Pražské jaro: Bachovský program vyzněl uměřeně i odvážně

Freiburger Barockorchester si za více než třicet let svého působení vydobyl značné renomé na poli poučené či autentické interpretace (nejen) barokní hudby. Na Pražském jaru se představil již dvakrát. Poprvé v polovině devadesátých let orchestr spolu s Balthasar-Neumann-Chor a sólisty uvedl Purcellovu semi-operu King Arthur. Před osmi lety nabídl program s Bachovými Braniborskými koncerty. Ansámbl Vox Luminis založil v roce 2004 francouzský, v Belgii usazený pěvec Lionel Meunier. V úspěšné nahrávací i koncertní činnosti souboru zastává prominentní místo německá hudba 16.–18. století. Zatím poslední vydanou nahrávkou je CD s Biberovým Requiem f moll, pro které soubor spojil síly právě s Freiburger Barockorchester (účinkujícím zde v menším obsazení jako Freiburger BarockConsort).

Společný bachovský projekt obou souborů měl být na Pražském jaru uveden již před dvěma lety, avšak okolnosti to nedovolily. Lionel Meunier vybral kantátu Auf Christi Himmelfahrt allein BWV 128, z druhého cyklu lipských kantát a oratorium Lobet Gott in seinen Reichen, BWV 11, z roku 1735. Kontext Bachova působení v Lipsku, respektive to, že nebyl po úmrtí Kuhnaua v roce 1722 pro městské radní první volbou na post svatomášského kantora (nýbrž až třetí po Georgu Philippu Telemannovi a Christophu Graupnerovi) připomenulo zařazení zřídka uváděné Telemannovy kantáty Ich fahre auf zu meinem Vater TWV 1:825, zkomponované v roce 1721. Ta zazněla – oproti původnímu řazení v programu – jako první. Kontrast při zachování tematické jednoty večera přinesla Růžencová sonáta XII C dur o dvě generace staršího Heinricha Ignaze Franze Bibera, uvedená po přestávce.

Provedení řídila hostující švýcarská houslistka Leila Schayegh, pro kterou to byla teprve druhá spolupráce s Freiburger Barockorchester na pozici koncertního mistra. Lionel Meunier byl spíše nenápadně v pozadí, veprostřed v basové skupině (při netypickém rozestavení sboru SABT) a šetřil jakýmikoli návodnými gesty směrem ke svým pěveckým kolegům. I když se Vox Luminis pouští bez dirigenta, jen pod vedením svého uměleckého šéfa, i do tak exponovaných skladeb, jako je Bachova Mše h moll, přece se nabízela otázka, zda trochu riskantní spojení dvou různých souborů a hostující koncertní mistryně bude po všech stránkách fungovat, respektive zda energie a pozornost vložená do udržení souhry nebude scházet jinde. Během setkání s publikem před koncertem, které moderoval dramaturg festivalu Josef Třeštík, se Lionel Meunier vyjádřil v tom smyslu, že vystupování bez dirigenta pro něj představuje způsob dosažení maximálního nasazení – skrze vzájemné napojení a vnímání všech účinkujících. Samotný koncert jeho slova z velké části potvrdil. Provedení nescházel výraz; bylo patrné, že všichni zúčastnění i bez motivování dirigentským gestem, které by podpořilo zaměření k detailům, spějí bez větších zakolísání po vytýčené cestě za společným cílem.

Úvodní Telemannova kantáta ukázala invenci a schopnost hudební charakterizace svého tvůrce, který za život napsal na čtrnáct stovek duchovních kantát. Pozoruhodná byla mimo jiné půvabná tenorová árie Mein Schifflein treibt auf den Wellen (Má loďka se žene po vlnách) s koloraturami, kde jsou uplatněny i horny; zaujalo – svým klidným klenutím melodie – též kontrastující altové číslo Ich will alle Stunden zählen (Chci počítat všechny své hodiny).

Kantáta na text Christiany Mariany von Ziegler Auf Christi Himmelfahrt allein BWV 128, začíná předehrou s výrazným uplatněním lesních rohů a chorálovým sborem. Nositelem chorální melodie je sborový soprán, což bylo poněkud nezvykle zdůrazněno i jeho postavením v popředí pódia, kde jinak zaujímali místo sólisté při áriích. S náročnými hornovými party v rychlém tempu si dobře poradili Bart Aerbeydt a Gerard Serrano Garcia. Ještě suverénněji působil klarinista Jaroslav Rouček ve třetím čísle – basové árii Auf, auf, mit hellem, Schall gekündigt überall (Vzhůru, vzhůru, jasným zvukem hlásejte všude).

Silným zážitkem bylo i provedení dvanácté Růžencové sonáty v podání Leily Schayegh a jejích kolegů, které si i v úvodních dvou částech zvukomalebně napodobujících hru trubek a tympánů, zachovalo charakter vznešeného mystéria a neznělo profánně. Slavnostní ráz oratoria Lobet Gott in seinen Reichen, BWV 11, které je částečně přepracováním částí starších skladeb, je patrný už z nástrojového obsazení – mimo jiné tři trubky, dvojice fléten a hobojů a tympány. V altové árii Ach, bleibe doch, mein liebstes Leben (Ach, zůstaň přece, živote nejmilejší), jež se stala později základem Agnus Dei ze Mše h moll, sugestivním výrazem i znělostí hlasu, podpořen krásným frázováním houslí, mimořádně zaujal kontratenorista Alexander Chance.

Naopak zřetelně nejslabší sólistický výkon večera podala v poslední árii oratoria kmenová členka Vox Luminis, maďarská sopranistka Zsuzsi Tóth. Subtilní hlas této zkušené zpěvačky působil, jako by pozbyl technické fundamenty klasického školení – tedy především kvalitní dechovou oporu. Ostatně sborová skupina sopránů vůbec zněla mladistvě, až dětsky, což může představovat v daném repertoáru zcela legitimní zvukový ideál. Při rovnoměrném rozdělení do hlasů po čtyřech však někdy soprán zaostával za ostatními hlasy, scházel mu objem i širší dynamická a výrazová škála. Jinak ale sbor zněl kompaktně a zejména jeho mužští sólisté – concertisté se prezentovali vesměs velmi dobrými výkony. Zvláštností bylo, že v programu nebylo vůbec uvedeno (na rozdíl od orchestru) obsazení pěvců. Nezdá se, že by se jednalo o opomenutí pořadatele, nýbrž spíše šlo zřejmě o záměr prezentovat v tomto programu soubor Vox Luminis prostě jako kolektiv.

Posluchači v ne zcela zaplněné Dvořákovy síně dávali najevo velkou spokojenost s výkonem umělců (došlo i na standing ovation) a jako přídavek obdrželi opakování úvodního sborového čísla oratoria. Je skvělé, že pražské publikum (a posluchači ČRO Vltava) dostalo možnost slyšet ve velkém společném, dramaturgicky zajímavě postaveném projektu tyto dva význačné evropské soubory staré hudby. Lze jen doufat, že stará hudba vůbec bude mít v nabídce Pražského jara i nadále své pevné místo.

Hodnocení autora recenze: 80%

Pražské jaro: Freiburger Barockorchester – Nanebevstoupení Krista
25. května 2022, 20:00 hodin
Dvořákova síň Rudolfina

Program:
Georg Philipp Telemann – Ich Fahre auf zu meinem Vater, TWV 1:825
Johann Sebastian Bach – Auf Christi Himmelfahrt allein, BWV 128
Heinrich Ignaz Franz Biber – Růžencová sonáta XII C dur Kristovo Nanebevstoupení
Johann Sebastian Bach – Lobet Gott in seinen Reichen, BWV 11

Účinkující:
Leila Schayegh – housle, koncertní mistryně
Freiburger Barockorchester
Vox Luminis
Lionel Meunier – umělecký vedoucí