Popelka v Plzni slučuje klasiku, modernu, romantiku a komedii

  1. 1
  2. 2

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni má ve svém repertoáru od 16. listopadu 2013 novou inscenaci baletu Sergeje Sergejeviče Prokofjeva Popelka. Dílo se v Divadle J. K. Tyla dočkalo od své světové premiéry v moskevském Velkém divadle v roce 1945 postupně čtyř uvedení. Od toho posledního v choreografii Marileny a Andreje Halászových a s dirigentem Františkem Drsem uplynulo již dvacet let. A nyní se věčný příběh o odstrkované dívce, která najde svou lásku a své štěstí, do západočeské metropole vrátil. V režii a choreografii šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného a v hudebním nastudování šéfa orchestru Divadla J. K.  Tyla Petra Kofroně.Plzeňská inscenace je překvapivá. Její jevištní podoba je vskutku nová, jiná než bychom čekali. Tvůrci ji nekoncipovali jako ryze romantický velký klasický balet, ale postavili vedle sebe různorodé inscenační prvky. Vsadili na kombinaci neurčité abstraktní nadčasovosti a reálného dění, sloučili klasiku s modernou, a to jak v inscenační podobě, tak v choreografii. Tyto prvky se v Popelce střetávají, koexistují a vytvářejí neobvyklý jevištní celek, který jako by byl zavěšen volně v prostoru zahrnujícího celý kosmos, čemuž odpovídají i projekce používané téměř po celou dobu představení.

Na abstraktní, kosmicky působící scéně Jana Duška se tančí ve zcela klasických kostýmech Romana Šolce, jež ovšem odkazují na kosmické tajemno jakýmisi helmičkami na hlavách tanečnic i dobré Víly, Popelčiny zemřelé matky. Scénograf vytváří atmosféru i leskem ocelových svítidel zavěšených nad jevištěm ve scénách Popelčina domova, neonových kruhů vytvářejících svítící trychtýře na zámeckém plese či hodinami volně se vznášejícími v prostoru. Především však stylizovanou strohou krbovou římsou měnící se v klíčových okamžicích v bránu spojující reálný život s kouzly, tajemnem a otevírající mrazivý průhled do jiných dálných světů.

Na této scéně se rozvíjí děj. Popelka Jiřího Pokorného je především příběhem až komorního charakteru o odstrkované dívce, jejích zlých sestrách, naduté matce a nevýrazném otci. Je v něm zvláštní, až děsivá poetika nadčasového tajemna (víly i čertíci – hodiny současně) a současně až chladné intimnosti. Přitom Jiří Pokorný klade velký důraz na komiku při ztvárnění postav i situací, pro postavy je charakteristická velmi výrazná mimika tanečníků a pantomimické, až by se chtělo říci činoherní pojetí rolí. Platí to především pro role sester a jejich nápadníků, které nemají daleko ke karikatuře, matky i učitele tance či princova pobočníka. Popelka je tedy plná gagů a komediálních akcí majících blízko ke grotesce. A také řady dalších zajímavých a atraktivních momentů. Jiří Pokorný přivedl na jeviště děti a díky nim nápaditě ožívají kamna, koš na prádlo, umyvadlo – části Popelčiny domácnosti, mezi nimiž a s nimiž Popelka tančí, jimž se svěřuje. Roman Šolc tak stanul před nečekaným úkolem – společně s kostýmy musel vypracovat i návrhy nábytku, trůnu a jiných atributů a poradil si s nimi výborně. Diváci oceňují veselé číslo s pomeranči na zámeckém plese (výstup tak vtipně připomíná fakt, že tuto melodii si komponista „vypůjčil“ ze své opery Láska ke třem pomerančům) nebo hledání té správné nožky pro Popelčin střevíček, při němž členové princovy družiny vybíhají mezi publikum.

Výborně si vedli všichni členové plzeňského baletu. Že má ve svých řadách širokou škálu vynikajících tanečníků dokázal nejen na premiéře, ale i husarským předpremiérovým kouskem. Po páteční veřejné generální zkoušce totiž soubor uvedl Popelku zcela nečekaně ještě týž večer v představení, když musel zaskočit za zrušené Smetanovo Tajemství. Sobotní premiéra patřila Monice Mašterové jako Popelce a Milanu Maláčovi jako Princi. Kromě technicky výborně zvládnutých rolí dali oba jevišti potřebnou poezii a kouzlo. Žádoucím kontrastem k jemné Popelce byly její sestry v podání Jarmily Dyckové a Kristýny Piechaczkové a Hana Čakarmišová zdařile vystihla dryáčnickou macechu. Onu kosmickou nadčasovost působivě vyjádřila Martina Diblíková v dvojroli Popelčiny zesnulé matky i Víly, jako učitel tance se taneční a hereckou kreací blýskl Martin Šinták a zdařilým pobočníkem princovým byl Petr Brettschneider.

Orchestr si po technické stránce poradil s komplikovanou, ale melodickou Prokofjevovou hudbou výborně, celkově však hudební nastudování Petra Kofroně tanečníky mnoho nepodpořilo. Postrádalo mnohdy žádoucí lehkost a výraznější dynamické odstínění, které dodává krásné Prokofjevově hudbě plasticitu a působivost. Hudebnímu nastudování potřebná jiskra chyběla.

Ale nic to nemění na tom faktu, že premiérové publikum reagovalo na inscenaci s radostí. Hledištěm zněl smích, diváci vnímali i napětí příběhu a výkony tanečníků odměňovali potlesky na otevřené scéně, které vyvrcholily závěrečným aplausem. Zdá se, že spojení klasiky a moderny našlo v Plzni své příznivce. A navíc – plzeňský balet tímto představením dokázal, jak širokou škálu různorodých typů inscenací umí skvěle provést. Připomeňme jen poslední sezony – od ryzí špičkové klasiky, jakou byla Glazunovova Raymonda a ještě je Šípková Růženka Petra Iljiče Čajkovského, přes půvab hravého Snu noci svatojánské až po ultramoderní Krvavou svatbu a nyní novou Popelku oscilující mezi klasikou a modernou. Navíc baletní soubor Divadla J. K. Tyla myslí dlouhodobě na malé diváky a systematicky zařazuje do svého repertoáru rodinná představení.  A Popelka takovým představením je.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Sergej Sergejevič Prokofjev:
Popelka 
Choreografie a režie: Jiří Pokorný
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Roman Šolc
Balet Divadla J. K. Tyla Plzeň
Orchestr Divadla J. K. Tyla 
Žáci Baletní školy Divadla J. K, Tyla
Premiéra 16. listopadu 2013 Velké divadlo Plzeň 

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Prokofjev: Popelka (DJKT Plzeň)

[Total: 18    Average: 3.5/5]

Související články


Napsat komentář