Pražský Boris Godunov na Smetanově Litomyšli

Dne 2. července 2015 se na druhém zámeckém nádvoří zámku Litomyšl představil v rámci festivalu soubor Opery Národního divadla v Praze, s dílem ve světové operní literatuře výjimečným. Musorgského ruským národním hudebním dramatem Boris Godunov, na Puškinovu báseň, upravenou Musorgským  také dle líčení historie v Karamzinových dějinách. Modest Petrovič Musorgskij měl silný hudebně dramatický talent. Patří k několika výjimečným osobnostem světových dějin hudby, které nelze zařadit do žádného slohu. Je to obrovský samorost, s originalitou, která se vždy v umění oceňuje. Zvláštností Musorgského, nespoutaného génia Mocné hrstky, byla jeho slabá technická vybavenost. Boží síla intuice mu nahrazovala neznalosti v harmonii a polyfonii, v níž byl jen samoukem. Český skladatel Zdeněk Lukáš mi ho rád dával za příklad, že klasická harmonie se vlastně znát ani nemusí, neb je jen školskou otázkou… Teoretické základy kompozice získával Musorgskij de facto až od Nikolaje Rimského-Korsakova. Petr Iljič Čajkovskij dokonce pohrdal Musorgským za jeho údajnou „nedbalou genialitu”. Toto vše zde vůbec nekonstatuji proto, abych vyučoval kohokoliv dějiny hudby, či dějiny opery. Ale proto, abych anticipoval čtyři verze Borise, které jsou interprety ve světě akceptovány. Jsou to dvě „nedbalé”, takzvaně originální verze autora, byť mu s nimi již zde značně technicky pomáhali členové Mocné hrstky, takže jde trochu o kolektivní práci této skupiny. První znění 1868/1869, druhé po úpravách 1872. Nikolaj Rimskij-Korsakov, nejfundovanější člen Mocné hrstky, poprvé upravil Borise roku 1896, podruhé 1908 (Musorgskij zemřel předčasně na strašnou životosprávu již roku 1881, Rimskij-Korsakov až 1908). Existuje ale také znamenitá instrumentace Dmitrije Šostakoviče a profesora Pavla Lamma. Z verzí se ujaly ponejvíce ony Korsakova, které mají dokonalou i efektní instrumentaci, rozvržení díla je nejkoncíznější a nejdramatičtější. Co platno genialita je genialita, ale znalost techniky instrumentace na vpravdě vysoké úrovni má také cenu zlata. Musorgskij toho moc nedokončil, ona i Chovanština a Soročinský jarmark vděčí za mnoho Korsakovovi, světovou slávu Kartinek, jistě světově famózního díla, odstartovala až perfektní instrumentace Maurice Ravela. Osobně jsem viděl v Čechách Borise v pěti inscenacích (nepočítám zahraniční, ani přenos z Met), vždy to byly verze Korsakova, ona druhá, nebo první, či jejich mix. Rovněž pro mne zajímavá inscenace v Oděse před léty si brala za základ dílo upravené Korsakovem. Inscenátoři v Praze chtějí být originální, což chápu. Ale zvolená verze, vracející se k „nedbalé” genialitě Musorgského, bez efektivních zásahů Rimského-Korsakova není šťastná. Je věcí inscenátorů, co si zvolí, ovšem musí brát v potaz diváka, který nechodí na Borise z pozic hudebního vědce, který bude třeba i jásat, neb spatří, co dosud nespatřil. A patrně již sotva spatří. Bohužel, můj zajisté subjektivní dojem je jiný. Všech pět českých inscenací mne oslovilo více jak mírou dramatického spádu, tak polskými obrazy, pro mne dosti důležitými hudebně. Ale i prostým divadelním zákonem kontrastu. Dějově je mít nemusím, nechodím na operu tolik kvůli ději, k tomu mi slouží jiné žánry. Ale kvůli hudbě. A ony jsou ty takzvaně polské obrazy hudebně krásné, například duet Maríny s Dimitrijem je jednou z nejpůsobivějších scén celé opery 19. století. A mají svoji logiku v ději, ať již postavou Maríny nebo jezuitou Rangonim. Griška Otrepěv alias Lžidimitrij se tímto dostává na bázi zcela nevýrazné role. Postava Maríny není, Rangoniho jakbysmet. Že jsou zbytečné? To jsou mi ale věci.Leč berme co je, co vidíme a slyšíme, ne co bych si přál, jako obdivovatel Borise i oné „nedbalé” geniality Musorgského, ale co v této pražské inscenaci není. Boris mne od dětství silně oslovoval, tak jako četba Dostojevského, Tolstého, Gončarova. Ostatně Musorgskij měl na co navázat se svou silnou intuicí. Nesnesl se z nebe, jak někde čtu! Navázal na Glinkovu epiku, ale zejména na Dargomyžského recitativní sloh, jenž dotváří. Výtečně je zde zachycena postava Borise, ale i Šujského, Jurodivého, ambicemi posedlého Grišky Otrepěva. Jsou zde mohutné lidové scény, kde je obrovská příležitost pro operní sbor, který byl šéfem Opery Národního divadla Jaroslavem Kofroněm až pompézně posílen třemi sborovými tělesy.

O slabém ohlasu inscenace v Praze jsem slyšel mnoho. Přesto jsem se na inscenaci Borise v Litomyšli moc těšil jako na zlatý hřeb letošního festivalu. Možná i proto je moje zklamání značné, rozpaky jen těžko skrývám. Právě proto, že mám srovnání s několika českými i zahraničními inscenacemi. Ale i s nahrávkou Karla Ančerla z roku 1949, jedinou u nás, ve verzi Musorgského z roku 1872. (Psal jsem o vydaném CD zde.) Zhlédnuté představení by v hierarchii viděných inscenací stálo na místě posledním. Jistě, že volba divadelně nekontrastní verze nese značnou roli na malém ohlasu díla u publika, kterou jsem nikdy z mnou viděných inscenací nezaznamenal. Ani v Litomyšli tomu nebylo před poprvé nevyprodaných auditoriem, zaplněným asi ze 75 až 80 procent, jinak. Rozvleklost, neúdernost scén, k tomu nikdo z pěvců, který by oslnil syntézou pěveckého a hereckého výkonu. Tak šedivého až nudného Borise Godunova nepamatuji.

Petr Kofroň u dirigentského pultu zajisté v práci s orchestrem dosáhl hodně. Jak jsem byl u Petra Kofroně zvyklý již v jeho plzeňské éře, jím vedený orchestr má plnost souzvuku, dobře mu zní důležitá spodní harmonie. Skupina violoncell na mne působila ve frázích velmi kultivovaným dojmem. Z většiny vycházely gradace v žestích, které až na pár zaváhání zazněly břeskně a v plné fortissimové dimenzi. Hůře na tom byla dynamika spodních hranic, která de facto nebyla. Takže řada míst ve spodních hlasových polohách pěvců byla pohlcena dynamikou orchestru.

Musorgskij sám v partituře sice určil titulní roli barytonu, ale role polohově vyhovuje dobře také basistům. Jako vícero partů světové literatury. Posvěceno jménem Fjodora Šaljapina se stala role zejména metou basistů. Pro Litomyšl zvolený Vitalij Jefanov má odpovídající barvu voluminózního hlasového fondu, rozsah až po dotykové Ges v árii plně zvládnutý technicky. S imponující jednolitostí dobrého tónového krytí výšek, při pozoruhodné koncentraci vyšších poloh v masce. Již dominantní tón F v korunovační scéně zazněl v plném lesku, nasazen technicky perfektně shora. Ale přes velkou úctu k pěveckému výkonu, herecké ztvárnění mne již tolik nenadchlo, pokud si jen matně vzpomenu na psychologickou drobnokresbu postavy Borise do detailů u našeho Karla Bermana nebo Antonína Švorce. V tomto smyslu zůstala postava ne zcela dotažena.Lžidimitrij Michala Lehotského při absenci polských obrazů mohl ukázat několik znělých hudebních frází, ale podstata jeho pěvecké role zde chybí… Scéna v krčmě působila celkově do té míry šedivě nepřesvědčivě, že jsem se sám sobě divil, co mě na ní vlastně tolikrát v minulosti bavilo? Šenkýřka nebyla za hlučným orchestrem skoro slyšet, natož abych jí něco málo rozuměl (Andrea Tögel Kalivodová), Varlaam Jevhena Šokala sice předvedl objemnost svého fondu (škoda, že ne tolik, jako v Salierim v Plzni, kde málem „boural” budovu Velkého divadla), ale písnička o zkazce z města Kazaně jaksi charakterizačně trochu zanikla.Režie zachraňuje chybějící výraz rozléváním vodky, ale ta to sama o sobě nezachrání. Jako nezachrání vylévání vodky výraz ani Jurodivému plzeňského Tomáše Kořínka. Při pěvecky velmi pěkně zvládnutém partu s jistými áčky, ale malou sugestivitou výrazového projevu. Jurodivý jeho předchůdce v Plzni – Radmil Kvírenc – mne v patnácti letech doslova uzemnil, šel mi mráz po zádech a byl jsem jeho kumštýřskou výpovědí opravdu do morku kosti zasažen. Tady jsem nebyl zasažen v jevištní kresbě postavy ničím. Byť usednutí Jurodivého na carský trůn v samém závěru díla je zábleskem jednoho z dobrých nápadů jinak nenápadité a celkově nudné režijní práce Lindy Keprtové. Dojem celku na mne scénicky působí spíše dojmem bezradnosti.

Nezažil jsem, zpětně vzato, mnoho dobrých Šujských, charakterizační schopnosti nemívá každý tenorista. Nejlépe mi v celé dlouhé řadě Šujských vychází Jan Ježek pražské inscenace minulosti. Valentina Prolata bych ale v této roli postavil hned za pana Ježka. Jeho Šujskij měl znělost a nosnost, měl nejlepší dikci v ruštině, bylo mu velmi dobře v prostoru rozumět. Což je v tomto typu opery obrovsky důležité, tady nejsme ve světě Pucciniho melodií, které uchvátí posluchače samy o sobě. A to slovo mi zanikalo u mnoha pěvců. Boris zřetelně deklamuje krásnou frázi – Ty cárstvovať po právu bůděš – nádhera! Ale zahodí do mezza voce tolik podstatné „Umiráju”, neboť se samohláskami ztlumí vždy, na všech místech, i konsonanty. V momentech zcela klíčových! Tady by měla zasáhnout režisérka na prvním místě. Ne vymýšlet pseudomasáže na kulečníku… To jsou jen zástupné věci, kterou nepomohou výrazu, jenž namnoze chybí a činí dílo nudným, navíc k tomu nekoncízním.

Krásným profundním typem voluminózního basu se prezentoval Oleg Korotkov jako kronikář Pimen. Velmi pěkná postava s dobrou dikcí ruského jazyka. Rovněž v dobré deklamaci ruštiny zaujal ve zdánlivě menší roli Andreje Ščelkalova Ivan Kusnjer, stále pěkně znělým barytonem. Ale také snahou o psychologickou kresbu postavy, byť na malé ploše vymezené. Velmi jevištně hezky a živě působila Sylva Čmugrová v roli Fjodora, takže píseň o papouškovi mi nijak nevadila. Ne, že by tam snad musela být, vzhledem k celkové rozvleklosti zvolené verze, ale byla jedním z mála přesvědčivých výstupů v pěveckém výrazu i v gestu. Pojetí role zde neslo dobrou režijní stopu práce s hercem.

Sborové scény byly na mnoha místech ve fortissimu zvukově opravdu až impozantní, zejména v posledním obrazu a v korunovační scéně. Sbormistr Pavel Vaněk měl ovšem k dispozici nejen sbor Opery Národního divadla, ale také Český národní sbor (oproti v Praze psanému Pražskému filharmonickému sboru, zde s Miriam Němcovou), plus Kühnův dětský sbor s nestorem mezi sbormistry Jiřím Chválou. Mocným fortissimům, kterým ale nechyběl měkký zvukový základ, dominovala především skupina basů, jejich sourodý fortový, leč plně kultivovaný zvuk. Pohybové spartakiádní úkroky do žlutých hábitů oděného sboru mne o ničem jevištně nepřesvědčily, jednota tak dobře, čistě oblečeného prostého lidu, namnoze zjevně dobře živeného… Sakra, proč se vlastně bouřili? Náznaky hemžení jsou zase jen výrazem hledání a nenalézání toho skutečného uměleckého výrazu, který musí vycházet z hudby samé, ne, že si kdokoliv cokoliv vymyslí, aby se jen „něco” na jevišti dělo.Celkově vzato byl pro mne tento Boris Godunov velkým zklamáním, oč víc jsem se na něj upřímně těšil. Nevýraznou, jevištně cíleně minimalistickou charakteristikou režie Lindy Keprtové, která na mne ovšem působí spíše nenalézáním podstaty výrazu, který by měl vycházet z hudby. Vím, že prostory jeviště v Litomyšli vedly k nutným úpravám, proto nejmenuji scénografa Jana Štěpánka v prvém sledu. Ale já nepotřebuji točitá schodiště, která zde nemohla být, aby mne tahle geniální hudba oslovila. To jsou nepodstatné věci, když mezi prsty protéká podstatné. A to je hloubka výpovědi výrazu hudby. Když zároveň na jevišti chybí osobnosti, které by nejen dobře zazpívaly své party, ale strhly by diváka větší silou svého osobitějšího výrazu.

Soubor Opery Národního divadla v Praze měl  tak trochu smůlu, že zde hrálo před pár dny Brno. Pravda, zdánlivě s atraktivnějšími inscenacemi. Ale jen opravdu zdánlivě. Přesvědčivost umělecké výpovědi je jen jedna. Bez té zůstává cokoliv jen v půli cesty.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Smetanova Litomyšl 2015
Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Sbormistři: Pavel Vaněk, Miriam Němcová, Jiří Chvála
Pohybová spolupráce: Marcela Benoni
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Český národní sbor
Kühnův dětský sbor
Premiéra 26. března 2015 Národní divadlo Praha
(psáno reprízy 2. 7. 2015 II. zámecké nádvoří Litomyšl)

Boris Godunov – Vitalij Jefanov
Fjodor – Sylva Čmugrová
Xenie – Marie Fajtová
Lžidimitrij – Michal Lehotský
Pimen – Oleg Korotkov
Kníže Šujskij – Valentin Prolat
Varlam – Jevhen Šokalo
Misail – Ondřej Koplík
Andrej Ščelkalov – Ivan Kusnjer
Chůva – Yvona Škvárová
Jurodivý – Tomáš Kořínek
Šenkýřka – Andrea Tögel Kalivodová
Strážník – Aleš Hendrych
Miťucha – Stanislav Krejčiřík
Bojar Chruščov – Jozef Brindzák

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz

Foto Smetanova Litomyšl