Plzeňská Anna Karenina v Praze

  1. 1
  2. 2

Setkání tanečních generací

Pražské Národní divadlo uvítalo v polovině ledna plzeňský baletní soubor Divadla J. K. Tyla, který přivezl Annu Kareninu, dramatický balet z choreografické dílny Libora Vaculíka. Slavnostní atmosféru a velká očekávání vzbudilo také již předem vydané oznámení šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky, že inscenace, v níž ztvárňuje jednu ze tří hlavních postav, bude jeho oficiálním rozloučením s jevištěm a taneční kariérou.

Libor Vaculík je autorem celé řady baletních inscenací, které vycházejí z literárních a divadelních předloh nebo z pohnutých životních osudů významných osobností. Vždy dovedl s lehkostí převést velké osudy do dramatické jevištní zkratky, rozehrát příběhy plné vášní a konfliktů a nejinak je tomu i případě adaptace slavného románu Lva Nikolajeviče Tolstého. Z rozsáhlé literární předlohy byl vzat základní trojúhelník postav: manželů Kareninových a mladého Anina milence Vronského. Jen lehce je načrtnut osud Vronského původní snoubenky Jekatěriny (Kitty) a jejího nápadníka, jsou eliminovány veškeré zápletky, které se přímo nedotýkají osudu ústředních tří postav. Sledujeme koncentrovaný příběh ženy, jež musí volit mezi vidinou plnohodnotného vztahu a naplněné lásky, v níž by mohla plně prožít své ženství, a láskou mateřskou, které se musí vzdát, pokud opustí manžela a jen na oko fungující svazek.Inscenace, stejně jako román utkává kolem hrdinky obraz světa, jenž je plný omezení, předsudků i pokrytectví a nedovolí jí prožívat život plnými doušky a city, takže raději zvolí smrt. Přes jasný dramaturgický oblouk a prolog i epilog, které sjednocují celou stavbu díla, je inscenace výrazně rozčleněna do řady kratších sekvencí. Sledujeme scénu po scéně a výjev po výjevu, jež jsou přerušeny krátkou přestavbou i tichem, v němž doznívají emoce z právě viděného (ale chvílemi také zní až příliš hlasitě lopocení jevištních techniků s rekvizitami, takže emoce nedozní, ale uhasnou). Dojem kaleidoskopu podporuje také práce s hudbou, která je koláží skladeb Dmitrije Šostakoviče: rozeznáme například část Leningradské symfonie a dalších slavných děl. Živou hudbu doplňuje v první i druhé části nahrávka valčíku z Labutího jezera, jež ilustruje plesové scény, které se tak stávají – snad úmyslně – výjevem jakoby z jiného světa.

Inscenace se odvíjí zcela srozumitelně i pro oči diváka, který by o příběhu nešťastného manželského a mileneckého vztahu z pera klasika ruské realistické literatury nikdy neslyšel. Pomáhá zde i scéna Martina Černého, jejíž hlavní obrysy nesou industriální znaky, zejména vše zastřešující motiv nádražní budovy, místa prvního setkání milenců i závěrečné tragedie. Velmi realistické kostýmy Romana Šolce se drží vzoru dobové módy, pohrávají si i se symbolikou barev – červená pro vášeň a zelená pro žárlivost, ať je to dopis nebo drobné prvky na oblečení znesvářených manželů, které jako by měly i na veřejnosti naznačit, jaký cit mezi nimi vládne. V tomto ohledu je výprava vytvořena se skutečným smyslem pro detail. Nedořečená místa děje dále zastupuje i stínohra na pozadí, kde se v některých klíčových momentech objevuje silueta osoby, na niž postava na jevišti myslí, a je tak i vkusně vyřešena scéna dostihů. Dílo nepostrádá ani humor, úsměv vykouzlí třeba scéna s peskovanými úředníky nebo výjev z důstojnické zábavy, a objeví-li se takto několik odlehčených míst, pak tím víc dávají vyniknout tragickému tónu celého kusu. I v tom je vidět ruka zkušeného divadelníka, který ví, jak dávkovat emoce.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Anna Karenina - Vaculík (DJKT Plzeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář