Plán C: večírek skončil – ohlédnutí za Signal Festivalem a jednou premiérou v Ponci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Imerzivní i podivné zážitky…
Jedním z projektů, který byl avizován samostatně, byla performance V E K T R O S K O P, která probíhala každý večer v Divadle Archa. Nazvat jej předem „oslavou audiovizuální korelace, setkáním trendsetterů a archeologů medií“ a slibovat špičky jazzové a taneční scény, bylo snad poněkud ošidné, neboť na poli multimediálního divadla, současného tance, performing a performance art se toho děje tolik, že oslavná rétorika může projektům spíš uškodit než pomoci. Tedy: živá hudba byla, robotická paže také, střípek taneční improvizace též, interakce kytary a projekce rovněž tak. Ale šlo o sled čísel, která nenapovídala žádnou jednotící linku, která by svědčila o režijním záměru jiném než pospojovat dohromady nápady několika tvůrců, navíc v ne zcela přiměřeném poměru a s žánrovou roztodivností více matoucí než návodnou. Hned úvodní číslo, do něhož byl zapojen choreograf Tomáš Krivošík, působilo nedotaženě. Jako kdyby nebylo po většinu času jasné, jestli světelné trubice (o nichž věřím, že světelné signály byly naprogramované a je zřejmě pokrokem, že to lze učinit u mobilních objektů) pouze přenáší jako rekvizity z místa na místo (a za jakým účelem), anebo se už jedná o choreografii… Objekty na sebe nakonec strhávaly tolik pozornosti, že krátká taneční sekvence vycházející z urban dance inspirace mezi nimi zanikla a převládl pocit zmatení. Tak zkušený a úspěšný choreograf a tanečník by jistě mohl vložit do práce se světelným objektem mnohem více pohybové invence, je tedy snad limitem materiál, nebezpečí, že se objekty při manipulaci poškodí? A v čem tedy spočívá onen experiment nebo trend setting?

Mobilní socha Reflexe (Signal Festival 2019)

Kytarista Ondřej Skala (za zvuk a hudbu se na celém večeru podílelo několik různých autorů) představil zajímavou synchronizaci s projekcí, která působila interaktivně a postarala se o nejzajímavější zážitek večera. Hudební motivy elektrické kytary modifikované syntetizátorem byly zjevně s vizuálním mechanismem propojeny a vznikala zde jakási abstraktní malba hudbou, na projekčním plátně zůstávaly totiž všechny takto vytvořené vrstvy, avšak ne jako trvalý otisk, neboť přerušením zdroje energie tento obraz zaniká. Po zbytek večera scéně vévodila zrcadlová kinetická socha Reflexe, jejíž šestihranné plochy lze programovat ke změnám pohybu, a nechat tedy roztančit světlo, které na ni dopadá. Není to však hra, která by upoutala na výrazně dlouhou dobu, ačkoli projektorem umístěným v publiku lze dosáhnout zajímavých efektů. (A vzhledem k tomu, jak dlouho se publikum na odrazy paprsků přímo dívá, není asi ideální ani číst večer po představení Den trifidů.) Jsou to jaksi efektů pro efekty, l´art pour l´art, poněkud příliš z toho celého čiší nadšené sdělení „podívejte se, co to umí“, zatímco by přece jen mohl takový vizuální experiment dostat nějaký konkrétnější obrys a obsah, sdělení (?). Jinak je to prostě jen prezentace zařízení pro scénografa nebo světelného designéra, jehož zvláštností je, že je naprogramováno a není třeba jej obsluhovat ručně. Ale k jakému uměleckému vyjádření můžeme takový objekt využít? Tvůrci měli mít evidentně mnohem víc času promyslet koncepci vystoupení, nikoli se pouze seznámit s funkcemi tak slibného nástroje. Konec konců na stránkách festivalu se i píše, že onu možnost měli „po několik dní“, a to nezní jako přiměřený čas pro vytvoření svébytné umělecké výpovědi. To je opravdu jen čas k seznámení se s funkcí a osaháním možností… (Navíc jde pak skutečně jen o sled ukázek, a ne o společnou tvorbu, z níž by měl potenciál vzejít performativní kus se sdělnou dramaturgií.)

V programu avizované robotické rameno, které bylo spoluhráčem klavíristce Beatě Hlavenkové (večer pak de facto skončil jejím krátkým koncertem), mělo naprogramováno něco kolem deseti pohybů, které bylo možné spouštět a ovládat z tabletu. Jenže propojení akce naprogramovaného stroje s performerem zkoumá už řada umělců především v zahraničí a bohužel se asi nemůžeme rovnat především možnostem jejich investic do vývoje a o skutečné iluzi interakce člověka a stroje (či snahu o jejich propojení v jednu performující bytost) nám nezbývá než snít. Ale v tom případě – buďme zkrátka soudní i ve své prezentaci a zaměřme se spíše na promýšlení obsahu, když jsme omezeni možnostmi.

Signal Festival 2021 – mapping v Karlíně (foto Tomáš Slavík)

Naopak k projektům, které měly potenciál diváka skutečně přenést do jiného „světa“ a rozezvučet tu očekávanou strunu fantazie, patřil noční mapping na fasádu kostela sv. Cyrila a Metoděje z dílny německé Weltraumgrafik a několik propracovaných akcí v holešovické části programu. Symboly minulosti (církevní stavba s jistou samozřejmostí inspirovala k využití vlastních architektonických motivů) a abstraktní sci-fi hra budoucnosti, která sympaticky a snad i přiznaně evokovala „starého dobrého“ Kubricka přinesla vizuální zážitek na klasickém principu proudu efektů vycházejících ze středu symetrické plochy, jež vyvolává iluzi pohybu v mysli subjektu, který ji sleduje. Těžko soudit, jestli si někdo z podívané odnesl skutečně myšlenku konfrontace minulosti, budoucnosti a potenciálu nového začátku, který tvůrci chtěli nabídnout. Nejzajímavější je naslouchat dětskému publiku, protože schopnost dětské mysli nacházet asociace a paralely se skutečností je mnohem svobodnější než naše dospělá racionalita…

Signal Festival 2021 – 3D projekce Onionlab – pohled diváka (foto Tomáš Slavík)

V instalaci s pětiminutovou smyčkou Impakt zahrnul Lukáš Dřevjaný návštěvníky v uzavřeném prostoru obrazovým i zvukovým „útokem“ na smysly, aby navodil dojem překvapení či paralýzy. Španělská Onionlab oživila Průmyslový palác na Výstavišti 3D projekcí Superar. Není to poprvé, kdy jsem měla dojem, že u nejúspěšnějších děl vznikl nejprve vizuál, projekce či instalace jako výtrysk čisté fantazie tvůrců, kteří vytvořili hru tvarů, objektů a možná i náhodných obrazců, a teprve dodatečně k nim přimysleli důležitě a vážně vyhlížející text, kterým dodávají své práci váhu a oprávnění účastnit se programu, jehož dramaturgie má být společensky odpovědná. Naštěstí! Nápaditá projekce si, opět v duchu iluze průletu prostorem, pohrála s tvary jednobuněčných živočichů, geometrických objektů, domů a sídlišť, a neatakovala diváka mentorským přístupem.

Potřebujeme nový plán. Ohleduplný, šetrný, udržitelný pro naši planetu, společnost a životní prostředí. Plán, který dokáže vybrat zatáčky nepříznivých okolností a umí se přizpůsobit. Signal Festival letos přináší Plan C,“ píše se totiž v programu festivalu, jemuž se mnoho tvůrců podřizuje možná až příliš. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments