Plzeňská Traviata po půl roce

  1. 1
  2. 2

Glosa k repríze 28. března 2014 

Verdiho Traviata měla premiéru v Plzni v říjnu loňského roku a tehdy vzbudila scénickým ztvárněním režisérky Lindy Keprtové na scéně Evy Jiříkovské značně rozporné reakce. Nebyl jsem tehdy přítomen, tento operní titul znám až příliš, tím pro mne není toto znamenité Verdiho dílo natolik přitažlivé dramaturgicky, abych ho musel vidět po „sto třicáté“, použiji-li určitou nadsázku. Nyní, po půl roce, bylo pro mne motivem více obsazení, které se dle kuloárů v Plzni jeví jako zajímavé. A je ryze české, což je dnes na českých divadlech skoro rarita. Česká pěvecká škola se šestnácti konzervatořemi nějak neplní své základní zadání a mnoho sólistů operních divadel, jimi odchovaných, není moc vidět. Neodolal jsem, abych se o dozvucích přesvědčil na vlastní uši. A s tím se zajisté sveze i zrak, coby druhý smysl, zúčastněný při vnímání žánru opery. Snad i zvědavost, co vlastně v Plzni způsobilo psychózu do takové míry, že se i šéf plzeňské opery vymezoval v tisku oproti recenzím v tištěných médiích. Na druhé straně ale zase bezbřehá chvála, což bývá u nás obvyklé. Neb v Čechách platívá okřídlená věta basisty Karla Petra : „Řekni mi, kdo jsi, a já ti prozradím, kterak budeš hodnocen…“ A tak jsem se motivoval, že rád uvidím s jistým odstupem času, co vlastně tolik neuspělo, ale vlastně i uspělo zároveň… Protipólná vidění se mi stala lákadlem. Moc hezké bylo, když mi hned před budovou divadla sdělovala moje bývalá paní profesorka z gymnázia, která již chodí do divadla v Plzni čtyřicet let, že jde na Traviatu „s hrůzou v duši“, co ji čeká. Že se v Plzni šíří cosi o hororu à la Traviata. Ale má předplatné, tak nechtěla vynechat.Traviata je předním dílem okruhu takzvaných „trvalek“, to jest operních děl, jichž je zhruba třicet a stále se ve světě opery opakují, tak trochu dokola. A opakovat se zřejmě nadále budou. Verdiho Traviata patří dokonce mezi těmito trvalkami k nejhranějším titulům vůbec. Síla hudebního zpracování, invence, přímo gejzír melodických nápadů je pro dílo charakteristický. A zejména hluboká realita postav Dumasova románu Dáma s kaméliemi, jako obzvláště silné předlohy, má neobyčejnou míru vnitřní pravdivosti. Posluchači to vycítí mnohdy instinktem, nemusí mít hudební vzdělání. Obliba tohoto díla není ani v nejmenším náhodná. A zajisté jí zároveň napomáhá slabá invence řady snaživých titulů oper soudobých, které ne a ne toto pevné společenství rozšířit.

V popředí zajímavé reprízy stálo hudební provedení. Dirigent Tomáš Brauner vedl orchestr s citem, v gestu exaktně. Líbila se mi jeho svižná tempa i snaha o dynamická odstínění. Orchestr prokazoval zejména ve smyčcových skupinách kompaktnost zvuku, zaujal již v místech členění základního tragického tématu díla. Pravda, přiznávkový typ doprovodu není právě u Traviaty složitý. Ale v jednoduché, průzračné harmonii na sebe kazy rády nejvíc poukazují. Hra orchestru byla i po dynamické stránce silné pozitivum tohoto večera. Pěvecké obsazení bylo v rukou českých umělců, což je dnes již vzácné, s jedinou výjimkou malé role doktora Grenvila.

V trojici klíčových rolí opery vynikal Richard Samek v roli Alfreda, sympatickou jevištní suverenitou projevu, schopností působivých mezza voce a pian v obou duetech s Violettou, ale také v závěru árie ve druhém dějství. Zároveň i věrohodným dramatickým akcentem ve třetím dějství („Ogni suoaver tal femmina“). Výkon mladého pěvce byl pro mne milým překvapením právě pokrokem v jistotě technického zvládnutí role. Ta sice je, pravda, o malou tercii v rozsahu nižší než třeba nedávný Gounodův Faust (pokud se vynechá stretta a pokud nepočítám nepovinné bé na závěr přípitkové vstupní scény, které Verdiho partitura nepředepisuje). Byl to nejlepší výkon mladého umělce, který jsem od něho dosud slyšel, pěvecky i herecky. A měl jsem z jeho výkonu upřímnou radost.Lucie Kašpárková v titulní roli má pro velmi náročnou partii působivý zjev, přesvědčivou míru jevištní sdělnosti v přirozenosti projevu a ve vnitřní pravdivosti výrazu. Nadějný projev ale na předělu velké árie v prvním dějství pokazilo náhlé obtížné hledání polohy v a capella místě Recitativa a Allegra, na chvíli hledaném nasazení béčka na slůvku „gioir“.  Tím asi následně vysoká poloha jdoucí v bězích až ke kulminačnímu Des znervózněla, nejen v závěru prvého dějství, ve slavném Allegru con briu  („Sempre libera“). Méně perlivé koloratury se pojily celkem logicky s intonační nejistotou, což bývá u pěvců vždy technickou záležitostí. Viděl jsem mladou umělkyni poprvé, neradno dle jednoho výkonu posuzovat, třeba jindy je více „posvícení“, jak se v Čechách praví. Dnes by jí z Verdiho odkazu patrně více „ležela“ Amélie nebo Desdemona než prekérní koloratury Violetty, zatím ještě v této chvíli bez technického nadhledu.Roman Janál je zkušený barytonista velmi průrazného hlasového fondu a roli otce Germonta jsem s ním shodou okolností viděl na Smetanově Litomyšli v klasicky laděné inscenaci Národního divadla. Zdál se mi v ní celkově více „doma“ než v plzeňské inscenaci, kde se zřejmě musel do některých detailů režie nutit. Klíčovou árii „Di Provenza il mar, il suol chi dal cor ti cancellò?“  zazpíval na pěkné úrovni, oproti Praze ji ale více výrazově akcentoval v jednotlivých slovech, někde na úkor větší legatové vazby. Ale v poloze se všemi vysokými Ges spolehlivě posazenými. Vedle klíčového tria má Verdiho opera řadu druhooborových partií, které se ale vždy tradičně obsazují renomovanými sólisty. Vynikl zejména Grenvil charismatického Jevhena Šokala a Jan Ježek v roli Gastona znělým tenorovým hlasem, v prostoru velmi nosným, ale i jevištní přirozeností. V roli Flory se představila Jana Foff Tetourová, jako Annina Radka Sehnoutková. Barona Douphala interpretoval Jiří Hájek, markýze Michael Kubečka.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (DJKT Plzeň)

[Celkem: 1    Průměr: 3/5]

Související články


Komentáře “Plzeňská Traviata po půl roce

  1. Vzhledem k obsazení a pěveckým problémům Lucie Kašpárkové jsem pravděpodobně viděla stejné představení jako autor. Nedá mi to, abych nenapsala několk svých postřehů, tedy postřehů hudebního laika, který má operu rád a často na ni chodí. Stejně jako autor jsem viděla Traviatu asi po sté a tato opera rovněž nepatří k mým nejoblíběnějším. Tato inscenace se mi však vůbec nelíbila. Ne proto, že není tzv. klasická, s tím, pokud se to povede, problém obvykle nemívám. Ale na rozdíl od autora i několika kritik, které jsem četla, mi připadala nudná. A to už se mi u Traviaty opravdu dlouho nestalo. Snad to bylo tím, že jednolitý sbor v tmavých šatech pohybující se stylizovaným pohybem po jevušti jsem už viděla např. v Rigolettovi na téže scéně a vlastně i v salcburské incenaci (což byla myslím i ta, kterou přenášela MET), bohaté používání kufrů sborem se objevilo rovněž v plzeňském Faustovi (a jejich smysl v Traviatě mu zůstal utajen), takže jsem místy měla pocit jakéhosi deja vu. Jak bych v tu chvíli uvítala např. v prvním dějství pestrý sbor ve víru života plného hýření, který strhává i Violettu k neodvratnému konci…Co se týká scény, také mne nenadchl po celou dobu představení pohled na igelitovou stěnu prakticky bez dalších dekorací či rekvizit( i když chápu nutnost brát ohled na finanční možnosti). K pěveckým výkonům se vyjadřovat nebudu, víceméně souhlasím s autorem, stejně jako v hodnocení akcí neodpovídajících textu libreta (viz osahávání Violetty otcem Alfréda). Každopádně mně osobně tato inscenace vůbec nesedla (na rozdíl např. od Vojáka a tanečnice v témže divadle, která mě sice po hudební stránce moc neoslovila, ale režijní nápad sledu volně navazujících jakoby snových asociací mě doslova nadchl)

Napsat komentář