Do pražského Kolowratu, podkrovní studiové scény Národního divadla, se teď dostává už druhý titul, uváděný pod hlavičkou baletu první scény. K nadmíru úspěšné inscenaci CamlouflAGE (recenzi najdete zde), přibývá produkce takříkajíc „z dovozu“, pod názvem Emotion Collection. Svoji původní premiéru měla v dubnu v Experimentálním prostoru No.D (Roxy) a vedle herců (vlastně hereček či ještě lépe performerů), působících mimo Národní divadlo, se na ní podílejí i dva členové baletu ND a také jeho demisólistka Zuzana Šimáková coby choreografka. Hlavní iniciátorkou vzniku tohoto projektu je ale režisérka a herečka Tereza Helšusová, která se vedle režie i samotného konceptu postarala i o výpravu, a navíc ještě také v představení vystupuje.
Proud hudby, tance a divadla – jak zní podtitul večera – jeho tvůrci sami charakterizují těmito slovy: „Výzva pro všechny muže a ženy, kteří sami sebe vidí na životní křižovatce: Chce se vám nad vaším životem plakat? … Inscenace Emotion Collection se formou pohybového divadla věnuje právě prožívání zásadních emocí jako je touha, zamilování, vášeň, snění, radost, zklamání, prázdnota, opuštěnost a odpuštění… To vše optikou ženy na křižovatce. Věřme svému strážnému andělu! Ale hledat ho musíme sami v sobě. …“
Což o to, téma jako takové bezpochyby do značné míry skutečně rezonuje s vnitřním životem nejednoho současníka. Už jen samotná hudba Jana Budaře, která má řadu obdivovatelů, evokuje mnohé z toho, čeho se autoři chtěli dotknout. Pohybová stránka večera má také na řadě míst tu správnou „šťávu“, je neotřelá, nápaditá, byť technicky zpravidla nepříliš náročná, a také většinou velmi dobře souzní s tím, o čem se v jednotlivých mikropříbězích (či „mikronáladách“) právě zpívá či hraje. (Označení balet, tak jak to uvádějí propagační materiály Národního divadla, rozhodně není na místě, jde o syntetické divadlo, kde se nejen tančí, ale vedle zpěvu i hodně mluví.)
I když je těžké vyzdvihovat někoho konkrétního z účinkujících, evidentně tady mají oproti dámám navrch pánové – a to hlavně proto, že Michal Jurisa i Viktor Konvalinka mají vedle nepřehlédnutelného charisma přece jen daleko pevnější profesionální základy (nejen ryze pohybové, i když především), na kterých mohou stavět. A to je pochopitelně jasně vidět. Oba dva prostě působí jako daleko výraznější osobnosti, které své ženské protějšky do značné míry zastiňují. (Především na Konvalinkovi je pak navíc velmi dobře čitelná i sympatická nefalšovaná radost, s jakou právě tenhle večer absolvuje. Oproti už zmiňované inscenaci CamouflAGE působí tady jak takřka jiný člověk.)
Už zmíněný, dosti evidentní rozdíl mezi pány a dámami ovšem není jedinou, tou hlavní slabinou projektu. Tím hlavním kamenem úrazu v koncepci celého večera je podle mého soudu přítomnost bezpochyby skvěle zpívající Eleny Sonenshine na jevišti a co víc, její docela časté „zapojení do hry“. Interpretka tak se svojí nekonfekční postavou a poněkud usedlým oblečením působí mezi ostatními jako nepatřící prvek, který často sráží nejen jejich výkony, ale i samotný dojem ze svého špičkového pěveckého výkonu (jakkoli paradoxně právě hudba v jejím podání tvoří nosnou kostru projektu). Výsledný pocit z tohoto jinak jistě pozoruhodného projektu prostě dostává příchuť tak trochu školního pásma či amatérského divadla. Škoda přeškoda!
Emotion Collection
