Po sedmi letech vystoupila na Pražském jaru znovu se svým recitálem sopranistka Martina Janková, jedna z našich nejúspěšnějších operních zpěvaček žijících v zahraničí. Koncert měl podtitul Pocta Jarmile Novotné, stejně jako loňský koncert nazvaný Adam Plachetka uvádí mladé pěvce. Připomněl i svým zaměřením na lidové písně různých národů někdejší obyvatelku zámku v Litni, kde se již pátým rokem koná Festival Jarmily Novotné spojený s mistrovskými kurzy ve zpěvu a letos také v korepetování. Jarmila Novotná svého času zpívávala české lidové písně, nahrané tenkrát za druhé světové války jako Lidické písně za klavírního doprovodu Jana Masaryka.
Pro operního pěvce není, jak víme, samozřejmostí, že se dokáže stejně přesvědčivě věnovat písňovému repertoáru, ale o Martině Jankové je známo, že se písním věnuje ráda a s úspěchem. Tentokrát si vybrala oblast, která je pro operního pěvce paradoxně jednou z nejobtížnějších – totiž stylizace či úpravy lidových písní. Samozřejmě velmi záleží především na názoru samotného skladatele, nakolik chce zachovat prostotu původní podoby lidové písně a neporušit to, co je pro ni charakteristické nebo do jaké míry jej zajímá jen některý z jejích rysů, třeba pouhý text.
Recitál Martiny Jankové rámovala Janáčkova Ukvalská a Moravská lidová poezie v písních, které vynikají neobyčejným skladatelovým citem pro rázovitost zejména lašských písní, pro niž má i pěvkyně mimořádné pochopení, protože na tomto folklóru vyrostla, vystudovala konzervatoř v Ostravě, ale později také Hudební akademii v Basileji. Bylo více než zajímavé sledovat, nakolik se Martina Janková dokázala převtělovat do rozličných písní, z nichž některé patří do oblastí, v nichž dlouhodobě žila nebo žije.
Program sestavený kontrastně a pestře působil dojmem barevné a barvité mozaiky, z níž jako by se vymykaly písně Německé písně Johannese Brahmse, které svým ustrojením, svou tendencí spíše k silné stylizaci lidových písní mířily k umělosti romantické hudební řeči. Byly najednou v kontextu těch ostatních regionálních písní poněkud zatěžkanější a méně výrazné. Fallovu španělskou Seguidillu murcianu Martina Janková vybavila plnějším hlasem, ostatně každá z písní toho večera byla odstíněna výrazově, tempově, dynamicky. Canteloubovy Písně z Auvergne zněly svěže, radostně i výbojně, švýcarské lidové písně z kantonu Bern něžně, ty z kantonu Ticino valčíkově, šantánově, vylehčeně. Čtyři toskánské písně Ottorina Respighiho působily konstruovaně až pucciniovsky a byly obtížné intonačně i technicky. Návrat k Janáčkovi večer osvěžil a ukázal, nakolik zůstává Martina Janková doma ve své vlasti přes jednadvacet let, po která žije mimo ni. Večer završila dvěma přídavky – něžnou pianissimovou ukolébavkou z Auvergne a ukázkou písně Ermanna Wolf-Ferrariho. I z nich bylo jasně patrné, že hlas Martiny Jankové zůstává po koncertě v dobré kondici, neunaven a skvěle rozezpíván.
Souhra pěvkyně s jejím výborným švýcarským klavírním doprovazečem Gérardem Wyssem byla až na dvě tři nepatrná zaváhání v souhře při Janáčkových písních naprosto dokonalá a poslech i pohled na tuto harmonickou dvojici byl pravým potěšením. Klavírista Gérard Wyss je známý jako pedagog i jako proslulý doprovazeč, který spoluvytváří podobu koncertu doslova od první do poslední noty. Svou klavírní hru prosazuje pouze v předehrách, mezihrách či dohrách a za celý večer přidal v dynamice snad pouze v jediné Canteloubově písni z Auvergne, která by bez jeho rytmického i dynamického důrazu vyzněla málo temperamentně.
Martina Janková, která kromě své kariéry operní pěvkyně (ve stálém angažmá působila v curyšské opeře, kde poznala řadu mimořádných dirigentů a režisérů a vytvořila mnoho rolí zejména mozartovských, ale také Lišku Bystroušku) osvědčila své kvality a její kariéra pokračuje plynule dál. Velmi často se účastní Salzburger Festspiele, loni zde vystoupila jako Zuzanka ve Figarově svatbě po boku Adama Plachetky v roli Figara, v letošním roce debutovala v milánské Scale jako Krása (Bellezza) v Il trionfo del tempo e del disinganno Georga Friedricha Händla. Roku 2010 hostovala ve Stavovském divadle v Mozartovu Idomeneovi jako Ilia, bývá častým hostem i na Svatováclavských slavnostech ve svém rodném kraji. Její projev má své charakteristický půvab a je jednou z mála zpěvaček, které dovedou téměř zcela potlačit typické operní vibrato ve prospěch průzračného quasilidového prostého projevu. Ostatně natočila v uplynulém roce v Supraphonu spolu s barytonistou Tomášem Králem a s klavíristou Ivo Kahánkem Janáčkovu Moravskou a Ukvalskou lidovou poezii v písních. Recitál Martiny Jankové na Pražském jaru zcela zapadá do této oblasti jejího angažmá.
Posluchači v Rudolfinu přijali Martinu Jankovou se soustředěnou pozorností a vyžádali si od ní ještě dvě přidané písně. Po koncertě následovala autogramiáda. Dvořákova síň Rudolfina je pro komorní koncert tohoto typu akusticky i svou slavnostní útulností jako stvořená.
Hodnocení autorky recenze: 90%
Pražské jaro
Koncert k poctě Jarmily Novotné
Martina Janková (soprán)
Gérard Wyss (klavír)
20. května 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních (výběr)
Leoš Janáček: Ukvalská lidová poezie v písních (výběr)
Johannes Brahms: Deutsche Volkslieder WoO 32 (výběr)
Manuel de Falla: Siete canciones populares españolas (výběr)
Joseph Canteloube: Chants d’Auvergne (výběr)
Ottorino Respighi: 4 Rispetti toscani
švýcarské lidové písně: z kantonu Bern a Ticino
