Plzeň: Sedlák kavalír a Komedianti

Veristický dvojvečer po padesáti letech v Plzni. A hned senzace!
Palmu vítěze obou premiér si odnesl záskok v roli Turidda – ve stylu Veni, vidi, vici! 

Po atraktivní Verdiho Aidě zvolila plzeňská operní dramaturgie pro vstup do roku 2015 neméně lákavý hudební dvojtitul známých dvojčat – Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho a Komedianty Ruggera Leoncavalla. Premiéry se konaly 24. a 25. ledna v historické budově Velkého divadla v Plzni. Druhý premiérový večer však odřekl představení Rafael Alvarez a zaskočil narychlo povolaný Paolo Lardizzoni, který již v Plzni zpíval Radama v Aidě. Způsobil doslova senzaci jako pěvecky výtečný Turiddu bezvadným pěveckým výkonem, hodným pěveckých hvězd dnešního operního nebe. Mně se při jeho árii – Mamma, quel vino e generoso – vybavovala nahrávka mého oblíbeného velikána – Giuseppe Di Stefana. Dlouho jsem live tak pěvecky bezvadný výkon neslyšel. Třikrát bravo! Mladý tenorista je fenomenální talent, podmaňující lehkostí a zároveň úžasnou průbojností hlasu, technicky v této roli svrchovaného. Malá postava byla tentokrát vhodně eliminována slušivým, moc dobře padnoucím kostýmem. A co platno. Rossiniho bonmot se zase a opět ukázal platný i v roce 2015. Na dotaz, co potřebuje pěvec a pěvkyně ke kariéře, odvětil suše: „Za prvé hlas, za druhé hlas. A za třetí? Zase hlas…“ Zajisté měl na mysli hlas technicky dobře zvládnutý, nikoli jen naturální. Nečekaný úvod, i pro mne, ale život bývá plný překvapení, neřku-li v žánru opery.Je zajímavé, že v Plzni daný dvojtitul nespatřil světlo světa od roku 1964. Cavaleria rusticana podle lidové hry Giovanniho Vergy jen v roce 1997, ale s jiným druhým titulem ve večeru. Komedianti, jejichž text si psal Leoncavallo sám podle skutečné události, nebyly v Plzni půl století hrány. To nebývá v operním světě věru obvyklé. Reprezentanti verismu, které anticipoval již Georges Bizet svojí Carmen, jsou miláčky operního publika, především pak diskofilů. Pro ty, jak je dobře znám, opera rovná se verismus a verismus rovná se opera. Již vyslovení jména Richarda Wagnera berou s nervózní rezervou, nad soudobou operní tvorbou se zatváří obvykle trpce. Nu což, on již Bizet nesl svoji Carmen na štítu proti Richardu Wagnerovi.

Nicméně Sedlák kavalír a Komedianti, tito první typičtí reprezentanti italského verismu patří opravdu k sobě. O tom jsem se přesvědčil při mnoha roztrženích těchto děl a doplněních jednoho z „dvojčat“ jakýmkoli dílem jiným. Proto je moc vítám opět pospolu v Plzni. Plzeň zdůrazňuje na webu premiéru dvojtitulu v roce 1964. Byl jsem tehdy u toho. V té době jsem dokonce utíkal po večerech z domova, coby dítko školou povinné, s mnoha výmluvami na doučování v matematice. Takže jsem viděl všechny reprízy, ba ani jednu nevynechal. Tak jsem byl okouzlen díly i výkony tehdejší garnitury plzeňské opery. Theinova moderní režie, sestávající z bílých krychlí, které se obracely dle toku děje do různých variací, byla moderní v minimalistice prostředků a pružnosti vývoje děje. Také tehdy scéna zůstávala stejná pro oba tituly! Podobně, jako soudobá koncepce pana Mariána Chudovského. V oné Theinově inscenaci ale pružně jevištně proměnlivá. Z pěveckých osobností doby, všichni byli interní sólisté divadla (!), dodnes obdivuji Jaroslava Hlubka jako Cania, Josefa Hořického coby Alfia i Tonia (alternoval Karel Křemenák), o jehož stoletém výročí od narození jsem psal zde. Neddu Libuše Bláhové, kantabilního Turidda Zdeňka Jankovského (alternoval Miroslav Frydlewicz).Dnes po Alfiovi těžko chtít, aby sám v písni o koníku práskal zcela autenticky do rytmu bičem jako pan Hořický, který vyrůstal v zemědělství u sedláka, takže tyhle finty z praktického života znal. Hanuš Thein je ve své režii uměl využít. Pan Chudovský nechává práskání bičem na rytmicky šikovném sboristovi.Po padesáti letech, jakoby až symbolicky, Marián Chudovský propojil obě díla verismu také scénicky do jednoho celku. Pojal stejnou ideu jako Hanuš Thein blahé paměti. Jakoby vše je laděno do jednoho dravého proudu děje, řekněme, fiktivně dvou povídek na obdobné téma žárlivosti, zdánlivě jednoduché, ale podmíněné velmi reálným podezřením. Chudovského režie se odvíjí na přehledně quasi realistické scéně Jaroslava Válka se zjevnou symbolikou, využitelnou pro obě díla a v barevně hýřících kostýmech Petera Čaneckého.

Režie nemá za cíl děj překládat jinam, než vymezuje předloha, ale všímá si interakce jednajících postav, jejich psychologie, pracuje až vzorně v detailech se sborem, který je v Plzni jevištně neobyčejně tvárný. V Sedláku kavalíru se pan režisér vynasnažil postihnout dobovou atmosféru drsné Kalábrie, brutálního života prostého lidu. Což se mu vydařilo, mafiány se to jen hemží, Turidda nakonec zavraždí zákeřně ranou zezadu hlavní mafián, ten, který přechází již dlouho před začátkem představení překvapivě před publikem po jevišti. A drze mu vyfukuje cigaretový dým do obličejů s povýšeně blazeovaným pohledem do auditoria. Alfio si zjedná u tohoto vůdce mafiánů vraždu, s Turiddem se nehodlá přetlačovat. Spor rozhodne prostá hierarchie aktérů děje v životě kraje, dle tohoto výkladu vyústění finále. A proč ne, má to jistě svoji přijatelnou logiku.

Prostorově není ale ideální zmenšení jeviště, jeho sevření, tím i menší vzdušnost (na rozdíl od zmiňované Theinovy režie, která navozovala víc variability i vzdušnosti, uměla víc využít hloubku prostoru jeviště). Prostorovou sevřenost chce režie vynahradit řadou vstupů sólistů, sboristů a statistů z hlediště, což je známý oživující prvek, zde nadmíru využívaný. V Komediantech prochází mimo jiné hledištěm i Alfio s uhájenou Lolou, aby se zdůraznila návaznost obou titulů na sebe. Canio pronásleduje Silvia přes celé auditorium tam a zase zpět, zřejmě ho chce dopadnout v divadelních šatnách… Včetně třetiny Prologu Tonia, přednášeného taktéž v hledišti, ba přímo v první řadě (rada proto zní – nekupovat si vstupenky do první řady vpravo, máte-li delší nohy, Tonio se nemusí před vás vejít). V závěru je to Canio, kdo ještě před efektním probodnutím upadnuvšího Silvia nad ním zvolá ono obvyklé Toniovo: „La commedia è finita.“ Celkově vzato se režie snaží jít poctivě na dřeň psychologie jednání postav, vytvořit atmosféru vnitřní reality obou děl v celkovém pohledu, ale i v celé řadě drobných situačních detailů. Někdy přílišnou snahou o permanentní dění, trochu odvádějící pozornost od hudby samé, takže by možná méně bylo více.

Plzeňské premiéry imponovaly ale v první řadě velmi solidním a znatelně sympaticky zaujatým hudebním nastudováním obou hostujících dirigentů – Norberta Baxy z Ústí nad Labem a Ondreje Olose z Brna, které byla radost sledovat. Orchestr je, jak se zdá, neměnná devíza plzeňské opery. Má-li v čele kvalitního dirigenta, dovede zahrát na úrovni, vymykající se přesností souhry, vyrovnaností skupin a jednolitostí frází smyčcových nástrojů úrovni, slýchávané na krajských scénách. Ondrej Olos imponoval, s jakou radostí a chutí vyciťoval fráze Cavallerie rusticany, intermezzo provedl opravdu smysluplně, zároveň sympaticky prostě, s citem pro dynamiku a postupnou výstavbu vrcholu. Dobře vyrovnává míru dynamiky mezi jevištěm a orchestrem. Norbert Baxa je již zkušený operní dirigent, dobrý doprovazeč, který umí zjevně improvizovat tempa i míru césur podle vyciťovaných potřeb pěvců. V gestu je přehledný, fermaty ukazuje exaktně (árie Neddy, vrchol Caniovy árie Vesti la giubba, dueta Neddy se Silviem). Snad jen místy mohl svoji dynamiku trochu směrovat níže, ať již v Prologu, ať v árii Neddy. Rád se nechával unášet velkoryse vytvořenými fortissimy orchestru, ve kterých se ale leckterá pěvecká fráze v pohodlnějších hlasových polohách poněkud utápí.

Leč, co platno, právě ve stylové oblasti verismu rozhodují o úspěchu především pěvecké osobnosti. Na pěveckých osobnostech stojí úspěch dvojvečera, vždyť za nimi se v těchto titulech do divadel v prvé řadě chodí všude na světě.

Mohu říci z celkového pohledu, že Plzeň má k dispozici v obou obsazeních solidně disponované představitele hlavních, ale i menších rolí. Nicméně zdánlivě poněkud nevynalézavé obsazení, na které bych přišel již při prvotní letmé úvaze (na dosah ruky není variant zase tak mnoho), je na dobré pěvecké úrovni. Rafael Alvarez a Nikolaj Višnjakov se střídají v rolích Turidda a Cania. Rafael Alvarez je hlas italsky barevný, příjemný, prostorově v plzeňském auditoriu nosný. V poloze partiturou požadované po vysoké bé (výš oba party nesahají) je jistý.Nikolaj Višnjakov je rovněž, podobně jako Alvarez, z rodu typických spinto tenorů, oproti Alvarezovi světlejší, ne tak barevný, nicméně pro obě role adekvátní. Rafael Alvarez, vzdor indispozici, dané katarem průdušnice, pro kterou již nezpíval poslední generálku (Nikolaj Višnjakov zde měl zátěž obou náročných rolí za sebou v jednom dni), podal na premiéře vcelku standardní výkon, jen dráždivý kašel dával najevo indispoziční situaci.Po veristických úlohách Giocondy a Toscy nalezla talentovaná sopranistka Ivana Veberová další pěkný úspěch u plzeňského publika v roli Santuzzy. Barytonista Jiří Kubík byl jevištně a ve výrazu přesvědčivým Alfiem, jen se mu na premiéře trochu „zachtělo“ v počatečních intervalických skocích na Fis zpívat znatelně výše, skoro na gé. Jak dobře, sleduje-li recenzent i generálky. Mohu tímto dosvědčit, že zde bylo v intonaci vše v pořádku. Odchylky směrem výše šly tudíž zřetelně na vrub spíše premiérové tenzi. Tonio – Ivan Kusnjer – předkládá vizitku stále obdivuhodné pěvecké formy. Jako by nám chtěl demonstrovat, že nám to Otto von Bismarck roku 1889 pěkně zavařil s instalací prvních penzijních limitů dle výše věku, pouhého čísla (tehdy ale po sedmdesátce věku, myslel zřejmě na vitalitu Ivana Kusnjera). Přední český barytonista disponuje znělými, nosnými tóny v celém požadovaném rozsahu, zároveň umí velkoryse frázovat v duchu daného stylu. Přidává si s gustem ono nepovinné, leč efektní As v Prologu. Pokud ono nadstandardní As má pěvec jisté, s pocitem nadstavby, pak je to přirozený vrchol dlouhodeché, nádherné fráze, byť ho Leoncavallo v partituře nenapsal. Poslední takty závěrového Gé jsou již Leoncavallem napsány striktně, je příjemné, že si na tomto zakončení Prologu oba barytonisté (obdobně na druhé premiéře barytonista Jiří Kubík) s patřičným gustem pochutnají. Vždyť Prolog je jedinečný, nejen opojností svého melodického náboje, ale i obsahově. Je to perfektní výklad podstaty nového stylu verismu, lepší a názornější než snad jakákoli přednáška profesorů od kateder (mám jen trochu obavu, že v originále se to mnohdy nepostřehne, překlad do češtiny byl v tomto smyslu přece jen lapidárnější).

V Komediantech si vedle Cania a Tonia vedli znamenitě představitelé Silvia – Jiří Hájek a Jiří Brückler, oba výborní. Ba mohu říci, že v této roli jsem v minulosti lepší pěvce málokdy slýchával. O Jiřím Brücklerovi jsem psal jakožto o výborném Silviovi již dvakrát, vždy velmi pozitivně. Řekl bych, že Silvio je doslova glanzpartie pana Brücklera, po česku řečeno. Oproti disponovanému Jiřímu Hájkovi vládne Jiří Brückler lehčími, tím i koncentrovanějšími vyššími tóny role. O jeho druhé premiéře zde patrně rozhodovala mužná, vyšší postava pana Hájka, kde víc věříme Neddě, že mu vedle psychopaticky laděného Cania docela ráda podlehne. Vděčná postava Neddy nalezla v půvabné Radce Sehnoutkové vhodnou představitelku jak pěvecky, tak i v herecké drobnokresbě. Polohy árie zvládá lehce, suverénně, její kulatě, příjemně znějící lyrický soprán je pro roli vhodný. Jen pan dirigent by pod její árií Neddy mohl trochu ubrat na dynamice doprovodu…Beppo bývá vděčná partie pro druhooborové tenory buffo typu, pro něž toho veristé pohříchu moc nenapsali. Tenoristé dnešní plzeňské inscenace se mi jeví víc jako lyričtí tenoři, onoho leggiero tenorového typu pro Nemoriny, Almavivy, Ernesty. Z jejich tvoření byla znát radost a tím i přirozenost. Premiéru získal plzeňský tenorista Tomáš Kořínek, který upoutal v serenádě příjemně měkkým témbrem dobře technicky vedeného lyrického fondu.

Pokud bych ve svých reminiscencích na inscenaci před půl stoletím některou složku zvláště vyzdvihl kvalitou oproti minulosti, pak je to úroveň sboru, dnes opravdu na vyšší úrovni, než bývala. Velké procento mladých hlasů, tónová svěžest a pevnost, harmonická vyváženost. Soprány sboru disponované, vysoké cé v Cavalerii pro ně není problémem. V úderných fortissimech, někdy hodně dimenzovaných až na sám kraj ještě neforzírované dynamiky, bych opticky čekal až o třetinu větší počet zpěváků na jevišti, než v reálu je. Pěkně se uvedl také nově vytvářený Dětský sbor při Divadle J. K. Tyla, spolu s hlavním sbormistrem Zdeňkem Vimrem s ním pracují Anna Lahodová a Anastázie Šolcová.V úvodu recenze jsem musel zmínit záskok na druhé premiéře, který byl excelentní a stal se vrcholným pěvecky kulinářským požitkem obou viděných premiér. Ale musím zmínit pěvce druhé premiéry, kteří nebyli zmíněni. Ivana Šaková nalezla v Santuzze polohově pro sebe výbornou roli, Ivan Kusnjer imponoval v Alfiovi obdobně, jako jsem charakterizoval jeho výkon v roli Tonia. V Komediantech byl dobrým Toniem Jiří Kubík, disponován svým posazením více do výšek než do hloubek (orchestr by opět zde mohl ubrat pod hlubšími polohami Tonia, které trošku zanikají). Jako Nedda se představila postavou atraktivní Michaela Katráková, s průbojným, nosným a ohebným sopránovým fondem. Sympatickým, pohybově disponovaným Beppem byl mladý tenorista libozvučného charakteru témbru Michal Bragagnolo, jehož hlasový vývoj lze pozitivně očekávat jak v buffo, tak v lyrickém oboru. A pro závěr jsem si ponechal Cania, jehož jsem viděl čtyřikrát za sebou (přes tuto „píli“ mi nebylo dáno spatřit alternanta, snad někdy příště). Caniem byl Nikolaj Višnjakov. Tento odolný a výkonný tenorista podával obdivuhodný výkon, plzeňské publikum ho má rádo, odměnilo tenoristu velkým potleskem v závěru, ale i po slavné árii Vesti la giubba. Právem. Osobně jsem ocenil, jak den co den s nasazením spolehlivě zvládal vysoké polohy role, dokonce na druhé premiéře se mi jevil – možná v náhlé, tak silné konkurenci Paola Lardizzona coby Turidda – v nejlepší formě. Jako by se po týdnu plného záběru plně „dorozezpíval“. Nedivím se. Způsob jeho markýrace na jedné z generálek mi doložil bezvadné propojení rejstříků, jeho falzet je spojen bezešvě do plného hlasu. Byla to, na rozdíl od jiných, markýrujících čistou fistulí či přeskoky do poloh o oktávu níže, ideální markýrace v pěvecko-technickém smyslu slova. Dokumentující zdravou funkci hlasu, proto ta odolnost a výkonnost.

Nikdo, kdo do Plzně na veristická dvojčata zajede, zřejmě nebude své cesty litovat. S reminiscencí jsem si začal, tak s ní též skončím. V roce 1964 byla první premiéra zcela vyprodána do posledního místečka. Ta druhá, kupodivu, již nikoli. Po půl století se historie zopakovala. Vzdor tomu, že tehdy exceloval snad životním výkonem Josef Hořický v Toniovi, letos, roku 2015, zase exceloval Paolo Lardizzone v Turiddovi, způsobem, že vám doopravdy vezme dech či vám spadne čelist, prosím, vyberte si. Mně tedy pomyslně čelist spadla, nevídám často v české kotlině podobné výkony.

Pietro Mascagni:
Sedlák kavalír
Ruggero Leoncavallo:
Komedianti
Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos (Sedlák kavalír), Norbert Baxa (Komedianti)
Režie: Marián Chudovský
Scéna: Jaroslav Valek
Kostýmy: Peter Čanecký
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistři Dětského sboru při DJKT: Anna Marie Lahodová, Anastázie Šolcová, Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr DJKT Plzeň
Sbor Opery DJKT Plzeň
Dětský sbor při DJKT Plzeň
Premiéry 24. a 25. ledna 2015 Velké divadlo Plzeň

Sedlák kavalír
Santuzza – Ivana Veberová / Ivana Šaková
Turiddu – Rafael Alvarez / Paolo Lardizzoni  (alt. Nikolaj Višnjakov)
Lucia – Jana Piorecká / Šárka Korunková
Alfio – Jiří Kubík / Ivan Kusnjer
Lola – Jana Foff Tetourová / Ivana Klimentová

Komedianti
Canio – Nikolaj Višnjakov  (alt. Rafael Alvarez)
Nedda – Radka Sehnoutková / Michaela Katráková
Tonio – Ivan Kusnjer / Jiří Kubík
Peppe – Tomáš Kořínek / Michal Bragagnolo
Silvio – Jiří Hájek / Jiří Brückler
1. sedlák – David Cody / Miroslav Bartoš
2. sedlák – Josef Jordán (alt. Plamen Prokopiev)

www.djkt-plzen.cz

Foto DJKT Plzeň / Pavel Křivánek