Plán C: večírek skončil – ohlédnutí za Signal Festivalem a jednou premiérou v Ponci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Z instalací se zřejmě největšímu zájmu těšil Živý les Kateřiny Blahutové ve Stromovce a Rozkvétání světla (Roman Vrtiška a Vladimír Žák) v Karlíně. Nafukovací artefakty udržované v pohybu konstantním přívodem vzduchu nejsou úplnou novinkou a je známá i jejich technická náročnost a podléhání povětrnostním podmínkám. Před několika lety se podobný objevil na náměstí Václava Havla v adventním čase, pod názvem Duch Vánoc měl symbolizovat nového komercializovaného „ducha“ svátečního času, postavy připomínající reklamní poutač bylo využito schválně. Živý les ozvláštnilo nápaditější rozvětvení těchto „stromových“ figur a světelný design v zelené a výbojnější červené barvě, stejně tak jako zapojení publika v rámci instalace. Ještě více interaktivní pak byla instalace druhá, kdy světelné objekty museli diváci rozpohybovat vlastní silou, a tak alespoň symbolicky okusit zákon zachování energie naživo. Opět se ukazuje, že slova jsou nadbytečná a že největší účinnost mají díla, která si drží čistotu své vizuální a technické působivosti.

Signal Festival 2021 – Živý les (foto Tomáš Slavík)

Nechci být nějak extrémně negativní, jak by se snad mohlo zdát. Koncept festivalu je tím, co se tu radikálně proměňuje, a toto je jeho nový směr, který diváci přicházející za technologickými novinkami a dokonalým provedením nebudou snadno následovat, protože pověst Signalu je pověstí ohromující vizuální události roku, a tou v této podobě jednoduše není… Což samo o sobě můžeme chápat jako jeho hlavní sdělení, možná právě to nejradikálnější ze všech. Je však také otázkou, jestli když je jasné, že se neobejdeme bez plánu C, není skutečně čas odpískat večírek s tancem na potápějící se palubě a říci si, že akce a festivaly toho druhu jsou minulostí a nepatří k zodpovědnému životu v 21. století? Udělat tečku ještě jasnější a hlasitější.

Ono je to celé takový paradox, o němž se mi zdá, že umělci neradi uvažují. Nové technologie stojí nejen hodně peněz, ale také energie a zdrojů, o jejichž drancování se tolik hovoří. Chceme-li si dopřát nejmodernější vybavení, cestuje za námi z druhé strany zeměkoule. Řekněme si tedy zcela otevřeně, že zastáváme radikální postoj. Umění je víc, já prostě chci, aby to bylo dokonalé, je mi jedno, z čeho se ty dráty a čipy vyrobí. Vždyť by to bylo úplně legitimní. Však i naše televize, počítač, telefon, pračka, myčka či lednice viděly zřejmě Evropu až při vykládce na letišti nebo v některém z přístavů, kde kotví trajekty se zbožím z Asie… A nevracíme se kvůli tomu k neckám a valše. Takový dnešní svět už je. Podle režiséra Vlka mám nihilistické úvahy. Ale já nebojuji za návrat k baroknímu divadlu s manuální mašinerií a svícemi na rampě jako jediným světelným zdrojem. Mám myčku na nádobí a plánuji koupi robotického vysavače. Jen mi přijde trošku pokrytecké tvořit programově na téma klimatické katastrofy, když ke své tvorbě potřebuji optická vlákna, čipy a další součástky, jejichž výroba vyžaduje dolování a zpracování vzácných kovů, rozvinutý chemicko-technologický průmysl, práci, která není, nebude a nemůže být „čistá“, přičemž tou stálou a oslavovanou inovací a zdokonalováním se vytváří extrémní množství elektroodpadu (inženýři a designéři, kteří musí každých pár let kupovat nový počítač, ačkoli „starý“ vůbec není rozbitý, ale jen nekompatibilní, aby mohli dál dělat svou práci, by mohli vyprávět – a nejen oni). Určitě to dělejme, používejme, protože pokrok zastavit nelze a rezignovat na užívání technologií znamená vlastně jen dát prostor někomu jinému, kdo takové skrupule mít nebude a smete nás. Ale netvařme se u toho prosím jako ekologové!

Signal Festival 2021 – Reality Check (foto archiv festivalu)

Řešení zatím neexistují, ale nechť na nich pracují vědci. Na zmiňovaném sympoziu byl zajímavý příspěvek z pera Veroniky Čechové o realizaci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 v Moravské galerii. Organizátoři se jednak pokusili co nejpodrobněji zjistit tzv. uhlíkovou stopu, která stojí za uměleckými díly i samotnou realizací výstavy jako takové. Zabývají se například udržitelností materiálů využívaných v rámci výstavní architektury a designu, od otázky jednorázového vs. opakovaného použití atd., až po praktické experimenty se solární energií, kterou se pokusili využít jako jediný zdroj pro osvětlení i elektronické systémy. Jedná se o experiment, nikoli odpověď a řešení, protože problémů kolem takové metody vyvstává mnoho, včetně reálného výpadku za dlouhodobě zhoršených povětrnostních podmínek. Patrně stojíme před mnoha pokusy, které povedou do slepé uličky, ale bez nich to nepůjde.

A slíbený příklad na závěr?
Tím je premiéra choreografky Věry Ondrašíkové, která ve své tvorbě využívá současný tanec a v uměřeně odůvodněné míře také nové technologie, experimentuje s jejich interaktivitou a v poslední době především se světelným designem, který je v jejích projektech složkou rovnocennou scénografii. V novém projektu Witness uvedeném poprvé v září a v říjnu v divadle Ponec se snoubí láska k přírodě a propracovaná vizuální složka. Slovo „podívaná“ není na místě, protože choreografce není nic vzdálenějšího než tvorba na efekt. Žádná viditelná agitace, ale citlivé vtažení diváka do jiné reality. Jako umělkyně vytváří se svými spolupracovníky snový surreálný svět, k jehož návštěvě je člověk přizván, jako kdyby mohl v galerii vkročit doprostřed obrazu. Alespoň takový dojem se jejímu týmu podařilo v inscenaci Witness vytvořit.

Věra Ondrašíková a kolektiv – Witness (foto Vojtěch Brtnický 2021)

První čistě choreografickou část můžeme v tomto kontextu nechat stranou, principem je tanec dvou interpretů, jimž jsou protihráči a pomyslnými partnery stromy, skutečně podetnuté mladé listnáče v roli spíše partnerů než rekvizit. Ve druhé části se stávají více součástí oné vizuální krajiny, která vyvstává z mlhy a tajuplna. Kouř, světlo z projektoru úzce ohraničené tak, že doslova krájí prostor, sofistikovaná práce s jeho překryvy a pohyby vytvářejícími plochy (jež už známe po technické stránce z inscenace Guide), obrysy větví vystupujících ze stínu, protisvětlo. Tak prosté prostředky, ale tak velký účinek? Protože je vše podřízeno fantazii a nápadu. Ten je základem, ať aktivisté prominou, k tomu, aby divák odcházel zasažen.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments