Power Game: Krotké hry o moc

Spíš než výkřik frustrace je ovšem Power Game lehkonohou pohybovou groteskou, ve velmi střízlivém designu a v uměřeném tempu. Dalo by se říci až smířlivá alegorie, z níž největším protestem čpí zapojené projekce. Premiéru před časem zhatily technické problémy, vidět tento duet jsme mohli až během Noci divadel, a to v KD Mlejn. To je velkorysý divadelní prostor, představující značnou výhodu pro nový cirkus ve vysokém stropu a dispozicích, pro taneční inscenace, pantomimu či jiné žánry, které potřebují intimnější prostředí, se však tolik nehodí – tanec je v něm těžké usvítit a komorní díla pro několik málo interpretů a s minimalistickou scénografií se vysloveně „utopí“. Je sice velkoryse místa na příchody a odchody, ale toho černého širokého i vysokého, pohlcujícího hmatatelného nic je kolem performerů i kolem diváků příliš mnoho. Alfred nebo NoD by byly násobně přívětivější a možná by inscenace i úplně jinak vyznívala.

Je obrovské množství choreografií a nonverbálních děl zdůrazňujících protiválečné téma a kritiku neomezené politické moci (počínaje Zeleným stolem, který byl asi prvním mírovým tanečním manifestem všech dob – a možná, že právě k němu se Andrea Miltnerová svými maskami hlásí), ať již ukazují obludnost režimů a vzbuzují hrůzu, nebo naopak zesměšňují světové vůdce, karikují reálné osobnosti či vytvářejí obecné charaktery definované ikony a symboly vratké moci. Je také mnoho inscenací, které pro politickou satiru nebo právě pro ztvárnění anonymních mocipánů využily a využívají. Nedávno jsem při rešerších na YouTube narazila na krátká, dosti nekvalitní videa zachycující střípky z inscenace Tantehorse Tantehorse (což není překlep, skutečně se jmenovala stejně), kdy byla válka karikována prostřednictvím zdařilé klaunérie. Současné inscenace, jako je Konec člověka?!? (Spitfire Company) nebo Moskoviáda (Divadlo X10) tematizují především manipulaci a techniky, které totalitní režimy používají k ovládání svých obyvatel a které se stávají po letech jejich bytostnou součástí. Formálně převládá syrový civilní projev, scénografie chaosu a multimedialita.

Inscenace Power Game je tedy především součástí mozaiky, jejíž mnohotvárnost doplňuje jako jeden dílek většího celku, spíš, než že by z ní vybočovala nebo nějak výrazně narušovala estetiku – myslím ale, že o ni, o nějaký výrazný jazyk, kterým by choreografka chtěla šokovat nebo vzbudit výrazně záporné emoce, zobrazit vyhrocené situace, tady vůbec nešlo. Spíš o nalezení cesty skrze prostředky, které jsou choreografce příjemné či blízké, aby přidala svůj hlas ke společnému chóru.

Před diváky se odvíjí mozaika situací, sporů, nadsazeného pohybového dialogu dvou postav, které nepochybně znázorňují politiky. Masky starých tváří s bílými vlasy performerky doplňují nachýlenými posturami a drobnými krůčky známými u parkinsoniků, aby ukázaly jejich fyzickou chatrnost a hlavní pointu – svět ovládaný rozhádanými stárnoucími vůdci-muži, kteří spolu se životem lpí na svém egu tak, že by ho obětovali celý kvůli tomu, aby jeden zvítězil nad druhým. Šarvátka má různé etapy – neobratné honičky, šermování židlemi, vzájemnou manipulaci, snahu dostat nespolupracujícího kolegu s odporujícím tělem do té správné židle a polohy. Pokud pečlivě nesledujeme postavy žen, jež se skrývají pod maskami a obleky, mohli bych ztratit přehled o tom, kdo je kdo, což významotvorné: politické figurky jsou vesměs zaměnitelné. Když mezi sebou bojují stárnoucí samci o moc a postavení, je ve výsledku jedno, kdo je kdo.

Boj mužů je střídavě nasvěcován třemi reflektory na pomyslné rampě před diváky, třemi menšími nad jejich hlavami, několika led páskami (a jednou také bodovými čelovkami). Jan Komárek se tentokrát neuchýlil k poezii všedních svítidel, ani scénu nezahalil do snivého pološera a kouzlo wolframu ustoupilo současnosti. Mezi diváky je navíc umístěn i projektor, který především předěluje jednotlivé části „utkání“ záběry na otáčející se zeměkouli nebo archivními nahrávkami vůdců a vojenských přehlídek. Akce plyne podivně klidně a v neměnné dynamice – snad až příliš, jako kdybychom se opravdu dívali na němý film. Pohyb by mohl být zhutněný a situace více vygradované, protože materiálu je mnoho a je dostatek referencí a srozumitelných signálů, včetně rozvážné chůze, ale i gest, jimiž politici chtějí přenést odpovědnost za své činy na dav, nechybí slavný brežněvovský polibek nebo tanec na bavorskou lidovku.

Zvuková krajina je také pestrá, zprvu připomíná Jana Nováka z Kybernetické babičky, jindy zní salvy a ohňostroje, ale také zpěv ptáků a deformovaný hlas zlopověstného vůdce, jehož každý moc dobře pozná – v uhlazené choreografii ale jeho přítomnost neděsí. To je právě to úskalí. Politici jsou vykresleni až moc neškodně, jsou k pousmání, jako děti přetahující se o bábovičku, chybí tu něco, co by člověku tak trochu sevřelo hrdlo. Politici nám mohou připadat směšní, ale pozor, i to je jedna z jejich taktik odvádění pozornosti. Myslím, že divadlo je potřebuje odhalovat v jejich krutosti i ve vyprázdněnosti charakterů, které někde v hloubi ukrývají zbytek dobra spoutaný a umlčený roubíkem.

Estetický zlom nastává v poslední části, k ní už se schyluje ve scéně s tělem-loutkou a s šátkem, naznačuje stržení masky nebo popravu. Pak ženy odhalí křehká těla a dění najednou začne být současné a už to není jen veselohra, tak jako se obraz rozplyne do symetrické mříže připomínající pečlivě utkanou síť. Rozehrává se propracovaná manipulace s gumovým lanem, scéna nenápadného postupného ovládnutí, spoutání a znehybnění odporu. Tady jako by se inscenace probouzela k tomu vážnému a varujícímu sdělení, ale náhle s motivem kostí a s hlasy dětí ze záznamu – skončí. Přitom se konečně instinktivně dostává k podstatě, i k estetice, která by zanechala v divákovi pocit znepokojení. Samozřejmě je volbou nerozvíjet ji, ale věřím, že kdyby se rozvernost předchozích částí zhutnila, a naopak tato estetika dále rozvinula, došli bychom dál pod povrch těch her, které politici stejně hrají jen jako divadlo pro své zastánce i odpůrce a možná i sami mezi sebou. Abychom nahlédli jejich odpornou podstatu, je třeba masku odložit dřív.

The Power Game
Koncept, režie a choreografie: Andrea Miltnerová
Vytvořily a hrají: Andrea Miltnerová a Sofía Mayorga
Světelný a zvukový design: Jan Komárek
První uvedení: 23. 3. 2024, KD Mlejn