Ples v hotelu Savoy ve Státní opeře

Umělecká kariéra Paula Abrahama začala v Budapešti a pokračovala přes Vídeň do Berlína, který byl do druhé světové války Mekkou evropského filmu. Abraham byl ve své době známým skladatelem filmové hudby a Ples v hotelu Savoy byl v pořadí jeho už čtvrtou operetou. Její premiéra těsně před Štědrým dnem, 23. prosince 1932, v Berlíně měla úspěch. V lednu 1933 se však chopili moci nacionální socialisté a Paul Abraham se stal skladatelem nežádoucím. Ples v hotelu Savoy byl sice v září 1933 uveden i v Praze právě v dnešní Státní opeře, tehdejším Novém německém divadle, ale Paulu Abrahamovi už začalo jít o život. Uprchl před nacismem do Ameriky, ve Spojených státech se však jako skladatel neuchytil, živil se jako barový klavírista. Později duševně onemocněl a tragický konec jeho života neměl nic společného s jásavým světem jeho operet. Od roku 1946 byl internován na psychiatrické klinice v Americe, ale protože mu nebyl prodloužen pobyt, hrozilo, že bude jako duševně nesvéprávný vypovězen do Maďarska. Jen díky podpoře a úsilí jeho přátel se podařilo, že byl převezen v roce 1956 na kliniku do Hamburku. Zemřel v soukromém ošetřování 6. května 1960.

Děj operety Ples v hotelu Savoy je pestrý: po roční svatební cestě se z Benátek vrací do své vily na Riviéře aristokratický pár Madeleine a Aristide de Faublas. Novomanželé se těší na svůj první společný večer doma. Aristide však dostává telegram od své bývalé milenky, tanečnice Tangolity, která právě dnes večer chce, aby Aristide dodržel slovo a splnil svůj slib – povečeřet s ní v den, který si ona sama určí. Má se tak stát v hotelu Savoy v Nice. Aristide společně se svým přítelem, tureckým atašé Mustafou Bejem, namluví Madeleine, že ho pozval na setkání do Savoye slavný hudební skladatel José Pasodoble, jenž právě přicestoval do Nice a který mu kdysi zachránil život. Aristide ví, že Pasodoble je pseudonym, netuší však, že se pod ním skrývá přítelkyně jeho ženy, mladá Američanka Daisy, která tajně píše a publikuje populární skladby. Daisy je v Nice a na plese v Savoyi hodlá zveřejnit svou pravou identitu. Jediný, kdo vše o Daisy ví, je Madeleine. A proto se rozhodne jít se zastřenou tváří na ples také, aby odhalila manželovu lež. Když v hotelu zjistí, že Aristide večeří v „chambre séparée“ s Tangolitou, udělá z touhy po pomstě totéž – ve vedlejším „chambre séparée“ povečeří s náhodným známým, nezkušeným mladíčkem Célestinem, který se do ní zamiluje. Vzejde z toho nejen řada dalších komických situací, ale i dramatické vyústění, kdy se Aristide pro domnělou Madeleininu nevěru chce nechat rozvést. Opereta však samozřejmě končí happy endem, novomanželé se usmíří, navíc se do sebe zamilují Mustafa Bej a Daisy, která je rozhodnuta stát se Turkovou v pořadí devátou ženou.

Dílo bylo uváděno i na českých jevištích, naposledy zaznělo v Opavě v roce 2011, nepatří však k všeobecně známým. Hlediště Státní opery, kam se Ples v hotelu Savoy vrátil po 89 letech, nebylo při premiéře zcela zaplněno, druhý balkón byl takřka prázdný. Přitom melodičnost Abrahamovy operety je přitažlivá. Překvapením je kontrapunktická imitační předehra – jakoby barokní jazz. Po ní přicházejí melodicky zajímavé šlágry, v nichž je hojně využíván foxtrot, latinsko-americké tance, ale i valčík. Vše ovšem v hutné, nepříliš diferencované dobové instrumentaci, kdy Orchestr Státní opery s přizvanou rytmickou skupinou zněl jako typický salonní orchestr, v němž hrají stále všichni všechno. Definitivní Abrahamova instrumentace se nicméně nezachovala a notový zápis umožňuje různé varianty.

Orchestr hrál pod taktovkou Jana Kučery spolehlivě, avšak s nevýraznými synkopami, někdy příliš měkkým rytmem a v takřka jednotné zvukové hladině bez žádoucích dynamických diferencí.

Martin Čičvák má na svém kontě sice čtyři operní režie (v Divadle J. K. Tyla v Plzni a v Národním divadle v Praze), je však především činoherním režisérem. Od roku 2000 působí jako kmenový režisér pražského Činoherního klubu. Děj operety nedeformoval ani nepřepracoval. Soustředil se především na „akčnost“. Zaplnil jeviště permanentním všepohlcujícím pohybem. Souhra sólistů i company byla precizní, každá jednotlivost plně dotažená. Režie to byla nepochybně nesmírně pracná a náročná, na pěvce kladoucí až extrémní nároky.

Choreografové Laco Cmorej a Silvia Beláková vršili jeden prvek na druhý, choreografie všudypřítomné company mnohdy neodpovídala charakteru hudby, jednotlivé prvky se opakovaly. Neustálý pohyb a často zbytečná přelidněnost znepřehledňovaly vlastní jevištní dění a přispěly k jeho unifikaci. Jako by režisér napnul veškeré své síly k pohybovým akcím a už mu nezbyly na přesvědčivé vypracování akcí hereckých a jejich vypointování. Například když Daisy odhalí svoji pravou totožnost, vše tak nějak prošumí, žádný dramatický údiv se nekoná.

Tak, jak by si zasloužily podstatně hlubší propracování jednotlivé scény, tak by je potřebovalo i vypracování rolí. Ordinérně působí Tangolita, služka Bébé či Mustafovy bývalé ženy a konečně Mustafa sám, už za hranou je stylizace Daisy. I o manželské ne/věrnosti lze přece hrát s noblesou a elegancí.

Doba dvacátých a třicátých let je z výtvarného hlediska jedním z nejpůsobivějších a nejvýraznějších období. Riviéra, aristokratické prostředí, luxusní vila a hotel pro „horních pět tisíc“ je nepochybně atraktivní scenérií. Martin Čičvák ovšem volil se scénografem Hansem Hofferem jinou podobu – vše se odehrává v jakémsi industriálním prostoru naší současnosti – jeviště je ohraničeno plochami připomínajícími zrezivělý plech s tubusem uprostřed. Atmosféru Savoye vytváří stylizovaná podoba lustru a kulaté otočné pódium přímo na jevišti, „chambre séparée“ jsou mobilní maličké ostře osvícené místnůstky. Úvodní duet ještě v Benátkách zpívají Madeleine a Aristide v člunu zavěšeném ve výšce několika metrů nad jevištěm, v němž jsou komicky připoutáni bytelnými popruhy, člun je na scéně zpět v závěru jako reminiscence na novomanželské štěstí.

Popisné jsou kostýmy Georgese Vafiase. Zpěvačka Tangolita je v kraťoučkých štrasových šatečkách, Daisy jako suverénní Američanka v kalhotovém kostýmu s hlubokým dekoltem a s kovbojským kloboukem na hlavě. Madeleine má těmto sebejistým ženám kontrastovat éterickými šatečkami, ale ve světloučké zelené je poněkud nevýrazná.

Představení bylo kompletně ozvučeno. Opereta se ve Státní opeře vždy hrávala bez jakéhokoliv zvučení, a ani nyní k němu není žádný důvod. Pokud by byla dobře vypracována jevištní řeč, mohli hovořit pěvci přímo a představení by vypadalo jinak. Navíc zvuk v jednom okamžiku dokonce vypadl.

Pěvci obsazení do inscenace ve Státní opeře si zaslouží obdiv za nasazení, s nímž se do hereckých akcí pustili. Zvukově ve svých partech obstáli, ačkoliv museli často zpívat při náročných pohybových a tanečních akcích. Nicméně při zpěvu bylo možné si přečíst kvalitní překlad Vlasty Reittererové přečíst z titulků.

Abraham psal ve svých operetách hlavní role pro „pěvkyni“ a tenor. Do role Madeleine de Faublas byla obsazena půvabná Doubravka Součková, byť by povaze role odpovídal více dramatičtější soprán než její koloraturní. Příjemně barevný hlas Doubravky Součkové působil vyrovnaně především ve střední a vyšší poloze, zaujala svým dívčím půvabem a přirozeným hereckým talentem, který ovšem režie nedokázala využít a vnutila jí roli jednoduché naivky bez hlubšího vývojového oblouku této postavy.

Barytonista Jiří Hájek jako Aristide de Faublas se svého partu, jehož některé „tenorové“ pasáže jsou pro baryton poměrně vysoké, zhostil pěvecky se ctí. Barbora Řeřichová zaujala především ztvárněním pohybových akcí, její pěvecký výkon nebyl plně vyrovnaný. Role Mustafy Beje je spíše herecká, Daniel Matoušek se na herecké akce také soustředil více než na pěvecké provedení. V dalších menších rolích vystoupili jako krejčí Monsieur Albert Zbyněk Šporc, Linda Caridad Fernandez Saez (Tangolita), Vladimír Kratina (sluha Archibald), Jakub Svojanovský (Célestin Formant), Elena Trčková (služka Bébé) a Petr Jeřábek (René).

Uvedení Plesu v hotelu Savoy je v každém případě zajímavý a záslužný dramaturgický počin. Opereta sama o sobě by byla nepochybně po důkladném proškrtání některých šlágrů a obsáhlého textu atraktivním zábavným kusem, který by se snadno zařadil na repertoár. Takto se však jeho délka protáhla na tři a půl hodiny s jednou přestávkou, a to nezapočítávám krátké přerušení představení kvůli falešnému požárnímu poplachu ve druhé části premiérového večera.

Dalším problémem je ozvučení, srozumitelnost dikce pěvců a charakter instrumentace. Pro celkové vyznění inscenace je vždy podstatné zda a jak funguje hudba a text. Soudě ovšem podle ohlasu diváků vyhovoval tento výsledek vkusu premiérového publika. Tleskalo hojně během představení a nešetřilo ovacemi ani po jeho skončení.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy
16. září 2022, 19:00 hodin
Státní opera Praha

Inscenační tým:
Hudební nastudování: Jan Kučera
Režie: Martin Čičvák
Výprava: Hans Hoffer
Kostýmy: Georges Vafias
Choreografie: Laco Cmorej a Silvia Beláková
Sbormistr: Adolf Melichar

Postavy a obsazení:
Madeleine de Faublas: Doubravka Součková
Aristide de Faublas: Jiří Hájek
Daisy Parker: Barbora Řeřichová
Mustafa Bej: Daniel Matoušek
Tangolita: Linda Caridad Fernandez Saez
Archibald: Vladimír Kratina
Célestin Formant: Jakub Svojanovský
služka Bébé: Elena Trčková
René: Petr Jeřábek
Monsieur: Albert Zbyněk Šporc