Plzeň si za Knížete Igora zaslouží uznání

V sobotu 29.října měla na scéně Velkého divadla v Plzni premiéru posluchačsky vděčná, leč ne často hraná monumentální opera Alexandra Borodina Kníže Igor. Dílo čerpající z ruské historie a zpracovávající námět o výpravě knížete Igora proti kočovným Polovcům se v Plzni nehrálo padesát let. Jeho uvedení v Divadle J. K. Tyla v Plzni je teprve třetím nastudováním titulu v historii divadla.

Režie titulu byla svěřena Michaelu Tarantovi, v současné době uměleckému šéfovi olomoucké činohry. Hudební nastudování je dílem Petra Kofroně, někdejšího šéfa plzeňské opery, který se do Divadla J. K. Tyla vrátil v této sezoně jako manažer orchestru. Plzeňská opera pro inscenaci posílila sbory, angažovala balet i šermíře, a tak je divák svědkem vskutku velkolepé podívané. Petr Kofroň vládne orchestru pevnou rukou, hráči podali precizní výkon a struktura díla jim umožnila přesvědčivě se předvést ve všech dynamických odstínech a představit publiku Knížete Igora jako mohutné, silné, dramatické dílo. V tom koresponduje hudební nastudování s režií Michaela Taranta, který operu o lidských vztazích, morální síle Igorově, ale i o velkorysosti jeho protivníka Polovce Končaka pojal především jako neustálý boj. Inscenace je to klasická, kostýmy (Klára Vágnerová) jsou výpravné, ne vždy však dobře charakterizují své nositele, mezi bojary a lidem není zřetelné rozlišení a především mezi Rusy a orientálci není barevně výrazný rozdíl. Scénograf Tomáš Moravec nechal jevišti plně otevřenému do hloubky volnost prostoru, který dokresluje dobře volenými symboly, a tak umožňuje hrát v několika plánech. Výtečně vynikají velké davové scény, planou tu ohně, v mlze probleskují světla. Michaelu Tarantovi se podařilo evokovat působivou atmosféru ruského dávnověku. Prostor ovšem využívá k neustálému pohybu, a to je moment, který ne vždy dílu prospívá. Režisér pak někdy zcela zbytečně dodává do díla akce a pro některé dokonce vytvoří umělou pauzu, což přerušuje působivý hudební tok. Platí to především o prvním dějství se silně naturalistickou, až brutální scénou znásilnění, kterou Michael Tarant do díla vpravil. Jak dlouho se divák bude vzpamatovávat z tohoto šoku je záležitostí individuální. Nicméně vzhledem k této scéně je problematické inscenaci označit jako vhodnou pro děti a mládež. Navíc první dějství je výrazně bojové, řinčení mečů a především příliš hlučné zvony přebíjejí účinek skvělé a dobře provedené Borodinovy hudby i s jejími lyrickými momenty. Tím spíše, že první dějství neuzavírá hudba, ale bezuzdá válečná vřava. Naštěstí v dalších obrazech už tyto prvky ustupují a polovecká scéna je nesporným hudebním i dramatickým vrcholem celé inscenace. Sbory jsou situovány do popředí, dobře znějí, bouřící orchestr výtečně podporuje skvělé tanečníky. Polovecké tance v netradiční choreografii Jiřího Pokorného, pojaté v duchu celé inscenace spíše jako tance bojové než klasické, jsou strhující podívanou. Skvělý výkon tu podávají členové plzeňského baletu, však si také vysloužili veliký aplaus. Celá scéna v táboře Polovců je vskutku masová, a tedy působivá. Pochválit je třeba i sbory (sbormistr Zdeněk Vimr), a to nejen za již zmíněnou poloveckou scénu.

N.Někrasov (Kníže Igor)

J.Přibyl (Kníže Galickij)
 

Plzeňská opera si v každém případě zaslouží uznání za velkorysé inscenování složitého díla, jakým Kníže Igor je, byť v jeho zkrácené podobě, a za výborný výkon orchestru pod taktovkou Petra Kofroně. Polovecké tance jsou strhujícím vrcholem celého představení, naturalistická scéna znásilnění však na jeviště nepatří a bojové scény ne vždy dílu prospívají. Když představení skončí, jste ještě poměrně dlouhou dobu celou inscenací zahlceni a až po chvíli si uvědomujete, že jí chybí jakási vzdušnost, volnost. Je mohutná, je svojí pompézností a okázalostí omračující. Ale není povznášející, neinspiruje. Je v ní totiž všeho tolik, že diváka polapí, ale nepřináší nové podněty. Kníže Igor se přes publikum přežene jako živel, jako bouře, po které však nepřichází zklidnění a vydýchnutí.

R.Alvarez (Vladimír Igorjevič)

I.Veberová (Jaroslavna)

Ovšem premiérové publikum přijalo Knížete Igora s nadšeným aplausem, o spokojené diváky nebude mít tento titul jistě nouzi. Ale děti by měly tentokrát v každém případě zůstat doma. Plzeňská inscenace je záležitostí výlučně pro na vše připraveného dospělého diváka.

Alexandr Porfirjevič Borodin:
Kníže Igor
Dirigent: Petr Kofroň (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Michael Tarant
Scéna: Tomáš Moravec
Kostýmy: Klára Vágnerová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Bojové scény: Karel Basák
Sbor opery, orchestr opery a balet DJKT v Plzni
Premiéra 29.října 2011 Velké divadlo Plzeň

Kníže Igor – Nikolaj Někrasov (alt. Vladislav Zápražný)
Jaroslavna- Ivana Veberová (alt. Ivana Šaková)
Vladimír Igorjevič – Rafael Alvarez (alt. Plamen Prokopiev, Valentin Prolat)
Kníže Galickij – Jiří Přibyl (alt. Pavel Horáček, Dalibor Tolaš)
Končak – Jevhen Šokalo (alt. David Szendiuch)
Končakovna – Michaela Kapustová (alt Kateřina Jalovcová)
Ovlur – Jan Adamec (alt. Juraj Nociar)
Skula – Pavel Vančura (alt. Stanislav Krejčiřík)
Jeroška – Tomáš Kořínek (alt. Miloslav Pelikán)
Polovecké děvče – Radka Sehnoutková (alt. Eliška Gattringerová)
Chůva kněžny Jaroslavny – Ivana Klimentová (alt. Valentina Čavdarová)

www.djkt-plzen.cz

Foto M.Kolafová