Poezie a tanec ve Werichově vile

  1. 1
  2. 2
Režisér a choreograf Martin Dvořák se dlouhodobě věnuje pod značkou svého souboru ProART Company odkazu českých básníků. Na poli současného tance je to snaha ojedinělá a také neobvykle soustavná, ve spojení s tancem a hudbou se tak objevilo již dílo Jana Skácela, Ivana Blatného, Jiřího Ortena, nově též Vladimíra Holana. Literaturu a tanec spojuje i v dalších projektech, jako tomu bylo u korespondence George Sandové s Fryderykem Chopinem, a do inscenací navíc vstupují jako neodmyslitelný prvek i prostory, do nichž performance vrůstají, ať už jsou to brněnské Vily Tugendhat a Löw-Beer nebo pražská Werichova vila na Kampě.
ProART Company – Blatný ve Werichově vile (foto Oskar Stolín)

V červnu letošního roku bylo možné právě tam navštívit, byť stále za protiepidemických opatření, a tedy latentního nebezpečí přidušení v respirátorech za horkých letních večerů, dvě z těchto inscenací. Blatný měl premiéru v roce 2015, nyní jej ProART Company uvádí ve spolupráci s hercem Robertem Miklušem, projekt HOLAN_Vanutí byl odsouzen k online premiéře v listopadu a prosinci loňského roku, s diváky pak poprvé nyní v červnu v obou městech. Pro tuto sondu do poezie velkého českého básníka si Martin Dvořák jako interpreta mluveného slova vybral Rostislava Nováka staršího a jako hudebnici i performerku Gabrielu Vermelho. Projekty spojuje osoba samotného choreografa a režiséra, který v obou tančí a zapojuje se i herecky. Jistě, vždyť jde o autorské divadlo a kdo by nechtěl prožívat své dílo vždy a znovu na vlastní kůži?

V inscenaci vycházející z poezie Ivana Blatného jsme blízko samotnému básníkovi. Nejen prostřednictvím veršů, ale i úryvků z jeho úvah a stejně tak i (konstruovaných?) rozhovorů v podání obou interpretů – což je modus operandi, jejž režisér používá v obou svých dílech. Vždy je on tazatelem a básník ústy herce odpovídá. Poezie Ivana Blatného je bohatá, obrazná, snadno vyvolává v divákovi konkrétní představy a asociace. Celý život v sobě nesl pečeť Skupiny 42 a poezie jako výpověď o světě i sobě samém se mu stala hlavní životní náplní. Ačkoli se v některých obdobích zřekl rýmu, vracel se k němu a prostota některých motivů svou výstižností jako by navozovala dojem příbuznosti s Reynkem. (Holanův jazyk je násobně metaforičtější a uvádí pozorného posluchače především do hájemství pocitů.)

Dojem básníka sedícího na dosah ruky umocňuje v projektu o Blatném i nahrávka zachycující jeho hlas, nalomený stářím a samotou, ale žijící stále ze hry se slovy s největší přirozeností. Protože pro Ivana Blatného bylo psaní poezie tou nejpřirozenější formou komunikace. ProART zřejmě využil nahrávku pořízenou básníkovým bratrancem Janem Šmardou v Ipswichi v roce roku 1978 a čerpá patrně rovněž z korespondence (hlavním inspiračním zdrojem je ale kniha Martina Reinera Básník, román o Ivanu Blatném, k jejímuž přečtení skutečně inscenace vybízí). Básníkovy úvahy o umění jsou vtrhnutím reality do světa poezie. Na stránkách ProARTu najdeme i citát z roku 1942: „Umění není žádný doplněk života, nejsou to poznámky na jeho okraj. Obejde se bez starosti o svou úlohu. Je prostě zde, skutečnost rovnocenná životu, nepochopitelné jako on, obklopené stejnými temnotami, a přináší nám okamžiky uvolnění i tehdy, když se nesnaží v bezbřehém moři tmy a nevysvětlitelnosti rozsvěcovat světla tzv. jistot.“ Je tomu téměř osmdesát let a nepřestáváme tuto myšlenku v různých obměnách opakovat, stále je nutno umění obhajovat tváří v tvář pragmatickému životu.

ProART Company – Blatný ve Werichově vile (foto Oskar Stolín)

Ve školeném hlase Roberta Mikluše se poezie Ivana Blatného mění v dramatický monolog. Se slovy zároveň rozpráví minimalistická hudba Františka Chaloupky (a několik dalších kompozic), a z textu vychází také sólová choreografie Martina Dvořáka. Se svým hereckým partnerem se občas dostávají do interakce, vyvstává zde zejména téma opory. Martin Dvořák čerpá inspiraci z veršů, a přitom lne k přirozeným pohybům svého těla, jež si snad o některé prvky přímo žádá, lomené úhly paží a prudká gesta, kontrakce, spirály, na hraně flexibility balancující pózy a stálé napětí… A opět je prostor podkroví vily pro tyto pohyby téměř malý, jako je Alence malý domeček pro panenky.

ProART Company – HOLAN_Vanutí v Brně (foto Mila Vašíčková)

U Holana je na scéně v osobě Gabriely Vermelho přítomný ženský element, který zřejmě inspiroval k mnohem větší interakci, jak mezi hudebnicí a hercem, tak tanečníkem. Projev Rostislava Nováka st. je přirozeně civilní, přitom ale jeho hlas neztrácí s věkem sílu a průraznost, troufám si dokonce říci, že v prostoru podkroví vily bylo právě jemu rozumět lépe. Rozehrává se zde opět slovní dialog mezi performery (a prostor tu má i nový autorský text Radovala Voříška). Rostislav Novák své repliky předkládá jakoby mimoděk, jeho projev nepůsobí dojmem nastudované role a deklamace, ale shovívavého komentáře, jehož autentičnost podporuje i samotná životní zkušenost umělce, jenž si ze své pozice může dovolit úsečnost i shovívavost. Některé úryvky předčítá, ale vůbec to nevadí. Naplňuje prostor přirozenou existencí. Je. To je vlastně i název jedné z nejslavnějších Holanových básní… Gabriela Vermelho přichází s houslemi a vlastním hlasem, přebírá slovo uprostřed verše, staví zvukovou krajinu, ale stává se i zosobněním některých motivů, například v milostném duetu s choreografem. Ani kontakt s hercem nepůsobí nepatřičně, neboť z jeho doteků vyzařuje tichá úcta.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments