Portrét: maďarský současný tanec odhaluje nejen nitro

V pražských divadlech právě proběhl opět nový festival, střípek z celé bohaté mozaiky různých přehlídek současného tance, pohybového a alternativního divadla: bienále Performing V4. Jak název napovídá, jde o přehlídku umělců zemí Visegrádské čtyřky, jde o vybrané účastníky programu VARP-PA Mezinárodního visegrádského fondu. Podle organizátorů bude probíhat každý ročník v jiné zemi, a umožní tak lepší vzájemné poznání v rámci našeho regionu i případnou spolupráci. V programu se objevilo více performancí divadelních než tanečních: ve Studiu ALTA představení Petry Tenorové spojující divadlo a film nebo moderní loutkové divadlo slovenské provenience. V sobotu tamtéž s tanečním vystoupením účinkovala Zdenka Brungot-Svíteková. V divadle Ponec pak dostává slovo taneční a pohybové divadlo, v sobotu tanečnice a performerky Magdalena Tuka a Anita Wach, které už minulý rok vystupovaly v Olomouci na Divadelní Floře, takže jejich práce není českému publiku neznámá (přímo v Praze to ovšem byla jejich premiéra). A v pátek zde proběhlo sólové představení maďarské tanečnice a choreografky Márty Ladjánszki JOSHA – portrét–.

Jde o autoportrét, a to velmi niterný. Promo fotografie, kterou divadlo publikovalo jako hlavní ilustrační materiál, je realistická a zpodobuje skutečně začátek představení.Je to zvláštní typ vystoupení, ve kterém divák sleduje odhalené ženské tělo, ale naprosto bez pocitu vnitřních rozpaků nebo nepatřičnosti, není na něm nic šokujícího (což v současném tanci vlastně není už drahně let, ale řada diváků to tak stejně ještě cítí) ani vtíravého nebo snad vulgárního. Je jako konstatování faktu. To jsem prosím já a jsem, jaká jsem, vzkazuje interpretka svou přítomností. Je to naprosto přirozené, od prvotního stylizovaného obrazu, který připomíná manýristický akt a v němž nám autorka odvrácena od publika vypráví, jak si představuje ideální den, v němž by se rozhodla odejít ze života, co všechno odhodí za předsudky a omezování a jak moc si užije poslední hodiny života na zemi. Slovo však považuji za zbytečné – myslím, že na téma, jak je důležité být sám sebou, nesnažit se násilím měnit a přizpůsobovat a užívat si radosti ze života, vychází dnes tolik knih a článků, že už začínáme být přehlceni. Je však zajímavé sledovat tuto pohybovou studii, kterou před námi tanečnice rozvíjí v komunikaci s živou hudbou.Márta Ladjánszki především nezlomně vystavuje svou nedokonalost, ani ji nevnucuje, ani ji nezakrývá, jak už bylo řečeno, pouze předkládá jako skutečnost. Možná nesplňuje (k tiché spokojenosti nás žen v publiku?) estetický ideál módního průmyslu, ale její pohyby nepostrádají půvab a kontrolované vedení, prozrazující ovládání moderních tanečních technik a profesionalitu. O taneční styl a formu tu však nejde, jde o sdílení okamžiku. Nahá tanečnice dlouho zůstává k publiku jen zády, po chvíli se spouští na všechny čtyři anebo jejími křivkami proniká třes.Když stojí a dívá se do publika, není na tom nic provokujícího, i když je potom rozesměje, když sejme blonďatou paruku. Pak už tančí v černém polotrikotu a chvíli nás nechává nahlédnout do rozmarného koutku ženského nitra, když předvádí zlaté blyštivé střevíce. Jako doprovod zní co do rozsahu monotónní, avšak dynamicky proměnlivá hra na elektrickou kytaru.Zsolt Varga netančí, ale je součástí jevištního dění, dokonce je mu věnováno sólo, zatímco se tanečnice v přítmí za scénou obléká. A chvílemi je divák tak ukolébán až meditativní hrou, kterou tvoří třeba jen opakovaný rozložený akord, že vnímá více ji než performerku. Její pohyby jsou spíše statičtější a často po jevišti pomalu přechází, jako kdyby byla v neustálém zamyšlení, pak se vrhne prudce po pohybu, několika větších poskoků, chvílemi vidíme izolované pohyby hrudníku, které doprovází prudkými výdechy, jindy zase stojí nebo leží na zemi a nechá za sebe mluvit jen zvolna se pohybující ruku či vztyčený prst. Na co ukazuje, ví jen ona sama, a my se můžeme jen domýšlet, jestli je její gesto znak nebo ornament, nechává nás ale nahlédnout někam do svých myšlenek a do svého nitra.Choreografie se stává poněkud zdlouhavou ve chvíli, kdy Zsolt Varga u malého zvukového pultíku přechází od hry k vyluzování zvuků a ruchů, které nahrává do smyčky. V tu chvíli cítíme, že nejsilnější byla performance tehdy, když se opírala o hudbu s určitými – byť drobnými – motivy, kdy komunikuje s jejím tokem a souzní. Jinak totiž pohybový slovník samotný neupoutá na delší dobu, ačkoli na diváka stále působí charisma této sebevědomé tanečnice. Její vystoupení je svého druhu oslavou těla, neomezovaného, uznávajícího a přijímajícího sebe sama. Ideově jde bezesporu ve stopách představitelů moderního tance, a my jistě cítíme, že v mnohém se naše předsudky za sto let vůbec nikam daleko neposunuly. Proto jsou vystoupení tohoto druhu stále vítána.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Performing V4
JOSHA – portrét–
Režie, choreografie: Márta Ladjánszki
Hudba: Zsolt Varga
Kostýmy: Butterfly a Manier Salon (Németh Anikó)
Světelný design: Tomáš Morávek, Katarína Ďuricová
(koprodukce L1 Association / Art Stations Foundation)

Premiéra 7. března 2012 Budapešť
(psáno z reprízy 27. 2. 2015 divadlo Ponec Praha)

Účinkují – Zsolt Varga (muzikant) a Joanna Leśnierowska (performerka)

www.martaatwork.com
www.divadloponec.cz
www.studioalta.cz

Foto Kozár Edit

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ladjánszki: JOSHA – portrét– (divadlo Ponec Praha)

[yasr_visitor_votes postid="153820" size="small"]

Mohlo by vás zajímat