Pozvolna gradující zahájení 64. sezóny brněnské Filharmonie

Jakmile se září překlene do své druhé poloviny, tuzemské ansámbly obvykle začínají své koncertní sezony. Nejinak tomu bylo i letos v Brně. Zdejší Filharmonie svou 64. koncertní sezonu uvedla událostí s všeříkajícím názvem „Zahájení s Elisabeth Leonskou“. Filharmonii Brno s jejím podzimním hostem, světově uznávanou klavíristkou Elisabeth Leonskou, řídil na Stadionu Kulturního centra Babylon šéfdirigent a umělecký ředitel tělesa Dennis Russell Davies.

Úvodní slovo si před hudební produkcí vzaly ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová a primátorka města Brna Markéta Vaňková, které posluchačům i orchestru popřály nejen příjemný zážitek ze zahajovacího koncertu, nýbrž i úspěšnou sezonu a nadějné vyhlídky ve výstavbě tolik vyhlíženého nového sálu. Posléze již přišla na řadu Symfonie č. 1 c moll Johannese Brahmse. Skladatel na první ze čtyř svých symfonií pracoval dlouhých čtrnáct let, než se opus dočkal svého dokončení roku 1876. Symbolicky lze podotknout, že první věta Un poco sostenuto – Allegro se při koncertu táhla obdobně dlouho – tíživá a místy až unylá introdukce jako by navázala na rozpačitě zdlouhavé ladění filharmoniků. Provedením poctivou, leč mdlou větu záhy vystřídalo zpěvné Andante sostenuto. Přestože Brahmsova První bývá kvůli volbě tóniny připodobňována k Beethovenově Osudové a s nadsázkou označována jako „Beethovenova Desátá“, celkový ráz díla, posílen právě druhou větou, tíhne spíše k durovému charakteru. To se pozitivně projevilo na energii linoucí se z pódia. Procítěný a živý přednes celého orchestru umocnil expresivní lyrismus v sólovém podání koncertního mistra večera Pavla Wallingera. Poněkud klasicistní povaha závěrečné části Adagio – Allegro non troppo, ma con brio, v níž unisono pasáže smyčců připomínají jak Mozarta, tak již zmíněnou Beethovenovu Pátou, dopomohla orchestru k navázání na povedenou interpretaci předešlých dvou vět, tudíž i zdařilému završení předpřestávkového programu.

Po pauze se na pódiu objevil klavír, jenž předznamenal příchod Elisabeth Leonské. Druhou skladbou večera byl Klavírní koncert č. 3 E dur. Jedná se o poslední klavírní koncert maďarského skladatele Bély Bartóka, zkomponovaný v americkém exilu roku 1945. Frustrace ze světové války, finanční nemohoucnost a očekávání blížícího se konce života jako by skladatele přinutily ke změně kompozičního stylu. Pro Bartókův barbarský a svérázný skladatelský jazyk zde nezbylo místo – naopak vyčníval zřetelný sentiment, melancholie či hudební pragmatismus. Příznivci obvyklých muzikálních poloh maďarského skladatele tedy dostali neoromantickou a místy konzervativní skladbu, která však v konfrontaci s Brahmsovou První vyzněla zcela logicky a vstřícně. Již od prvních taktů vynikal klavírní part v podání Leonské, jejíž přednes snesl ta nejpřísnější měřítka ve všech ohledech. Největšího prostoru se klavíru dostalo v druhé větě Adagio religioso, která již dle označení nastiňuje zpovědní či snový charakter, mířící k poslední attacca větě Allegro vivace. K dokonalosti provedení klavírního koncertu chybělo vyvarování se jedné intonační nepřesnosti v dechové sekci, jež by touto nedokonalostí jistě potěšila přívržence Bartókova divokého a rustikálního stylu. Samotná kompozice v rámci večera vyzněla vlídněji než Brahmsův opus, a to především díky fungujícímu dialogu sólistky s orchestrem a absenci posluchačsky neatraktivních míst. Po zasloužených ovacích vestoje Elisabeth Leonskaja konzervativnější posluchače potěšila přídavkem v podobě druhé věty Mozartovy Sonáty pro klavír č. 12 F dur.

 

Rychlý přesun pěti perkusionistů ze zákulisí Stadionu na pódium značil přípravu pro přednes posledního kusu večera, asi osmiminutové energické skladby DA. MA. SHI. E od japonského skladatele Joe Hisaishiho, v našich končinách stále objevovaného. Sám autor měl být při české premiéře díla přítomen, v úvodní řeči ho však ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová ze zdravotních důvodů omluvila. Název skladby několikrát oceněného autora hudby k animovaným japonským filmům lze přeneseně přeložit jako „třírozměrný iluzivní obraz“ a skladatel ji charakterizuje jako „kombinaci osmi modelů vygenerovaných z úvodního motivu prvních houslí“. Práce se smyčkami, vrstvením nebo augmentací hudebního materiálu v lecčems připomínala minimalistický přístup amerických představitelů tohoto směru. Na poměrně krátké časové ploše se orchestr zvládl úspěšně aklimatizovat na zcela jiný ráz hudebního vyjádření, a zejména v dynamickém kadenčním klimaxu působil velmi jistě a uvolněně.

Počáteční ospalost orchestru postupně ustupovala a celkový výkon gradoval – tentokrát by snad ani nevadilo, kdyby si rockový klub sousedící se Stadionem naplánoval začátek koncertu přes finální tóny poslední skladby. Dennis Russell Davies předvedl svůj příznačný výkon, kdy úspornou signalizaci dynamických změn vynahrazoval nesporným charismatem a porozuměním pro interpretované skladby. Ačkoliv těžiště koncertu leželo v konzervativnějších skladbách, zařazení české premiéry ne zcela známé skladby nalákalo na komplexní dramaturgii 64. koncertní sezony Filharmonie Brno. V ní budou prověřené opusy konfrontovány s neotřelými skladbami posledních dvou staletí, díly připomínající mnohá skladatelská výročí a několika premiérami současných i minulých skladatelů. Zahájení lze tedy považovat za vydařené, není však třeba pochybovat o tom, že to nejlepší z programu Filharmonie Brno její posluchače teprve čeká.