Poslední koncert Dinu Lipattiho (1)

Texty Ivana Medka (51)

Rumunský klavírista Dinu Lipatti zemřel jako třiatřicetiletý v roce 1950. Zůstalo po něm sice jen několik nahrávek, ale ty jsou fascinující. Svojí prostotou, zralostí, oduševnělostí… Ale slov jako by nebylo dost, aby dovedla Lipattiho hru vystihnout, a jako by se vzpírala. Ivan Medek se přesto o zachycení pokusil, veden pokorným a fascinovaným obdivem k něčemu, co přesahuje obvyklý lidský rozměr. V pořadu pro Divadlo hudby z 24. května 1963 mimo jiné píše: „Při poslechu každé jeho desky mám pocit něčeho současně absolutně samozřejmého, říkám si: ano, tak je to přirozené, to nemůže být jiné, a současně jsem každým taktem překvapován a strhován. Je neuvěřitelně mnohotvárný a současně sluchově dokonalý. Může hrát cokoliv. (…) Prvotní v jeho umění je představa. Klavír je mu nejen nástrojem. V některých okamžicích máme spíš dojem řeči nežli tónů. Hluboká oduševnělost vyzařuje z každé jednotlivé fráze. Je to vrcholná fantasie v absolutním řádu.“ (Dodejme, že k Lipattiho vyznavačům a svým způsobem i následovníkům patřil Medkův přítel, klavírista Ivan Moravec.)
***

Byl opravdu cele naplněn život člověka umírajícího ve svých 33 letech na vrcholu sil? Máme-li vůbec právo položit takovou otázku a neuvažujeme-li o ní z žádného jiného nežli z uměleckého hlediska, pak musíme jednoznačně v případě klavíristy Dinu Lipattiho odpovědět ano. Těžko si totiž dovedu představit posluchače, kterému by Lipattiho umění připadalo neúplné a doplnitelné. Ale je ještě jiná cesta, která vede k nalezení odpovědi na naši otázku. Půl hodiny před svou smrtí poslouchal Dinu Lipatti nahrávku Beethovenova kvartetu f moll. Stačil ještě říci své ženě: „Vidíš, že nestačí být velkým skladatelem. K tomu, aby člověk napsal takovou hudbu, musí být vyvoleným nástrojem Božím.“ Odpusťte, zní-li to snad příliš pateticky, ale věřím, že totéž je možno říci o Lipattiho hře.

Tolik úvodem k našemu dnešnímu pořadu, který je věnován historickému záznamu posledního koncertu jednoho z největších klavíristů XX. století.Dinu Lipatti se narodil 19. března 1917 v Bukurešti. Od dětství byl obklopen hudbou. Jeho otec – amatérský houslista – studoval u Sarasateho a Carl Flesche a jeho matka byla výbornou klavíristkou. Přivedla jej ke klavíru skoro dřív, než se naučil smát. Za kmotra malému chlapci, který byl pokřtěn jménem Constantin – Dinu je zdrobnělina – byl slavný houslista a skladatel George Enescu. Lipattimu byly čtyři roky, když hrál poprvé veřejně na koncertě pro jakousi dobročinnou společnost. Do školy nechodil pořádně vlastně nikdy. Naučil se nejvíc doma, v prostředí přeplněném hosty, profesory z Bukurešťské univerzity, v domě, kde byla hudba hlavním učebním předmětem.

Snad od jeho narození nikdo nepochyboval, že bude hudebníkem. Teprve později se však ukázalo, že to bude právě klavír, kterému se věnuje trvale. Jeho první učitelkou byla Florica Musicescu. Ke vstupu na bukurešťskou konservatoř musel mít zvláštní povolení – byl na to příliš mladý. V 16 letech – v roce 1933 – přijíždí do Vídně na mezinárodní klavírní soutěž, ve které mu byla udělena druhá cena. Alfred Cortot vystoupil tehdy na znamení protestu z poroty a pozval ihned Dinu Lipattiho k sobě do Paříže. Tam pracoval Lipatti s Cortotem a zároveň studoval dirigování u Charlese Muncha. Přihlásil se současně na skladatelské oddělení pařížské konservatoře k Paulu Dukasovi, po jehož smrti se stal žákem legendární Nadi Boulangerové. Moudře a laskavě řídila první kroky mladého a přeskromného umělce a jí také vděčíme za to, že Lipattiho přinutila v roce 1937 k první gramofonové nahrávce – Valčíků Johannesa Brahmse.

V roce 1936 se Lipattiho jméno objevuje poprvé na koncertních pořadech v Berlíně a několika italských městech. Ohlas těchto výkonů je obrovský a přesto myslím, že jen málokdo z tehdejších kritiků a posluchačů opravdu věděl, koho vlastně poslouchá. Léta Lipattiho zralosti a konečně i světové slávy začínají vlastně až koncem války. Před jejím začátkem se vrátil z Paříže do Bukurešti, kde pracoval až do roku 1943, kdy odchází složitou cestou přes Stockholm do švýcarského města Ženevy, která se pak stává jeho uměleckým útočištěm. Na tomto útěku z Rumunska jej doprovází jeho spolužačka, snoubenka a pak manželka Madeleine, jíž pak připadá hlavní podíl v těžkém úkolu ošetřování umělce, který již tehdy je vážně nemocen. Dinu Lipatti trpěl od svého mládí těžkou chudokrevností (ve skutečnosti šlo o tzv. Hodgkinův lymfom, nádorové onemocnění mízních uzlin – pozn. red.), z níž později vyrostla zhoubná anemie. Ve Švýcarsku Lipatti studoval, pracoval pedagogicky a současně se i léčil pod dohledem vynikajících lékařů. Na jeho nemoc však nebylo léku.Byl odsouzen k pomalému umírání a věděl o tom. Spojíme-li toto vědomí se zcela mimořádnými vrozenými dispozicemi a velkou kulturou, dostaneme vysvětlení oné neslýchané intenzity, s jakou Lipatti pracoval. Nemohl si dovolit mnoho koncertů ani časté nahrávání. To málo, co však uskutečnil, stačilo k tomu, aby se jeho sláva šířila po světě doslova rychlostí blesku. Manageři a gramofonové společnosti se předháněli v nabídkách. Lipatti si však udržel svoji – v této době naprosto neobvyklou – nezávislost, vybíral si, nahrával a koncertoval jen tam, kde chtěl on a co chtěl on. Teprve v roce 1946 uzavírá smlouvu s anglickou firmou Columbia, pro kterou pak natočil takřka všechny své desky. Plánoval velký zájezd do Severní a Jižní Ameriky a Austrálie na rok 1948, lékaři mu však tuto cestu těsně před odletem zakázali. Jeho zdravotní stav byl stále horší. Koncem května 1950 se lékařům daří injekcemi Cortisonu na čas zlepšit Lipattiho stav. V červenci odjíždí naposledy do Londýna, kde nahrává své poslední gramofonové desky. Na letním festivalu v Lucernu hraje s Karajanem Mozartův C dur koncert a v září přijíždí do Becanconu, kde šestnáctého hraje svůj poslední celovečerní koncert. 2. prosince 1950 umírá – je mu 33 let.

Hovořit o tom, jak Lipatti hrál, je nesmírně obtížné. Slova se zdají nepřesná a nic nevyjadřující. Při poslechu každé jeho desky mám pocit něčeho současně absolutně samozřejmého, říkám si: ano, tak je to přirozené, to nemůže být jiné, a současně jsem každým taktem překvapován a strhován. Je neuvěřitelně mnohotvárný a současně sluchově dokonalý. Může hrát cokoliv. Technické obtíže prostě neměl. Jeho ruce jsou fantastické, měkké a pevné současně. Díváme-li se na ně, pochopíme mnoho z jeho suverénní techniky – je to široká pevná ruka, malíček je stejně dlouhý jako ukazováček. Klavírní zvuk, jeho zpěvnost i v nejrychlejších pasážích a na druhé straně i jeho dramatičnost ovládá Lipatti beze zbytku. A stejně tak dokonale a navíc – o tom jsem hluboce přesvědčen – bez zbytečných profesorských spekulací ovládá i tajemství slohovosti hudební reprodukce. Ale to všechno jsou nakonec jen vnější stránky jeho hry. Prvotní v jeho umění je představa. Klavír je mu nejen nástrojem. V některých okamžicích máme spíš dojem řeči nežli tónů. Hluboká oduševnělost vyzařuje z každé jednotlivé fráze. Je to vrcholná fantasie v absolutním řádu.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv