nakládalo takovým způsobem a za takových okolností…
Ne, to tak není. Já nemůžu na to nic říct, ani s tím nic udělat. Vycházím z toho, že ona je vlastník té nahrávky, koupila si jí, a proto jí může používat. Tak jí také používala. Já vím, že je to absurdní, ale z právního hlediska s tím zřejmě nemůžu nic udělat. Muselo to být zřejmě dost těžké, protože jsem slyšel, že kvalita té nahrávky prý byla velmi nízká, že to byla nějaká velmi opotřebovaná nahrávka…

Ano, pískalo to a dokonce se v některých pasážích zpomalovala tak, jako když se kdysi „táhla“ magnetofonová páska…

Autentický zvuk pískající nahrávky na Kossuthové ulici ve Štúrově. Několik slovenských médií opakovaně uvádělo, že jde o árii z Traviaty, ve skutečnosti však jde o árii “Di quella pira z Trubadúra.

Nevím, zda to víte, ale režisérka Sláva Daubnerová napsala na motivy této události i divadelní hru. Ta se momentálně hraje ve Slovenském národním divadle…
A pouštějí tam i tu nahrávku?

Nevím…
Možná bych jednoho dne mohl navštívit představení a zazpívat jim to tam naživo…

Ale asi ne 242krát za sebou…
Tak to určitě ne… (směje se)

Na závěr ještě změňme téma. Proč jste se rozhodl další ročník vaší zpěvácké soutěže mladých talentů Operalia zrealizovat právě v Praze?
Protože za dvacet šest roků jsme tuto soutěž pořádali ve všech důležitých městech na světě a pro mě je Praha jedno z těch velmi důležitých. Kvůli své kráse, jak kvůli kultuře, tak i lásce k hudbě. A je tu také tolik výborných hlasů… Takže jsem byl nakonec velmi rád, že i v Praze měli zájem, abychom přinesli soutěž do tohoto města, a že to tak například chtělo i Národní divadlo.

Vaše dosavadní zkušenost při spolupráci s Národním divadlem byla zřejmě dobrá, když vaše přání uspělo…
Dosavadní spolupráce s divadlem byla absolutně skvělá.

Děkuji za rozhovor!

Plácido Domingo neslavil v Praze jen Mozartovy narozeniny. Po oddirigování slavnostního koncertu sestaveného z árií tohoto skladatele oslavil ve Stavovském divadle ještě i své vlastní narozeniny. V úzkém kruhu přítomných ukrojil první kousek z dortu ve tvaru otevřené partitury. Vyzdobena byla několika takty ze skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Symbolicky mu přitom pomáhali i ostatní sólisté večera.

Koncert samotný přítomní diváci přijali s upřímným nadšením. Sólisté Adela Zaharia, Simone Alberghini, Štěpánka Pučálková a Petr Nekoranec během večera zpívali árie a duety. Po skončení oficiální části však vytvořili kvartet a zakončili akci společným přídavkem.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]