Pocta Petru Ebenovi v Brně

Petra Ebena, skladatele, varhaníka a klavíristu, zná jistě každý návštěvník koncertů. Jeho skladby jsou moderní, ale srozumitelné a psané s pochopením pro ucho klasicky vychovaného posluchače. O to víc překvapilo uvedení jeho absolventské skladby, kterou provedl v roce 1961 klavírista František Rauch, Ebenův profesor klavíru. Koncert 7. dubna 2019 v Besedním domě byl věnován devadesátinám tohoto významného českého skladatele.

Koncert byl součástí cyklu abonentních koncertů, které připravuje Český filharmonický sbor Brno, na které si zve zajímavé hosty. Tentokrát se sborem spolupracovala Severočeská filharmonie Teplice pod vedením svého dirigenta Stanislava Vavřínka a byli přizváni i zajímaví hosté.

Na úvod koncertu zazněla skladba Johannese Brahmse s názvem Schicksalslied  (Píseň osudu), op. 54. Na téma Hölderinova románu Hyperion, aneb Eremita v Řecku, kde ho zaujal svět dobrých duchů, žijících v blaženosti světla, narozdíl od lidí, plahočících se a trpících na tomto světě. Sonátová forma skladby, jednoduchost, zpěvnost a emotivnost výrazu, učinilo z poměrně krátké skladby úspěšný opus, naplněný lyrikou a pohodou. Už v tomto úvodu překvapila teplická filharmonie sjednocenou barvou smyčců i intonační jistotou dechů a kompaktním projevem, včetně smyslu pro dynamické odstíny. Je to jistě zásluha dirigenta Stanislava Vavřínka, který vedl orchestr rozvážně a systematicky, s pečlivě propracovanou dynamikou a plastickým vyzněním instrumentace.

Druhým číslem byl již zmíněný Koncert pro klavír a orchestr jubilanta Petra Ebena. Klavírního partu se ujala Tereza Fialová, která překvapila energií, jistotou, nadhledem a smyslem pro spolupráci s orchestrem. Koncert je naplněn množstvím disonancí a neobvyklých rytmických postupů, má však přehlednou fakturu. Střídání klavíru a orchestru má logickou návaznost, společně si odpovídají a komunikují. Klavírní vstupy jsou virtuózní, až exhibicionistické, je to mistrovská zkouška pro klavíristu. Celkový dojem je monumentální a přináší vyznění v neobvykle koncipovaném závěru.

V druhé polovině koncertu zaznělo oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, op. 85. Je to jediné skladatelovo dílo tohoto typu, skladatel ho několikrát přepracovával a zřejmě se v tomto žánru nenašel. Přesto se mu podařilo vytvořit pozoruhodnou skladbu, naplněnou emočním nábojem a technicky vypjatými pěveckými pasážemi. Teplická filharmonie si velmi porozuměla se sborem a dirigent prokázal smysl pro citlivé propracování díla a pro postupné klenutí frází současně s dynamickou gradací. S přizvanými sólisty měl dirigent šťastnou ruku, i když se zpočátku zdálo, že bude problém. Před skladbou vystoupil manažer sboru a omluvil pěvkyni pro indispozici. Nicméně rakouská sopranistka Nikola Proksch zazpívala svůj part Serafa čistým, technicky dokonalým sopránem, který se nesl v pianech i v krkolomných koloraturách a dokázala i udržet hlas ve výškách, i ve forte. Tenorista Jaroslav Březina, který zpíval part Ježíše, indispozici neohlásil a od počátku zacházel s hlasem nesmírně technicky ukázněně a čistě, pracoval s jemnými a lehkými piany a jen v částech vygradovaných uplatnil svůj žesťový témbr. Jen občasné pokašlávání donutilo posluchače zbystřit a zkoumat, jestli se něco neděje. Jestli byl nějaký problém, tak ho překlenul tenorista s dokonalou profesionalitou a s nadhledem. Basového partu Petra se ujal slovenský pěvec Martin Gurbaľ svým hutným a sonorním hlasem. Suverénní projev a barevnost hlasu, který brněnské publikum velmi dobře zná, přispěl k úspěchu večera.

Sbor pod vedením svého sbormistra Petra Fialy byl jako vždy pečlivě připravený a dokázal přinést naplno své hlavní hodnoty, vyváženost hlasů i hlasových skupin, schopnost niterných pian a oduševnělost projevu, při zachování čistého tónu i výrazu. Těmito hodnotami si získává příznivce jak v zahraničí, tak i ve svém mateřském městě, kde si už vydobyl platné místo na umělecké mapě. A to je v domácím prostředí vždy velmi těžké.