Poslední koncert sezóny vsadil na čistou klasiku

Kdo z předplatitelů brněnské filharmonie kroutil hlavou nad předkládanou produkcí současných skladatelů, byl zcela jistě plně uspokojen s dramaturgií posledního koncertu cyklu Filharmonie doma I. A byli spokojeni určitě všichni, protože koncerty byly tři za sebou, 22., 23. a 24. května 2019. Ona kapacita Besedního domu je zhruba tak třetinová, než je Janáčkovo divadlo, ale i tak vyprodaný sál třikrát za sebou potěší. Název Haydn a Mozart byl jednoznačný a skladby těchto velikánů klasicismu nepatřily zrovna k těm nejhranějším, o to víc lákaly.

Překvapení ovšem přišlo hned na úvod. V Brně již oblíbený dirigent Alexander Liebreich nenadále onemocněl a hostování s filharmonií odřekl. Proto byl osloven italský mladý dirigent, pro kterého bylo dirigování v Brně debutem. Nikola Valentini působí velmi mladě, přesto má za sebou mnohé dirigentské evropské zkušenosti. Narozen v Raveně, spolupracuje s mnoha evropskými operními scénami i koncertními orchestry. A jako inspiraci má manželku, pocházející z Brna. Nicméně Brno poznal až díky této náhodné spolupráci.

Dirigent působil na posledním, třetím koncertě, energicky a cílevědomě, i když zpočátku velmi opatrně, jakoby chtěl orchestr posunovat někam dál, ale netroufal si využít celého potenciálu orchestru. Postupně se ale souhra konsolidovala a v poslední skladbě již spolupráce mezi dirigentem a orchestrem byla suverénní. První kompozicí koncertu byla Symfonie č. 80 d moll Hob.I Josefa Haydna. Překvapila již první větou, přestože v mollové tónině, tak velmi energickou, se vsouvanými valčíkovými frázemi a krátkými pauzami mezi částmi. Druhá věta přináší durovou polohu a třetí naopak přináší údernost, vrcholící ve finále, které překvapivě využívá synkopovaného rytmu. Haydn tedy poněkud méně obvyklý, než jsme zvyklí.

Následující skladby Wolfganga Amadea Mozarta byly pěvecké skvosty, které snad v Brně zazněly poprvé. Alcandro, Io confesso – Non sò d´onde viene, recitativ a árii pro soprán a orchestr KV 294 psal Mozart původně pro svoji švagrovou, zpěvačku Aloysii Weberovou. Interpretace se ujala brněnská pěvkyně Lenka Cafourková Ďuricová, vládnoucí sytým, kulatým a tmavě zbarveným sopránem s obrovským rozsahem, zejména potřebným pro tuto árii. Pěvkyně překvapila promyšlenou interpretací a detailní prací s pianem, mající měkký a hladivý témbr a dokonalou nosnost a zvonivost i v lehkých koloraturách. Šetřila s dynamickými vrcholy a přesvědčivě pracovala s výrazem. Druhou árií byl Recitativ a árie pro soprán a orchestr KV 143 Ergo interest – Quaere superna, kterou psal mladičký Mozart pro dva kastráty v Miláně. Recitativ je s pozitivem, skladba s orchestrem, je intimní a introvertní, postavena na pianech a výrazovém zpěvu. Pěvkyně prokázala vzornou práci s dechem, obdivuhodnou výdrž a dokonalý přednes.

Další Mozartova árie zazněla po přestávce. Není se co divit, neboť Alma grande e nobil care, árie pro soprán a orchestr KV 578 na text Giuseppa Polomby, byla psána jako vložka do Cimarosovy opery Dva Baroni pro pěvkyni Theresu Villeneuve, která se zřejmě v této opeře cítila nevyužitá. Árie je velmi dramatická a efektní, uplatňuje se zde celý potenciál velké pěvkyně. Zpěvačka se jí zhostila skvěle, předvedla celý svůj velký rozsah, barevné hloubky, vyrovnaný hlas přes velké intervalové skoky až po závratné výšky. Ty jsou poněkud ostřejší, ale pevné. Stejně si zaslouží pozornost její lehké a zvonivé koloratury. Ovace, které sklidila, byly vskutku zasloužené.

Tím ale její vystoupení neskončilo, následovala Scena di Berenice Hob.XXIV pro soprán a orchestr, vytvořená Josefem Haydnem pro své působení v Londýně. Scéna z Metastasiova libreta k opeře Antigonus líčí zoufalství egyptské princezny Bereniky, která má být provdána za krále Antigona, přestože miluje jeho syna Demétria a on ji. Láska jde za hrob, Demétrius ustupuje svému otci sebevraždou a Berenika se v nářku nad jeho mrtvolou zabije také. Jsou to vlastně dohromady dva recitativy a dvě árie, ale spojené do kompaktního útvaru. Introdukce, Aria, Recitativo, Aria jsou prokomponovány do dramatického a výrazově působivého celku s velkým hlasovým rozsahem. Bylo to další virtuózní číslo pro výsostnou sopranistku, kterou Lenka Cafourková bezesporu je.

Posledním číslem koncertu byla Symfonie č. 25 g moll KV 183 Wolfganga Amadea Mozarta. Již její mollová tónina navozuje poněkud temnější výraz, než jsme u Mozartova perlivého díla zvyklí. Dospívající autor již předvídá životní obtíže a reaguje na ně útočně, dramaticky, ale i bolestně, dokonce ani třetí věta Menuet nepřináší obvyklé uvolnění a radost. Finále je úderné, a s využitím žesťových témat ve fortissimu a allegru nekompromisní a bojovné. Dirigent se tady s orchestrem zcela potkal a podali společně vynikající výkon s efektním závěrem.

Poslední abonentní koncert právě končící sezóny se vydařil a přinesl mnoho zajímavých zážitků, které naladily posluchače i do další koncertní sezóny.

 

Hodnocení autorky recenze:  90%

 

JOSEPH HAYDN
Symfonie č. 80 d moll Hob. I:80

WOLFGANG AMADEUS MOZART
Alcandro, lo confesso – Non so d’onde viene KV 294
Ergo interest – Quaere superna KV 143 (73a)
Alma grande e nobil core KV 578

JOSEPH HAYDN
Scena di Berenice Hob. XXIVa:10

WOLFGANG AMADEUS MOZART
Symfonie č. 25 g moll KV 183

Lenka Cafourková soprán
Filharmonie Brno
dirigent Nicola Valentini