Pozoruhodný nový Macbeth ve Vídni

Pavel Arazim, 02.01.2010 1:00

Podle recenzí v rakouském tisku i podle reakcí vídeňského publika byla nová incenace Verdiho Macbetha průšvih, jaký se jen tak nevidí. Nejenže měla být režie Very Nemirové nesmyslná, ale ani mladý dirigent Guillermo Garcia Calvo údajně nevyužil vzácnou příležitost, které se mu dostalo díky onemocnění Daniele Gattiho, a představitelka Lady Macbeth byla hodnocena jako subreta marně se pokoušející o dramatický zpěv. Byť si člověk může stokrát říkat, že se nesmí nechat ovlivnit, tak se přece asi málokdo bude divit, že jsem se na představení příliš netěšil, ač je Macbeth jedna z mých nejoblíbenějších oper. O to větší bylo mé překvapení, když jsem shlédl ne snad vynikající, ale přesto přinejmenším velmi solidní provedení tohoto geniálního i problematického kusu.

Jak asi většina čtenářů ví, Verdi svého Macbetha necelých dvacet let po premiéře ve Florencii přepsal pro Paříž, a tak dal dirigentům několik zapeklitých hádanek. Na několika místech je potřeba rozhodnout se, zda hrát nebo vynechat hudební číslo, které v jedné verzi je a v jiné není. Ve všech případech se navíc rozhoduje o nádherné hudbě, kterou je velká škoda nenechat zaznít. Ve Vídni si to dobře uvědomili, a tak jsem si mohl vychutnat vše, co Verdi napsal, až na nepříjemné překvapení na závěr. Poté, co byl k slyšení působivý a neprávem skoro úplně zapomenutý Macbethův monolog Mal per me, představení skončilo, aniž by sbor, který režisérka mezitím nechala odejít ze scény, zazpíval své závěrečné číslo, které není jen krásné, ale především dramaticky významné, protože v něm vojáci ve své melodii ukazují, že se Macbeth ve své árii Pieta, rispetto, amore právem bál, že na něj bude svět vzpomínat jen ve zlém (sol la bestemmia la nenia tua sara), a skotské ženy svým zpěvem přinášejí potřebnou katarzi. Nebyl to jediný projev necitlivosti režisérky k Verdiho hudbě, ale ani její podivná choreografie nemohla zkazit dojem z běžně škrtané baletní hudby ve třetím jednání.

Její pojetí ale myslím nezasluhuje odsouzení. Osobně nejsem příliš nadšený z moderních inscenací a převlékání postav do dnešních kostýmů mi jejich nitra spíše odcizuje než přibližuje, ovšem tentokrát se podařilo vytvořit několik velmi působivých scénických obrazů. Co do psychologické hloubky jedinečný duet Macbetha s Lady po vraždě krále Duncana byl ještě zesílen matně nasvícenou scénou, na níž se oba protagonisté chvílemi zoufale svíjeli ve sprše ve snaze smýt z Macbethových rukou krev. Při hostině neměl titulní hrdina dvě halucinace, ale pouze jednu, takže Banco na jeho místě zůstal sedět i během repetice jiskřivého přípitku a Macbeth se jej memomocí snažil nevidět, zatímco se ostatní bavili. Úplně špatný snad nebyl ani nápad obléci Bancovy vrahy jako klauny a dát jim do rukou nafukovací balónky, kterými lákali jeho dítě. Ovšem opravdu výborně byl vymyšlen sbor skotských exulantů. Poté co Lady Macbeth přišla ke svému muži s kočárkem, ve kterém ležel samopal, a poté co tento kočárek povalili na zem a několikrát do něj kopli, se otvory ve stěně na konci jeviště spolu s nejasným světlem dostali na scénu sboristé a nesli své mrtvé děti, které potom položili těsně u orchestřistě. Během jejich Patria opressa pak zoufalý Macduff hledal mezi ležícími své dva potomky, ke kterým potom obracel slavnou árii Ah la paterna mano. Tak by se dalo ukazovat i na další pěkné nápady, ovšem na jiných místech jako by Vera Nemirova dělala všechno pro to, aby se dobrý dojem pokazil. Především skoro pokaždé, když hrála trochu rychlejší hudba, tak nechala účinkující nějakým způsobem diskotékově hopsat do rytmu. Například sbor vrahů tím dost utrpěl a vypadalo to, jako by nedovedla skutečně pochopit skladatelovy hudební myšlenky. Také by neškodilo, kdyby svou obdivuhodnou kreativitu přece jen trochu krotila. U významných hudebních momentů jako je první výstup Lady Macbeth Vieni, t’afretta nebo už zmíněné Pieta, rispetto, amore nešťastného monarchy lze jistě někdy přivítat zajímavé herecké vedení, ale většinou se dosáhne většího účinku, když se pěvci mohou dokonale soustředit na hudební vyjádření emocí, aniž by museli skákat z jednoho konce jeviště na druhý. Navíc v této inscenaci byla zoufale zploštěna árie čerstvé královny La luce langue, když její manžel zůstal na jevišti a ona mu ji adresovala, místo aby prožívala vlastní nejistotu a musela si dodávat odvahu. Celkem mi ale její pojetí, jakkoli není ideální, smysl dávalo a lze je myslím doporučit každému, kdo má rád trochu odvážnější, i když leckdy poněkud necitlivé přístupy k opeře.

Dirigent Calvo odvedl v zásadě velmi dobrou práci, ale rozhodně se nezrodila hvězda. Vše během představení, až na chvilkový rytmický nesoulad mezi sborem a orchestrem v úvodní scéně, fungovalo a dařilo se evokovat nálady, které v sobě partitura skrývá. Přesto zůstala jeho jedinou opravdovou ctností technická spolehlivost, o nějaké objevnosti nelze hovořit, snad až na pomaleji zahraný přípitek, čímž se možná podařilo trochu poodhalit skrytý smysl jeho melodie. Nebylo nač si stěžovat, ale možná mohla Staatsoper alespoň pro květnové reprízy sehnat přece jen někoho zkušenějšího a výraznějšího.

Toto představení ale nakonec pozdvihli na skutečnou úroveň především pěvkyně a pěvci, včetně, jako vždy v tomto domě, exceletního sboru, který především scénu uprchlíků zazpíval s nádherným zvukem a opravdovým prožitkem. Dimitri Pittas po New Yorku a Mnichově potvrdil i ve Vídni, že mu Macduff prostě sedí. Možná nemá zvláště výjimečnou a krásnou barvu hlasu, ale technicky vše zvládl zcela perfektně a každému slovo mělo v jeho podání význam, takže se jeho Macduff skutečně dokáže vrýt do paměti.
Štefan Kocán se pro roli Banca svou barvou hlasu hodí výborně a frázování a projev byly velmi idiomatické. Jeho výkon byl nepochybně hoden premiéry ve Staatsoper, ale přece jen bych si ale představoval ještě silnější a znělejší hlas, ale třeba to ještě přijde. Pak by to byl opravdu ideální Banco.

Jak ale byli Dimitri Pittas i Štefan Kocán sázkou na jistotu, tak bylo riskantní a odvážné obsazení obou hlavních rolí. Erika Sunnegardh, úspěšná Turandot, Abigail nebo Salome z Metropolitní opery, předvedla ve Vídni fascinující i problematický debut. Ve své roli vyjádřila bohatou výrazovou škálu od rozkošnické a rozmazlené touhy po stále větší moci, přes pochybnosti a bojovnost až k zoufalství v náměsíčné scéně. Hlasově byl její výkon trochu nevyrovnaný, což začalo už v úvodní scéně, kde předvedla snad nejlepší výšky, jaké jsem od sopranistky kdy v divadle slyšel (pro mne srovnatelné jen s Birgit Nilsson), absolutně znělé a jisté, bez vibrata a se spíše severskou, nanejvýš zajímavou barvou, ale zároveň zněla ve střední poloze na několika místech nepříjemně přiškrceně. Snad na tom měla svůj díl viny i divoká režie, která ji nutila během zpěvu chodit (běhat) po okraji vany a pálit Macbethův dopis. Tak střídala během celého večera momenty velmi povedené (dobře zvládnutá koloratura v připitku) a některé trochu rozpačité, až se dostala k náměsíčné scéně, kterou provedla vokálně dokonale, nejen se svými zářivými výškami, ale také s výborným pianem. Její vykreslení zmatenosti a nenadálé křehkosti mělo velkou sílu. Když poslouchám výkony této pěvkyně, které jsou k mání na internetu, mám dojem, že by mohla nedostatky, které trochu kalí celkový dojem, poměrně snadno napravit.

Byl to ovšem Simon Keenlyside jako Macbeth, kdo dokázal celkovou spokojenost z představení posouvat až k nadšení. Osobně jsem měl spíše obavy z toho, jak se jeden z nejlepších lyrických barytonů dneška, výborný především v Mozartovi a v píšňovém repertoáru, vypořádá s touto vysoce dramatikou rolí. Jeho hlas ovšem zněl v obtížném partu jako doma a překvapil mě svou mohutností. Ačkoli ve vyšších polohách na své robustnosti trochu ztrácí, je ho radost poslouchat od začátku do konce. Ideální barytonový zvuk a elegantní frázování zněly jako z úst skutečného krále a svým výrazem dovolil náhlednout do hlubin Macbethovy duše jako málokterý jiný představitel. Směs slabošštví a urputnosti vykreslil opravdu jedinečně, jeho Macbeth byl možná ještě o trochu temnější a šílenější než bývá zvykem. Své emoce ovšem po celé představení spíše držel na uzdě a nechal je projevit zcela na závěr v Mal per me, a to s účinkem opravdu nevídaným. Možná se sem tam trochu projevilo, že jeho hlas je pro roli trochu lyričtější, takže většinou neukazoval efektní výšky a oblouky ve stylu Sherilla Milnese, ale přesto lze jeho výkon hodnotit jako pěvecky suverénní. Podobně jako Violeta Urmana se svou Isoldou dal Vídeňanům k Vánocům možná ne vzorový, ale přesto fascinující a nad očekávání povedený výkon a dal zapomenout na jakékoli obavy. Osobně jsem velmi zvědav na jeho další verdiovské kreace. Zatím neoficiálně se mluví o tom, že by měl v Mnichově zpívat Simona Boccanegru.