Plán C: večírek skončil – ohlédnutí za Signal Festivalem a jednou premiérou v Ponci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Po ročním odkladu se letos konal 9. ročník Signal Festivalu, mezinárodní přehlídky vizuálního a digitálního umění, light designu i s přesahem do performativních směrů. Konec konců, technologie může být nástrojem choreografického procesu, světlo a obraz mohou tančit. Produkce festivalu předem vyzdvihovala linii Signal AR, která poprvé soustavně představuje projekty využívající rozšířené reality, anebo projekt několika umělců V E K T R O S K O P. Tématem ročníku 2021 bylo vyhlášeno „soužití člověka s přírodou, postupné překonání pandemie a zdravější prostředí na planetě Zemi“, což je gesto téměř aktivistické a s ohledem na aktuální společenskou situaci vcelku pochopitelné, ale vzbuzuje také otázku, nakolik umění musí či má mít program. Na závěr představíme pro inspiraci projekt, který funguje z opačného konce, bez vnějšího apelu a programního zadání, z vnitřního zaujetí – a s takovou nápaditostí v práci se světelným designem, že doufám, že se v příštím roce zaskví přinejmenším v doprovodném programu festivalu, který má ve svých možnostech popularizaci umění před zcela novým publikem.


Signal Festival 2021 – Impakt (foto Jiří Šebek)

Signal AR ve vašem telefonu
Nejen pandemie Covid-19 vede umělce k nacházení alternativních způsobů, jak přiblížit umělecké dílo divákovi, který není fyzicky přítomen. Rozšířená realita je jedním z řešení, která nejsou tak technicky náročná jako programování virtuální reality a neodtrhávají uživatele-publikum od jejich reálného prostředí. V rámci Signal Festivalu ji reprezentovala outdoorová řada instalací Signal AR, která na šesti místech v oblasti Karlína představila tvorbu pěti autorů a kolektivů, jejichž díla je možné na konkrétních lokacích zažít pouze skrze displej chytrého telefonu. Jednalo se o technicky nejinovativnější část festivalu.

O rozšířené, tedy augmentované realitě, proto ve zkratce AR, se diskutovalo také na setkání, které bylo naplánováno jako konference či sympozium o udržitelnosti současného umění, respektive uměleckého prostředí (v environmentálním slova smyslu), ale navštívilo jej jen velmi skromné množství diváků. Pokud jde o postřehy o užití AR, tento diskusní blok připomněl například existenci platformy Acuteart.com, která prostřednictvím mobilní aplikace umožňuje umělcům prezentovat svá díla právě ve formě AR a spolupracuje s řadou institucí a festivalů. Před dvěma lety se spojila společnost Apple s newyorským New Museum v projektu rozšířené reality [AR]T Walk.

Signal AR, Longiy – The Visitors, vizualizace (zdroj Signal Festival 2021)

Ředitel Signal Festivalu Martin Pošta připomíná, že vytvářet díla primárně formou AR se zatím festivalu ekonomicky nemůže vyplatit, jejich životnost však pomůže prodloužit mobilita – pokud je možné nalézt vhodný prostor, budou tyto instalace nabídnuty také dalším festivalům a městům. Pro AR ale hovoří právě možnost opakovaně instalace zprovoznit téměř kdekoli na světě, není tedy nutné vytvářet, stavět fyzické objekty, které by mohly být i nákladnější, a nakonec i více zatížit životní prostředí.

Umělci, kteří AR využívají se logicky shodnou na její praktičnosti, kterou vyzkoušela pandemie. AR díla lze posílat a realizovat po celém světě, i když je jejich tvůrce uzavřen ve své vlasti do lockdownu. Dílo cestuje internetovými úložišti, tedy nemusí nákladně cestovat autor. AR je v kontextu pandemie také bezpečnější, protože technologie VR je tak nákladná, že je ještě stále nutné ji půjčovat, zatímco mobilní telefon má každý svůj vlastní. Ačkoli princip byl v uměleckém světě použit poprvé už v roce 1994 (Jeffrey Shaw představil exponát viditelný nikoli na podstavci, ale na digitálním displeji s ním propojeném), rozkvět zažívá AR až v posledních pěti letech, kdy došlo k největší inovaci mobilních telefonů, které zřejmě v roli zobrazovacích zařízení dosáhly svého zenitu. Rozvoj AR tedy bude asi směřovat především k jejímu rozšíření jak v umění, tak třeba i ve vzdělávání.

V sérii instalací Signal AR, které návštěvníci museli stihnout zhlédnout za denního světla, dominovala hravost nad společenským a kritickým apelem, který jinak většinu programu ovládl. Mechanická galaxie Jana Kalába na Lyčkově náměstí byla vizualizací prostorových objektů jako nehmotných soch, autor se věnuje dlouhodobě graffiti a touto instalací nabízí možnost tvořit street art bez nutnosti fyzického poznamenání jeho prostředí. Daniel Kupr (AOKU) zalidnil prostor dvou stanovišť virtuálními animovanými postavičkami, které má uživatel v aplikaci „párovat“, a vznikají tak z nich noví tvorové jako při křížení. V kašně na Karlínském náměstí byla situovaná propracovaná projekce (Longyi: The Visitors), která byla sice přiznaně animovaná, ale vytvářela živý dojem otevřeného portálu z jiného světa, protože se ji podařilo naprogramovat přesně na tvar fontány, a navíc i na průčelí kostela sv. Cyrila a Metoděje, mezi nimiž proud animace neustával. V jednom z výklenků Negreliho viaduktu nechal kolektiv Brainz Immersive rašit, ale postupně se i ztrácet a uvadat záplavu zelených popínavých rostlin; šlo o upoutávku na videohru, která by zřejmě měla mít společenskou či enviromentální zápletku, a tak zapadá do koncepce festivalu. Nakonec vizuální umělec Jan Hladil připravil spolu s hudebníkem Michalem Šupákem virtuální mapping na budově Centrály Kooperativa, na níž by v reálné realitě mapovat nebylo možné. Hudba téměř filmová a vycentrovaná abstraktní vizuální podívaná funguje velmi dobře, především propojení dynamiky hudby s obrazem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments