Pražská část festivalu KoresponDance rozpohybovala továrnu PRAKAB

Samozřejmě, že program proběhl za přísných bezpečnostních opatření a diváci se nedostali přímo do výroby – i tak ale byla infiltrace umělců a návštěvníků něčím novým a neobvyklým, co dodalo celému dni nádech zakázaného. PRAKAB je velkovýrobna kabelů, tedy kovových vodičů na elektrický proud i optických vláken. A zatímco se z výrobních hal oddělených pro jistotu i pásy, za něž nemají návštěvníci přístup, ozývalo tiché šumění strojů a zařízení, patřilo velké prostranství, jeden ze skladů i část administrativní budovy na jeden den umění. Konala se zde v krásných prostorách i tisková konference k festivalu a setkání s umělci.

Iniciátorem této neobvyklé akce byl přímo jednatel společnosti Ing. Tomáš Zieschang. Spolupráce nespadla úplně z čistého nebe, několik zaměstnanců firmy se totiž v minulosti zúčastnilo novocirkusového workshopu, který organizovala Se.s.ta s umělkyní Stéphanie N’Duhirahe, a z jejich zájmu se pak začala rodit myšlenka pozvat umělce přímo do Pražských kabeloven a pokusit se spojit oba světy aktivně. „Setkávají se tak dvě kultury, které by se jinak nesešly a vzniká v nich zvědavost a zájem poznat ty druhé,“ pochvaluje si Ing. Zieschang. „Samozřejmě že to s sebou přineslo i vážná rizika, zejména bezpečnostní, ale také nový druh diskuse.“

To je v souladu s hlavním směřováním festivalu, který chce jít naproti lidem. V současné podobě asi zašel zatím nejdál, co jsme kdy zažili. A je to dobře. Známe už infiltrace umění do veřejného prostoru, méně však takováto řízená propojení, kterým předchází velké plánování a mnoho diskusí se všemi stranami. „Umění zrcadlí společnost a továrna je společnost,“ uvažuje Ing. Zieschang s tím, že bylo skvělé vystoupit z bubliny industriální práce, ačkoli nějaký čas zabralo i přesvědčování zaměstnanců o tom, že akce není zbytečná a nejde jen o něco otravného, co jim zkomplikuje práci. „Máme 350 zaměstnanců, mezi nimi a jejich rodinami, dětmi, příbuznými může vniknout díky tomuto zážitku zájem o umění,“ dodává.

Je to tedy jedna z cest k divákovi, který by třeba performance nebo happening ve veřejném prostoru nepochopil a zůstal by dál v odcizení. Takto ve vlastním známém prostředí možná dokáže více se otevřít a je ochoten prohlédnout si zblízka práci tanečníků nebo akrobatů. A může změnit názor na zbytnost kultury a jejich (ne)užitečnost v životě, jak je často stereotypně předáváno v jistých diskurzech. Umělci mohou naopak sledovat pohyb v továrně, to, jak lidé „tančí“ svou práci, a továrnu jako jednu velkou choreografii. Připomeňme ale, že to vlastně není žádná novinka, například v období futurismu byl ze strany avantgardy velký zájem o mechaniku stereotypního pohybu a o inspiraci – i kritiku – továrního prostředí.

Je příjemné mít festival, který jde takto neinvazivně naproti potenciálnímu publiku. Jeho princip je podobný lidové slavnosti, směřující tak trochu víc k jádru toho, čím festival vlastně původně byl (dnes je to pro nás především pečlivě organizovaná přehlídka divadelních inscenací nebo koncertů, nijak obřadná) a představuje protipól těm, které jsou zaměřené na již vzdělaného a náročného diváka. Zajisté potřebujeme v našem prostředí obojího.

Hlavní performance Továrna v pohybu se kromě skupiny profesionálních akrobatů zúčastnili v jedné z jejích částí i samotní zaměstnanci (se svými dětmi) a vzniklo tak skutečně společné dílo. Novocirkusová skupina Cie Pieds Perchés pod režijním dohledem česko-švýcarské akrobatky a performerky Stéphanie N’Duhirahe vytvořila performativní procházku celou továrnou. Je to ještě něco jiného než site specific představení, které je zkoušené a připravované na míru určitého prostoru. Tady se to vše podobalo spíše happeningu. Skupina umělců postupně rozžila různá místa továrny svými specifickými dovednostmi: závěsnou akrobacií, párovou akrobacií, většina umělců nezůstává jen u jedné techniky, mezi členy souboru jsou i žongléři a všestranní performeři.

Základ souboru tvoří sestry Morgane Widmer a Stéphanie N’Duhirahe a hudebník Roman Džačár, který performance provázel na elektrickou kytaru. Z českých umělců neunikli pozornosti třeba žonglér Aleš Hrdlička nebo Lukas Blaha Bliss. Umělci využili architekturu i industriální krajinu, kterou tvoří budovy, objekty a materiál z výroby, tedy vše, co není vyloženě nebezpečné, co dovoluje akrobatické kousky nebo manipulaci. Samozřejmostí bylo použít samotné kabely, třeba namísto šál pro závěsná čísla, využít jejich barevnost a možnost splétání do nových tvarů. Děti potěšil „tanec“ oživlých pytlů na materiál nebo je udivovaly silácké kousky akrobatů s kovovými kotouči na navíjení kabelů. Rekvizity vznikly jen z toho, co bylo k dispozici z materiálu, především kabely, kam se člověk podívá. Procházka s performery trvala celou hodinu a konala se během dne hned dvakrát, pod odhledem dalších asistentů, kteří hlídali opravdu veliké množství návštěvníků. Troufám si odhadnou, že během dne se na festivalu zastavilo více než sto návštěvníků.

Programu performancí a představení předcházel taneční battle, který patří ke KoresponDance už tradičně a jeho hlavní tváří je tanečník break dance Kristián Mensa. „Náš battle není o výhře, ale o prostoru k sebevyjádření,“ říká o akci, které se letos zúčastnilo přes 30 tanečníků z tuzemska i ze zahraničí. Není omezený jedním stylem, účastník může na zadané téma zatancovat hip hop i zaimprovizovat variaci současného tance, důležitá je ale jeho autenticita a odvaha ke sdílení. Nikdo nezná předem hudbu a vše vzniká až na místě. Improvizace je jednou z nejobdivuhodnějších schopností, kterou může tanečník nabídnout. Některé miniatury, které tak vznikají, by stály za fixování nebo rozvedení ve skutečnou choreografii.

Italský umělec Andrea Salustri představil dvakrát své krátké variabilní vystoupení Materia, v němž hrají hlavní roli předměty z polystyrenu a rozpohybovaný vzduch. Je to pokoušení fyzikálních zákonů v choreografii, která může být jen částečně řízena, jako ekvilibristika, ale takové, již neřídí ruce, ale živel. Objektové divadlo specifického charakteru, nezpochybnitelně poetické. Když se divák soustředí na manipulaci s tímto křehkým a lehkým materiálem připomínajícím sníh, rostou před jeho vnitřním zrakem nové krajiny nebo souhvězdí. Plát polystyrenu nahřívaný horkým vzduchem se mění v tající jinovatku na zimním skle a ruka soukající se otvorem neodbytně připomíná Švankmajerovu surrealistickou Alenku. Jen by to chtělo trochu více empatie ze strany publika, které si plete představení s hernou a piknikem v jednom. Malé děti nemají dost rozumu, aby věděly, jak se chovat při performance, která není interaktivní, o to více by jej ale měli mít jejich rodiče, a jisté návyky by měly být společenskou normou bez ohledu na to, zda jedinec je či není pravidelným návštěvníkem divadla.

Naštěstí ale uvidíme Materii i ve Žďáru! A stejně tak cirkusovou show Runners, která má jen čirou náhodou název shodný s loňskou premiérou Cirku La Putyka. Dva španělští žongléři, kteří si říkají Hippana.Maleta, v ní vyprávějí o svém životě v běhu (a dozajista nemají ani nejmenší potuchy o naší české inscenaci, která má také středobodem běžecký pás, a navíc nás letos jede reprezentovat na Fringe do Edinburghu). Tito dva umělci si běžecké pásy vybrali jako svou inspiraci, protože mají rádi netradiční výzvy a v jejich užití vidí paradoxní kombinaci pohybu a statičnosti. Tělo na pásu je sice v pohybu, přesto se nemění jeho pozice v prostoru – umělci v něm vidí metaforu, připoutání člověka ke stroji. Navíc je tu další rozpor: žonglér bývá statický v lokomoci a používá horní část těla, běžec zase spodní. Nakonec však chtějí především oslavovat pohyb jako takový. Kdo rovněž nestihl jejich vystoupení, má šanci 16. a 17. července ve Žďáru.

Hlavní část 10. ročníku festivalu KoresponDance se tedy již tradičně odehraje ve Žďáru nad Sázavou, v prostorách zámku a v přilehlém okolí. O jeho dramaturgii si můžete víc přečíst v rozhovoru s jeho ředitelkou Marií Kinsky. Čeká nás francouzský performer a choreograf Josef Nadj, australský performer James Batchelor, izraelská choreografka a performerka Galit Liss, finská choreografka Maria Nurmela, trojice českých performerek PocketArt, švýcarské uskupení Bollwerk, francouzští Cirque Inextrémiste, performerka Markéta Stránská s tanečníkem a choreografem Jeanem Gaudinem, holandská stepařka Marie Nije, stejně jako znovu umělci Andrea Salustri a duo Hippana.Maleta.