Plzeňská Anna Karenina v Praze
Setkání tanečních generací
Pražské Národní divadlo uvítalo v polovině ledna plzeňský baletní soubor Divadla J. K. Tyla, který přivezl Annu Kareninu, dramatický balet z choreografické dílny Libora Vaculíka. Slavnostní atmosféru a velká očekávání vzbudilo také již předem vydané oznámení šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky, že inscenace, v níž ztvárňuje jednu ze tří hlavních postav, bude jeho oficiálním rozloučením s jevištěm a taneční kariérou.
Libor Vaculík je autorem celé řady baletních inscenací, které vycházejí z literárních a divadelních předloh nebo z pohnutých životních osudů významných osobností. Vždy dovedl s lehkostí převést velké osudy do dramatické jevištní zkratky, rozehrát příběhy plné vášní a konfliktů a nejinak je tomu i případě adaptace slavného románu Lva Nikolajeviče Tolstého. Z rozsáhlé literární předlohy byl vzat základní trojúhelník postav: manželů Kareninových a mladého Anina milence Vronského. Jen lehce je načrtnut osud Vronského původní snoubenky Jekatěriny (Kitty) a jejího nápadníka, jsou eliminovány veškeré zápletky, které se přímo nedotýkají osudu ústředních tří postav. Sledujeme koncentrovaný příběh ženy, jež musí volit mezi vidinou plnohodnotného vztahu a naplněné lásky, v níž by mohla plně prožít své ženství, a láskou mateřskou, které se musí vzdát, pokud opustí manžela a jen na oko fungující svazek.
Inscenace, stejně jako román utkává kolem hrdinky obraz světa, jenž je plný omezení, předsudků i pokrytectví a nedovolí jí prožívat život plnými doušky a city, takže raději zvolí smrt. Přes jasný dramaturgický oblouk a prolog i epilog, které sjednocují celou stavbu díla, je inscenace výrazně rozčleněna do řady kratších sekvencí. Sledujeme scénu po scéně a výjev po výjevu, jež jsou přerušeny krátkou přestavbou i tichem, v němž doznívají emoce z právě viděného (ale chvílemi také zní až příliš hlasitě lopocení jevištních techniků s rekvizitami, takže emoce nedozní, ale uhasnou). Dojem kaleidoskopu podporuje také práce s hudbou, která je koláží skladeb Dmitrije Šostakoviče: rozeznáme například část Leningradské symfonie a dalších slavných děl. Živou hudbu doplňuje v první i druhé části nahrávka valčíku z Labutího jezera, jež ilustruje plesové scény, které se tak stávají – snad úmyslně – výjevem jakoby z jiného světa.
Inscenace se odvíjí zcela srozumitelně i pro oči diváka, který by o příběhu nešťastného manželského a mileneckého vztahu z pera klasika ruské realistické literatury nikdy neslyšel. Pomáhá zde i scéna Martina Černého, jejíž hlavní obrysy nesou industriální znaky, zejména vše zastřešující motiv nádražní budovy, místa prvního setkání milenců i závěrečné tragedie. Velmi realistické kostýmy Romana Šolce se drží vzoru dobové módy, pohrávají si i se symbolikou barev – červená pro vášeň a zelená pro žárlivost, ať je to dopis nebo drobné prvky na oblečení znesvářených manželů, které jako by měly i na veřejnosti naznačit, jaký cit mezi nimi vládne. V tomto ohledu je výprava vytvořena se skutečným smyslem pro detail. Nedořečená místa děje dále zastupuje i stínohra na pozadí, kde se v některých klíčových momentech objevuje silueta osoby, na niž postava na jevišti myslí, a je tak i vkusně vyřešena scéna dostihů. Dílo nepostrádá ani humor, úsměv vykouzlí třeba scéna s peskovanými úředníky nebo výjev z důstojnické zábavy, a objeví-li se takto několik odlehčených míst, pak tím víc dávají vyniknout tragickému tónu celého kusu. I v tom je vidět ruka zkušeného divadelníka, který ví, jak dávkovat emoce.
Anna Karenina je balet, který stojí především na interpretačních kvalitách představitelů ústředních postav, pro něž jsou vystavěny nápadité duety vycházející především z neoklasické taneční techniky, stejně jako expresivní sóla. Trojice, která tento večer propůjčila hrdinům svá těla, naplnila hereckou i taneční stránku svých rolí vrchovatě. Annu Kareninu tančí Zuzana Pokorná, která je zralou tanečnicí a ideální představitelkou dramatické postavy, jakou Anna bezesporu je. Rozehrává nejprve vnitřní rozpolcenost mezi milostnou touhou a poslušností konvenci, je vášnivou milenkou, chladnou i odhodlanou manželkou, zoufalou matkou i ženou smířenou s nevyhnutelným krokem. Možná se chvílemi pokládá do výrazu až příliš, ale je to spíše otázka režijního pojetí. Kupříkladu scéna, kdy po hádce s manželem přijde o nenarozené dítě je až nerealisticky přepjatá. Ondřej Vinklát v roli Vronského dostává prostor po taneční i herecké stránce, je skutečně zamilovaným mladíkem, který nehledí na důsledky svých činů, o něco méně mu věříme závěrečné odmítání milenky, tančí ale po celou dobu s jistotou a chutí. Zuzaně Pokorné je výborným partnerem v duetech, které nepostrádají série zvedaček a jsou náročné na postřeh a okamžitou souhru.
Hodnocení autorky recenze: 95 %
Anna Karenina
Libreto, choreografie a režie: Libor Vaculík
Hudba: Dmitrij Šostakovič, Petr Iljič Čajkovskij
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Libor Vaculík
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Roman Šolc
Orchestr Divadla J. K. Tyla v Plzni
Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni
Žáci Baletní školy při Divadle J. K. Tyla
Premiéra 17. listopadu 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 14. 1. 2014 Národní divadlo Praha)
Anna Karenina – Zuzana Pokorná
Hrabě Vronskij – Ondřej Vinklát
Alexej Karenin – Petr Zuska
Kitty Ščerbacká – Jarmila Dycková
Konstantin Levin – Richard Ševčík
malý Serjoža – Hynek Housar
Sorokina – Kristýna Piechaczková
Matka Vronského – Petra Tolašová
Kurtizány – Hana Čakarmišová, Karolína Beerová
Dirigent, Pošťák – Petr Brettschneider
Hlas Anny – Andrea Černá
Foto Pavel Křivánek, Hana Smejkalová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
