Plánovaná fúze Moravského divadla s Moravskou filharmonií pohledem sociologa

Olomoučtí politikové se již delší dobu zabývají otázkou budoucí existence Moravské filharmonie a Moravského divadla. Rada města Olomouce si k tomuto tématu nechala zpracovat analýzu, která doporučuje spojit tyto instituce v jednu, se zachováním dvou orchestrů, ovšem s propuštěním asi 20% orchestrálních hráčů oproti současnému stavu. Tento plán nyní míří na zastupitelstvo, které o něm bude rozhodovat 15. prosince 2023. Radnice i analýza zároveň deklarují zachování kulturní nabídky a dokonce zvyšování kvality umělecké úrovně. Můžeme mít v Olomouci více muziky za méně peněz? Jako sociolog jsem se dříve zabýval rozhodovacími procesy zahrnujícími vědu, politiku a veřejnost, a dovolím si několik poznámek k tomuto tématu.

Za méně peněz více muziky?

Předně bychom neměli zapomínat na jádro celého problému: olomoučtí radní chtějí na Moravské filharmonii Olomouc a Moravském divadle Olomouc dlouhodobě ušetřit. Zmíněná analýza ukazuje, že mezi lety 2017 a 2023 se příjmy města zvýšily o 39%, provozní výdaje města se zvýšily o 52%, zatímco výdaje na MDO a MFO se zvýšily o 32%. Podíl výdajů města na tyto kulturní instituce v rámci celého rozpočtu tedy spíše klesá. Přesto se mluví o tom, že stávající způsob financování je “neudržitelný”. Ano, situace je neutěšená, ale hlavně kvůli tomu, že politikové nejsou dlouhodobě ochotní či schopní nastavit jasné podmínky a zajistit adekvátní a předvídatelné financování.

Nekoncepčnost a nepředvídatelnost financování pochopitelně komplikuje život a plánování Moravské filharmonii i Moravskému divadlu. V této situaci je záměr sloučit obě instituce předkládán jako řešení této nekoncepčnosti a nepředvídatelnosti (viz např. zde). Avšak to, jestli máme jednu nebo dvě organizace, přece z principu není více nebo méně koncepční. Jinými slovy, sloučení samo o sobě není vůbec žádnou zárukou toho, že budoucí organizace bude mít dlouhodobě “udržitelné” financování (nikdo nám neslíbil, že politikové nebudou chtít v budoucnu dále škrtat).

Za pozornost stojí, že představitelé města opakovaně deklarují zájem o zachování kulturní nabídky v Olomouci, někdy se dokonce mluví o tom, že transformace povede k jejímu rozvoji. Navzdory nejasnému obsahu této deklarace za ni můžou být návštěvníci filharmonie a divadla rádi. Musíme se ale ptát: lze mít za méně peněz stejně, nebo dokonce více muziky?

Limity Analýzy, aneb jak nedělat z kultury čísla

Přijmeme-li skutečnost, že radní chtějí na kultuře šetřit a sloučení obou institucí nám dává šanci vyhnout se výsledku, který by byl pro olomouckou kulturu ještě více devastující (prosté škrtání v rozpočtu, které by mohlo vést k úplnému zrušení jednoho z divadelních souborů či celé filharmonie), naskýtá se otázka, jak bude sloučená instituce vypadat. Zatím nejpodrobnější obrázek o této věci nám dává výše zmíněná Analýza. Je dobře, že si město nechalo zpracovat nezávislý expertní posudek. Analýza poskytuje v některých ohledech dobrý přehled o tom, jak Moravská filharmonie a Moravské divadlo fungují. Uvádí ukazatele jako počty představení a koncertů, návštěvnost či vytížení sálů, které porovnává s podobnými institucemi jinde v ČR. Avšak v klíčovém bodě, jako podklad pro rozhodování o budoucnosti Moravské filharmonie a Moravského divadla, tato analýza selhává.

Analýza zvažuje čtyři modely možného budoucího uspořádání: dvě instituce – dva orchestry (stávající stav), dvě instituce – jeden orchestr, jedna instituce – jeden orchestr, a jedna instituce – dva orchestry. Tyto čtyři modely jsou poté podrobeny “multikriteriální analýze”, která hodnotí různé aspekty jejich možného fungování. Kritérií je osmnáct a týkají se organizace a správy, umělecké kvality, ekonomiky a využití prostor. Každé z osmnácti položek je přiřazena určitá váha a následně je v každém modelu ohodnocena na škále 1 až 5. Výsledkem je, že každý ze čtyř modelů uspořádání je “oznámkován”, kde 1 je nejhorší hodnocení a 5 nejlepší. Tímto způsobem vychází varianta sloučené instituce se dvěma orchestry jako nejlepší (výsledné skóre 4,0), zatímco varianta stávajícího uspořádání jako nejméně vhodná (2,3).

Jako sociolog, který se dříve věnoval kvalitativnímu i kvantitativnímu výzkumu, si dovoluji tvrdit, že způsob, kterým je provedeno toto hodnocení, je v lepším případě zavádějící a nedostatečně vysvětlený, v horším případě úplně špatně. Chápu snahu nějak “ohodnotit” zvažované varianty. Naše doba je taková, jsme zvyklí všechno vyčíslit, spočítat. I politikové jsou rádi, když můžou svá rozhodnutí opřít o “tvrdá data”. Musíme se ale ptát, jak tato “tvrdá data” vznikla. V některých případech je lze vyrobit celkem snadno a neproblematicky. Například návštěvnost je snadno měřitelná – dá se spočítat (s určitou přijatelnou chybou) třeba podle počtu prodaných vstupenek. V jiných případech je to ale složitější. Jak například měřit kvalitu života jednotlivce? Podle výše příjmu? Podle toho, kolik teplých jídel týdně dotyčný sní? Podle toho, jak dotyčný sám kvalitu svého života zhodnotí? Nebo podle kombinace těchto faktorů? A jak je měřit, a jakou váhu jim přidělit? Poctivý sociálně-vědný výzkum musí toto všechno pečlivě zvážit, vysvětlit, opřít v literatuře a pokud se jedná o novou škálu, tak také otestovat a podrobit oponentuře. Nic z toho v dotyčné analýze není přítomno.

Uveďme jeden konkrétní příklad: jedním z kritérií je “zvyšování umělecké kvality”. Toto kritérium je definováno takto: “Míra umělecké kvality inscenovaných titulů, potenciál pro odborná ocenění i zvyšování návštěvnosti.” Následuje vysvětlení: “Při spojení do jednoho subjektu a společné (sic!) plánování pro všechny soubory bude snadnější inscenovat i taková díla, která budou zajímavá z pohledu kritiky a přitáhnou nové návštěvníky,” (strana 111). Stávající uspořádání je ohodnoceno 2 body, varianta 1 instituce – 2 orchestry zde získala 4 body. Znamená to, že sloučením institucí zdvojnásobíme potenciál pro zvyšování umělecké kvality? V čem? Proč? Jak?

Vím, nejsme na akademické půdě. Ale tady se jedná o budoucnost kulturních institucí s mnohaletou tradicí. Není to možná právě tím spíše důležitější? Až bude 15. prosince 2023 rozhodovat zastupitelstvo a budoucnost olomouckého divadla a filharmonie bude jedním z desítek bodů programu, politik otevře analýzu, nalistuje tabulku, uvidí čtyři čísla a s klidným svědomím zvedne ruku pro to, které vychází nejlépe. Nebylo by dobré se trochu vážně a kriticky zabývat tím, jak tato čtyři čísla vznikla a zda mají nějakou reálnou vypovídající hodnotu?

Rozhoduje se teď… ale o čem?

15. prosince 2023 bude olomoucké zastupitelstvo hlasovat o dalším postupu. Pokud se přikloní k aktuálnímu doporučení Rady města Olomouce, rozběhne se proces transformace obou institucí naplno: bude jmenován manažer sloučení, který bude mít za úkol připravit veškeré podklady a harmonogram pro to, aby od 1. ledna 2025 mohla existovat nová instituce zahrnující olomoucké divadlo i filharmonii. Součástí tohoto plánu bude i “plán postupné realizace personálních změn” – ono zmíněné propouštění asi 20% orchestrálních hráčů (protože jinak než na výdajích za platy zaměstnanců se reálně ušetřit nedá, jak ostatně také ukazuje analýza).

Dá se předpokládat, že pokud se tento proces rozběhne, už nebude cesty zpět. Rozhoduje se tedy teď, jenže podrobný plán, ani podrobnou představu o tom, jak bude společná instituce (a o pětinu menší orchestry) v praxi fungovat, zatím nikdo nemá. A co když se časem ukáže, že se vlastně v praxi nic neušetří (tak jako v případě sloučení Národního divadla a Státní opery)? Dovolím si zde věštit z pomyslné křišťálové koule a nabízím tři hypotetické scénáře:

1. Po transformaci to bude fungovat lépe, dle propozic v Analýze bude provoz efektivnější, v rozpočtu se ušetří, orchestry budou hrát více a lépe.

2. Po transformaci to bude fungovat prakticky stejně, ale nic se neušetří a politikové se s tím smíří.

3. Po transformaci se nic neušetří, ale politikové se s tím nesmíří.

Co se týče prvního scénáře, to bychom si všichni přáli, ale zatím jsem nenašel žádný pádný argument, proč bychom tomu mohli věřit. Co se týče třetího scénáře, zde vidím veliké riziko tzv. “salámové metody”: co když se transformace uskuteční a za několik let se zjistí, že se nic neušetřilo? Politikové zase budou chtít ušetřit, a tak se může zjistit, že orchestry se dají ještě trochu zmenšit, případně sloučit do jednoho, a že když se trochu omezí počet představení nebo koncertů, že se to vlastně docela dobře zvládne. A tak se může škrtat dál, což bude za nového uspořádání snadnější. Toto ostatně zmiňuje i Analýza jako “riziko dočasnosti řešení, směřující k variantě SO” (s. 101). Bohužel, v tuto chvíli nikdo neví, který z těchto scénářů (nebo nějaký jiný) nastane. Přitom se ale rozhoduje teď, a dá se předpokládat, že pokud 15. prosince 2023 zastupitelé rozhodnou o zahájení slučování, již nebude cesty zpět.

Shrnutí

Tak tedy: olomoučtí radní chtějí za méně peněz více muziky. Má se ušetřit, nabídka má zůstat stejná, kvalita vyšší, ale zatím nikdo neví jak na to. Podklady pro rozhodnutí jsou sporné, ale rozhoduje se teď. Je to rozumné? Můžeme doufat, že to s olomouckou kulturou dobře dopadne?

Autor je člen orchestru Moravského divadla. Kromě hry na housle vystudoval sociologii (Ph.D.), jako sociolog dříve pracoval v Centru pro teoretická studia (společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky), kde se věnoval sporu o vybudování hlubinného úložiště pro radioaktivní odpad v České republice.