Poslední koncert Konvergence v NoDu přinesl napětí i zklidnění

Přestože z programové brožury koncertu není jasné, zda-li právě Ullmannova skladba stojící v pomyslném středu celého programu měla tvořit jakýsi zdroj gravitace pro všechny ostatní komponenty večera, z jejího centrálního umístění, rozměru, komplexnosti partitury i kvality provedení tak lze usuzovat. Dovolím si tedy právě touto skladbou svou krátkou reflexi otevřít.

Dvaceti pěti minutová skladba s názvem Pianissimo z přelomu let 1989 a 1990 budí dojem bezbřehé meditace. Nic v ní není oddělené, jakýmkoli způsobem ohraničené. Hudební struktura spíše témbrového charakteru vyrůstá ze subtilních gest violy snímaných a složitým způsobem transformovaných elektronikou. Vytváří se tak efekt sjednoceného zvukového monolitu, který tu a tam naruší viola svým technicky rozšířeným způsobem hry. Činí tak ovšem opět pouze za účelem poskytnutí dalšího impulzu pro obohacení barevné lázně facilitované elektronikou. Skladba naprosto skvěle korespondovala s podtitulem koncertu, jež hlásal výzvu „let it flow“ (v překladu „nech to plynout“). Absence slyšitelných tektonických zlomů musela nutně v každém posluchači evokovat klidné plynutí časem a prostorem ohraničené jen velmi bezděčně faktem, že každá performance musí někdy skončit. k tomuto efektu velkým dílem přispěla i ztišeně koncentrovaná interpretace Ondřeje Štochla u violy a Jiřího Lukeše obsluhujícího elektroniku, která žádným způsobem nedávala znát faktu, že skladba v době svého vzniku a před kulminací digitální éry byla díky vysokým nárokům na obsluhu elektronického aparátu téměř neproveditelná.

Nejblíže byl náladě Ullmannovy skladbu kus Jiřího Lukeše s názvem “…sounds from the ice!” pro akordeon a elektroniku. Skladbě z roku 2018 byla rezervována výsada prvního místa na programu a nastavila tak tempo a rytmus odvíjení celého večera. s tím také souvisí charakter mých poněkud subjektivních postřehů v reakci na ni. Skladba, která vychází ze studiových nahrávek sampleru akordeonu interpreta, jemuž byla věnována (slovenskému akordeonistovi Peteru Katinovi) kombinuje temnost a syrovost zvuku instrumentu s nahrávkami zvuků tříštění ledu, které Lukeš pořídil roku 2015 ve finském Turku.

Lukešova hudba, mimochodem s ideální délkou pro adekvátní vyžití se předkládaného materiálu, zde již od úplného začátku nastavuje klidný, latentní, avšak zřetelně identifikovatelný puls. Vstupní chromatika triol akordeonu i repetované tóny a akordy v pozdější fázi skladby jsou po většinu doby jejího plynutí v souladu se sudou akcentací elektroakustického samplu, aby se v závěru naopak oddělily a dovolily oběma plánům vytratit se v odlišném metrorytmickém rozložení. Po poslechu skladby, řečeno s nadsázkou, docházíme ke zjištění, že ledové kry Baltu pulzují v imperfektním metru.

Další skladbou na programu, které čistě z hlediska její estetiky přisuzuji s Ullmannovým Pianissimem jistou míru příbuznosti, byla na programu čtvrtá skladba Tomáše Pálky Svou violu jsem naladil co nejhlouběji. Tuto spřízněnost, byť tentokrát již více vzdálenou než tomu bylo u Lukešovy skladby, spatřuji v homogenitě zvuku celé struktury, jež vklad sólové violy částečně překrývala vyšší dynamikou konkrétních zvuků elektroniky. Viola v ní působila až druhořadým, i když nepostradatelným dojmem. Zajímavým rysem tohoto provedení bylo barevné nasvícení pódia, které v jednotlivých částech skladby, nepletu-li se, mohlo svými proměnami rezonovat s výrazovým charakterem hudby.

Skladbami, které do dramaturgie koncertu přinesly kontrast, byla Studie mlhy autorky Soni Vetché pro housle a elektroakustickou stopu a Tetralog provioloncello a live electronics Ondřeje Štochla. V případě Vetché se jednalo v porovnání s ostatními díly večera o znatelně výraznější melodický prvek manifestovaný klasickým typem sólové houslové hry s její typicky dramatickou gestikou. Zvuk houslí zde sváděl boj o možnost prostoupit hustou mlhou elektroakustické stopy, „jejíž koncentrace se proměňuje v závislosti na momentálním psychickém rozpoložení.“

Ondřej Štochl dovedl zmíněný kontrast ve svém Tetralogu ještě dále a to sice naznačením diatonické harmonie terciové stavby a rolí elektroniky vycházející výhradně z principu zprocesování živého zvuku violoncella na pódiu v reálném čase. Skladba byla jako jediná vícevětá (4 věty) a zabývala se paralelou mezi čtyřmi lidskými charakterovými typy a čtyřmi strunami violoncella.

Interpretačně koncert odpovídal obvyklému standardu, který na koncertech Konvergence vídáme. Kromě již samozřejmé preciznosti nastudování zaměřené na detail je třeba tentokrát vyzdvihnou výkon Jiřího Lukeše, který svým bezchybným výkonem od elektroniky mimořádným způsobem podpořil kvalitu vyznění velmi náročných partitur.

Konvergence: let-it-flow
21. září 2020
Experimentální prostor NoD

Jiří Lukeš: “…sounds from the ice!”
Jakob Ullmann: Pianissimo
Soňa Vetchá: Studie Mlhy
Tomáš Pálka: Svou violu jsem naladil co nejhlouběji
Ondřej Štochl: Tetralog

Účinkovala Konvergence a hosté
Jiří Lukeš – akordeon, EA stopa, live electronics
Anna Kostková – housle
Ondřej Štochl – viola
Petr Nouzovský – violoncello

Koordinátor dramaturgie – Tomáš Pálka