Plzeň: Sedlák kavalír a Komedianti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Prostorově není ale ideální zmenšení jeviště, jeho sevření, tím i menší vzdušnost (na rozdíl od zmiňované Theinovy režie, která navozovala víc variability i vzdušnosti, uměla víc využít hloubku prostoru jeviště). Prostorovou sevřenost chce režie vynahradit řadou vstupů sólistů, sboristů a statistů z hlediště, což je známý oživující prvek, zde nadmíru využívaný. V Komediantech prochází mimo jiné hledištěm i Alfio s uhájenou Lolou, aby se zdůraznila návaznost obou titulů na sebe. Canio pronásleduje Silvia přes celé auditorium tam a zase zpět, zřejmě ho chce dopadnout v divadelních šatnách… Včetně třetiny Prologu Tonia, přednášeného taktéž v hledišti, ba přímo v první řadě (rada proto zní – nekupovat si vstupenky do první řady vpravo, máte-li delší nohy, Tonio se nemusí před vás vejít). V závěru je to Canio, kdo ještě před efektním probodnutím upadnuvšího Silvia nad ním zvolá ono obvyklé Toniovo: „La commedia è finita.“ Celkově vzato se režie snaží jít poctivě na dřeň psychologie jednání postav, vytvořit atmosféru vnitřní reality obou děl v celkovém pohledu, ale i v celé řadě drobných situačních detailů. Někdy přílišnou snahou o permanentní dění, trochu odvádějící pozornost od hudby samé, takže by možná méně bylo více.

Plzeňské premiéry imponovaly ale v první řadě velmi solidním a znatelně sympaticky zaujatým hudebním nastudováním obou hostujících dirigentů – Norberta Baxy z Ústí nad Labem a Ondreje Olose z Brna, které byla radost sledovat. Orchestr je, jak se zdá, neměnná devíza plzeňské opery. Má-li v čele kvalitního dirigenta, dovede zahrát na úrovni, vymykající se přesností souhry, vyrovnaností skupin a jednolitostí frází smyčcových nástrojů úrovni, slýchávané na krajských scénách. Ondrej Olos imponoval, s jakou radostí a chutí vyciťoval fráze Cavallerie rusticany, intermezzo provedl opravdu smysluplně, zároveň sympaticky prostě, s citem pro dynamiku a postupnou výstavbu vrcholu. Dobře vyrovnává míru dynamiky mezi jevištěm a orchestrem. Norbert Baxa je již zkušený operní dirigent, dobrý doprovazeč, který umí zjevně improvizovat tempa i míru césur podle vyciťovaných potřeb pěvců. V gestu je přehledný, fermaty ukazuje exaktně (árie Neddy, vrchol Caniovy árie Vesti la giubba, dueta Neddy se Silviem). Snad jen místy mohl svoji dynamiku trochu směrovat níže, ať již v Prologu, ať v árii Neddy. Rád se nechával unášet velkoryse vytvořenými fortissimy orchestru, ve kterých se ale leckterá pěvecká fráze v pohodlnějších hlasových polohách poněkud utápí.

Leč, co platno, právě ve stylové oblasti verismu rozhodují o úspěchu především pěvecké osobnosti. Na pěveckých osobnostech stojí úspěch dvojvečera, vždyť za nimi se v těchto titulech do divadel v prvé řadě chodí všude na světě.

Mohu říci z celkového pohledu, že Plzeň má k dispozici v obou obsazeních solidně disponované představitele hlavních, ale i menších rolí. Nicméně zdánlivě poněkud nevynalézavé obsazení, na které bych přišel již při prvotní letmé úvaze (na dosah ruky není variant zase tak mnoho), je na dobré pěvecké úrovni. Rafael Alvarez a Nikolaj Višnjakov se střídají v rolích Turidda a Cania. Rafael Alvarez je hlas italsky barevný, příjemný, prostorově v plzeňském auditoriu nosný. V poloze partiturou požadované po vysoké bé (výš oba party nesahají) je jistý.Nikolaj Višnjakov je rovněž, podobně jako Alvarez, z rodu typických spinto tenorů, oproti Alvarezovi světlejší, ne tak barevný, nicméně pro obě role adekvátní. Rafael Alvarez, vzdor indispozici, dané katarem průdušnice, pro kterou již nezpíval poslední generálku (Nikolaj Višnjakov zde měl zátěž obou náročných rolí za sebou v jednom dni), podal na premiéře vcelku standardní výkon, jen dráždivý kašel dával najevo indispoziční situaci.Po veristických úlohách Giocondy a Toscy nalezla talentovaná sopranistka Ivana Veberová další pěkný úspěch u plzeňského publika v roli Santuzzy. Barytonista Jiří Kubík byl jevištně a ve výrazu přesvědčivým Alfiem, jen se mu na premiéře trochu „zachtělo“ v počatečních intervalických skocích na Fis zpívat znatelně výše, skoro na gé. Jak dobře, sleduje-li recenzent i generálky. Mohu tímto dosvědčit, že zde bylo v intonaci vše v pořádku. Odchylky směrem výše šly tudíž zřetelně na vrub spíše premiérové tenzi. Tonio – Ivan Kusnjer – předkládá vizitku stále obdivuhodné pěvecké formy. Jako by nám chtěl demonstrovat, že nám to Otto von Bismarck roku 1889 pěkně zavařil s instalací prvních penzijních limitů dle výše věku, pouhého čísla (tehdy ale po sedmdesátce věku, myslel zřejmě na vitalitu Ivana Kusnjera). Přední český barytonista disponuje znělými, nosnými tóny v celém požadovaném rozsahu, zároveň umí velkoryse frázovat v duchu daného stylu. Přidává si s gustem ono nepovinné, leč efektní As v Prologu. Pokud ono nadstandardní As má pěvec jisté, s pocitem nadstavby, pak je to přirozený vrchol dlouhodeché, nádherné fráze, byť ho Leoncavallo v partituře nenapsal. Poslední takty závěrového Gé jsou již Leoncavallem napsány striktně, je příjemné, že si na tomto zakončení Prologu oba barytonisté (obdobně na druhé premiéře barytonista Jiří Kubík) s patřičným gustem pochutnají. Vždyť Prolog je jedinečný, nejen opojností svého melodického náboje, ale i obsahově. Je to perfektní výklad podstaty nového stylu verismu, lepší a názornější než snad jakákoli přednáška profesorů od kateder (mám jen trochu obavu, že v originále se to mnohdy nepostřehne, překlad do češtiny byl v tomto smyslu přece jen lapidárnější).

V Komediantech si vedle Cania a Tonia vedli znamenitě představitelé Silvia – Jiří Hájek a Jiří Brückler, oba výborní. Ba mohu říci, že v této roli jsem v minulosti lepší pěvce málokdy slýchával. O Jiřím Brücklerovi jsem psal jakožto o výborném Silviovi již dvakrát, vždy velmi pozitivně. Řekl bych, že Silvio je doslova glanzpartie pana Brücklera, po česku řečeno. Oproti disponovanému Jiřímu Hájkovi vládne Jiří Brückler lehčími, tím i koncentrovanějšími vyššími tóny role. O jeho druhé premiéře zde patrně rozhodovala mužná, vyšší postava pana Hájka, kde víc věříme Neddě, že mu vedle psychopaticky laděného Cania docela ráda podlehne. Vděčná postava Neddy nalezla v půvabné Radce Sehnoutkové vhodnou představitelku jak pěvecky, tak i v herecké drobnokresbě. Polohy árie zvládá lehce, suverénně, její kulatě, příjemně znějící lyrický soprán je pro roli vhodný. Jen pan dirigent by pod její árií Neddy mohl trochu ubrat na dynamice doprovodu…Beppo bývá vděčná partie pro druhooborové tenory buffo typu, pro něž toho veristé pohříchu moc nenapsali. Tenoristé dnešní plzeňské inscenace se mi jeví víc jako lyričtí tenoři, onoho leggiero tenorového typu pro Nemoriny, Almavivy, Ernesty. Z jejich tvoření byla znát radost a tím i přirozenost. Premiéru získal plzeňský tenorista Tomáš Kořínek, který upoutal v serenádě příjemně měkkým témbrem dobře technicky vedeného lyrického fondu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mascagni: Sedlák kavalír (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="147220" size="small"]

Vaše hodnocení - Leoncavallo: Komedianti (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="147222" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments