Plán C: večírek skončil – ohlédnutí za Signal Festivalem a jednou premiérou v Ponci

První čistě choreografickou část můžeme v tomto kontextu nechat stranou, principem je tanec dvou interpretů, jimž jsou protihráči a pomyslnými partnery stromy, skutečně podetnuté mladé listnáče v roli spíše partnerů než rekvizit. Ve druhé části se stávají více součástí oné vizuální krajiny, která vyvstává z mlhy a tajuplna. Kouř, světlo z projektoru úzce ohraničené tak, že doslova krájí prostor, sofistikovaná práce s jeho překryvy a pohyby vytvářejícími plochy (jež už známe po technické stránce z inscenace Guide), obrysy větví vystupujících ze stínu, protisvětlo. Tak prosté prostředky, ale tak velký účinek? Protože je vše podřízeno fantazii a nápadu. Ten je základem, ať aktivisté prominou, k tomu, aby divák odcházel zasažen.

Především několik obrazů zůstane divákovi v paměti, a lidé v nich často ani viditelně nefigurují. Vprostřed inscenace se dlouho fascinovaně díváme na ležící torzo stromu, jemuž projekce jako by vytvořila jiskrné proudy živé mízy ve větvích, jako by to byly výboje z nervových synapsí přenášející signál, ale jde o optickou hru, kterou vyvolává jen světlo a struktura ve správném poměru. Jinému výjevu pomáhá zcela mechanická fyzika. Tanečník udržuje v rotaci tělo svého neživého partnera, a tím, jak s jistou rychlostí a návazností prochází spleť větví kolmým světelným pruhem, vytváří iluzi blesků rozlévajících se jimi – zde pracuje jen a pouze fyzika, optika, ošálení lidského oka. Světlo, tma a objekt, žádná sofistikovaná technologie. Ale čaruje i světlo z projektoru v kombinaci s umělým dýmem. Tentokrát žádné mezihvězdné prostory pro setkání duší, ale báječná iluze krajiny pohlcené ranní mlhou, z níž vynikají obrysy stromů jako tajuplné bytosti proslavené Goethovy básně. Sice je tu ambientní hudba, ale kdyby zazněla kopyta koně, nebylo by to překvapení. A pak oslava jasu a záře letního slunce prosvítajícího zelenými listy stromů, tančící paprsky a přímo viditelná radost ze života, který vzbuzuje nutkavou touhu ochraňovat. Práce se světelným zdrojem je komplikovanější, ale stále je v jejím středu živá materie. A to přináší nejsilnější sdělení a skutečnou, pravdivou motivaci, kterou si nemusíme ani pojmenovávat, směs uvědomění a odhodlání, jakou v člověku těžko vzbudí hesla nebo výčitky, že dělá příliš málo pro své okolí.

A já se jen ptám – proč právě takové dílo není součástí Signal Festivalu? Protože jeho účinnost skutečně mnoho letošních protagonistů „strčí do kapsy“. 

Signal Festival: 14. – 17. 10., Praha – Holešovice, Karlín, Staré Město, Divadlo Archa

Witness
Koncept a choreografie: Věra Ondrašíková
Účinkují: Jaro Ondruš a David Králík, Jakub Kohout
Dramaturgie: Marta Ljubková
Hudba: Filip Míšek
Světelný design: Pavel Kotlík
Live programming: Michal Rydlo
Kostýmy: Hana Frišonsová
Produkční spolupráce: Tomáš Grúz, Daniela Řeháková

Premiéra: 9. 9. 2021, divadlo Ponec
Psáno z reprízy 22. 10. 2021