Počátky operního divadla

Pojem „opera“ představuje pro dnešního posluchače-diváka souhrn mnoha rozmanitých hudebních děl nejrůznějších stylů. Tato pestrost je mj. důsledkem dlouhého vývoje tohoto žánru, jehož počátky sahají až k přelomu 16. a 17. století. Co stálo u zrodu tohoto hudebně-divadelního fenoménu a zahájilo tak jeho již více než čtyři sta let trvající existenci? Spojení hudby a slova se poprvé objevilo v antickém Řecku, kde sbor v úloze komentátora vstupoval do děje a tvořil jakési předěly mezi jednotlivými výstupy. Tento postup se nejvýrazněji uplatnil u žánru komedie a typické pro něj bylo jednohlasé zhudebnění textu a jednoduchý instrumentální doprovod. Stejně tak byla hudba významnou součástí tzv. liturgického dramatu v období středověku, kdy byly hry s náměty ze života svatých provozovány nejprve v chrámech, později i na veřejných prostranstvích, jako byla náměstí, tržiště aj. Zpěvy zde byly tvořeny úryvky chorálu, později i nápěvy světského původu. Za předchůdce opery lze považovat i tzv. intermezza, uváděná od poloviny 15. století jako součást slavností na italských šlechtických dvorech. Původně to byly jen vsuvky mezi jednotlivými částmi hlavního programu, postupně však nabyly takové popularity, že se staly jeho svébytnými složkami.Opera v podobě blízké té, jakou ji známe dnes, se poprvé objevuje na sklonku 16. století v době vrcholící renesance a zároveň nástupu nové stylové epochy, baroka. Ke zrodu nového žánru přispěla zejména potřeba vymanit se ze světa složitých struktur renesanční polyfonie, která mnohdy působila příliš vykonstruovaným a odlidštěným dojmem, a také snaha oprostit se od přílišné svázanosti s duchovní tematikou a zdůraznit spíše světské prvky. Tyto tendence se v posledních dvou dekádách 16. století začaly projevovat v oblasti Itálie, především ve Florencii, která je považována za kolébku operního divadla. U jeho zrodu stála skupina tamějších umělců a učenců sdružených do skupiny zvané Florentská camerata, jejímiž členy byli především hudebníci Jacopo Peri a Giulio Caccini, básník Ottavio Rinuccini a Vincenzo Galilei. Svůj vzor spatřovali v antické hudbě, která měla mít podle dochovaných pramenů až zázračné účinky. Konkrétní příklady takové hudby se však prakticky nedochovaly, a tak bylo nutno spokojit se pouze s kusými informacemi, které vedly k mnoha nepřesným spekulacím. Přes jejich dnes již zjevnou historickou a vědeckou nevěrohodnost byl položen základ jedné z  hudebních forem, bez které si v následujících staletích nelze dějiny hudby představit.

Jakýmsi základním manifestem nových myšlenek skupiny Florentská camerata se stal Galileiho spis Dialogo della musica antica e della moderna, ve kterém jeho autor vede spor s autory hudby předchozí epochy a nastoluje základní teze pro tvorbu hudby „nové“. Zcela zásadním požadavkem byl především odklon od komplikované polyfonie a její nahrazení monodií – sólovým zpěvem s instrumentálním doprovodem – která měla být hlavním prostředkem k dosažení maximální srozumitelnosti textu. Co se týče námětů nejstarších oper, těžily především z pastorální tematiky a řecké mytologie, jejich tvůrci často pracovali s motivem kouzla, zázraku, překvapení. První známou operou je Dafne. Za její autory jsou pokládáni Jacopo Peri a hrabě Jacopo Corsi, v jehož paláci ve Florencii byla roku 1598 opera uvedena. Z díla se dochovalo jen několik úryvků, celé je známo pouze libreto Ottavia Rinucciniho. Peri je také autorem první opery, která se dochovala v kompletním znění – opera Euridice, jejímž libretistou byl opět Rinuccini, byla poprvé provedena roku 1600 ve Florencii u příležitosti zásnub francouzského krále Jindřicha IV. s Marií Medicejskou.

Zatímco v prvních florentských operách (ještě se tak nenazývaly, díla byla označována jako favola pastorale nebo dramma per musica) vedl jejich autory požadavek na co největší srozumitelnost textu ke zhudebňování slov spíše deklamačním způsobem, v rozsáhlém operním díle Claudia Monteverdiho již můžeme hovořit o operním zpěvu tak, jak ho chápeme dnes. Ve zpěvních partech již rozlišil árii a recitativ a opatřil je množstvím melodických ozdob, které se pro epochu baroka stanou příznačné. Kromě toho zdůraznil i roli instrumentálního doprovodu, který na mnoha místech výrazně vystupuje do popředí a stává se nositelem dramatického napětí. Monteverdiho první operou z celkového počtu dvaceti (dochovalo se šest) je Orfeo, provedený roku 1607 v Mantově. Tato hudba již hovoří zcela novou  řečí: pomocí nejrůznějších hudebních prostředků vyjadřuje silné emoce jednajících postav a celé dílo se tak výrazně přibližuje skutečnému hudebnímu dramatu. Z dalších Monteverdiho jevištních děl se dochoval ještě např. Il ritorno d¢Ulisse in patria (Odysseův návrat do vlasti) z roku 1640 nebo L¢incoronazione di Poppea   (Korunovace Poppeina, 1643), která bývá považována za prototyp tzv. benátského operního stylu. Jeho typickými znaky byly secco recitativy, recitativy accompagnato a árie s doprovodem cembala nebo malého orchestru. Sbory se zde téměř nevyskytovaly.

Na počátku 17. století byly dalším výnamným centrem rozvoje nového hudebního žánru Benátky. Jejich významným prvenstvím bylo otevření prvního veřejného operního divadla, kterým se roku 1637 stalo Teatro San Cassiano. Opera, jako hudební druh, který byl dosud provozován pouze v úzkých společenských kruzích aristokratických dvorů, se stává dostupnou pro diváky nejširších sociálních vrstev. Úspěšné zahájení provozu divadla dalo podnět k postupnému otevření několika dalších scén. Typizované uspořádání hlediště odráželo sociální strukturu benátského obecenstva: lóže si pronajímala šlechta, vstupenky do parteru si mohl koupit kdokoli, zadní místa byla vyhrazena k stání. Vpředu se již nacházelo malé orchestřiště, které bylo ještě na stejné výškové úrovni jako parter. V Benátkách, které měly v 16. století cca 120 000 obyvatel, fungovalo současně 6 – 8 operních domů, což vedlo ke značnému rozšiřování repertoáru – do konce 17. století se zde provozovalo okolo 350 titulů. Benátská opera se stala pojmem a její repertoár byl postupně uváděn na území celé Itálie i Evropy. Kromě Monteverdiho patří k hlavním představitelům Francesco Cavalli, který byl autorem asi 40 oper. Jeho prvotina Le nozze di Teti e Peleo (Svatba Thetidina a Péleova) se stala prvním jevištním dílem označeným termínem opera a zároveň byla i první benátskou tištěnou partiturou.

Třetím významným centrem rozvoje operního žánru na počátku 17. století se stal Řím. Vzhledem k přítomnosti papežského dvora došlo brzy k rozdělení hudební produkce na duchovní a světskou. Zatímco světské opery byly prováděny pouze pro úzký okruh diváků z řad šlechty, duchovní díla byla přístupná široké veřejnosti. Na počátku tamější operní tradice nacházíme dílo, stojící na pomezí opery a oratoria, Rappresentazione di anima e di corpo (Představení o duši a těle) Emilia de Cavalieriho. Významnou úlohu zde již autor přikládá sboru, jako předěly jednotlivých scén jsou na některých místech vkládány instrumentální mezihry. Cavalieri bývá také považován za objevitele bassa continua, které se poprvé objevuje právě v tomto díle a které se později stane klíčovým principem, na němž staví hudba 17. a 18. století. Dalším dílem, ještě úzce spjatým s tradicí středověkých duchovních her, bylo dramma pastorale Eumelio Agostina Agazzariho. Jako celá řada dalších bylo zkomponováno na zakázku pro karnevalovou sezónu.

První římskou operou v pravém slova smyslu je až La morte d¢Orfeo (Orfeova smrt) Stefana Landiho z roku 1619, těžící z dobově oblíbené orfeovské tematiky. V díle se již objevují komické prvky, které předjímají pozdější členění operního žánru na operu buffa a operu seria.

Landi je také považován za prvního operního autora, který byl zároveň i libretistou. Mezi významné tvůrce římské opery patří také Luigi Rossi, který stál u počátků vývozu italského operního umění do Evropy. Jeho opera Orfeo, ve které poprvé v historii převažovaly árie nad recitativy, byla provedena roku 1647 během karnevalové sezóny v Paříži. Rozšíření opery do všech významných hudebních center Evropy pak dalo základ rozvoji hudebního žánru, který se do budoucna stal klíčovým pro recepci artificiální hudby širokým spektrem sociálních vrstev.