Osmdesáté výročí vzniku Pražského filharmonického sboru vyvolalo v život mimořádný koncert, jímž těleso vyprodalo 5. února Dvořákovu síň Rudolfina. 
Byl to koncert v první řadě sloužící umění, koncert naštěstí „slavnostní“ především dramaturgií a interpretační úrovní, svým programem, tedy nikoli proslovy a hosteskami. Společenská stránka věci se za přítomnosti ministra kultury, někdejších členů a členek sboru a řady osobností střídmě odehrála až po skončení koncertu.
Sbormistr Lukáš Vasilek stojí v čele sboru už osm let. Od začátku je jasné, a potvrzuje se to čím dál víc, že je zde – přes ještě stále docela nízký věk – plně na svém místě. Nebojí se náročného a capellového repertoáru. Připravuje sbor i pro vokálně-symfonické projekty dokonale. A když je na něm – jako v tomto případě – dirigování samostatného vlastního programu, tak je hodna obdivu jeho vážná, až urputná snaha dosáhnout maxima, aniž by ovšem očividná cílevědomost, soustředění a náročnost stály v cestě muzikalitě.
Koncert k připomenutí jubilea sboru a k oslavě výročí uměleckou prací sestavil sbormistr ze tří odlišných děl – kontrastně, různorodě, charakteristicky. Tři Brucknerova moteta uprostřed programu byla tím nejkrásnějším příkladem umění a capellového zpěvu. Romanticky rozmáchle dirigovaná, inspirovaná k velkým gradujícím plochám, v úžasně široké dynamice, s plným zvukem i ve ztišení, barevně čistá, tekoucí, v plnosti propojená. Úvod a závěr programu naopak podepřely nástroje. Stravinského Svatba, to je partitura, která se u nás rozezní koncertně málokdy. Nejen kvůli nutnosti sehnat dohromady vedle bicích i čtyři klavíry, ale také a hlavně kvůli své náročnosti – přesná souhra není v rytmické pregnantnosti a proměnlivosti originálního jazyka, moderního i po sto letech, nijak samozřejmá.
Proslulé dílo inspirované folklorními rituály, záměrně archaické a syrové, ale i strojově odosobněné, bylo v tomto případě nastudováno a provedeno skvěle, ale stálo to jistě hodně energie. Ostatně, i pro publikum je to docela hutné sousto… Finální skladba programu byla naopak značně „jedlá“ a plynula snadněji. Má sazbu, která padne interpretům do ruky a publiku do ucha jakoby sama – Gloria současného britského autora Johna Ruttera stojí totiž svou přístupností až na hraně líbivosti. Je to hudba současná, zvukově okořeněná, neotřelá, ale přesto velmi přehledná a předvídatelná. Sbor je podpořen varhanami a až bigbandově znějícími žesti a svižné jubilace se stupňují v působivých gradacích vzbuzujících libost. Občas je možné se jí poddat…
Šlo o efektní tečku, skvěle provedenou, současně o zajímavý vhled do anglosaského repertoáru, který u nás běžně ke slyšení není. Právě to je nesporný klad zařazení tohoto díla, fakt, který netřeba nijak odsuzovat. Vyvažuje-li Pražský filharmonický sbor ve svých vlastních koncertech tradiční díla romantického okruhu těžší moderní hudbou, ale i takovýmito podněty – a celkově právě takovouto mnohostranností – pak právem boduje.
Autorem působivého přídavku byl švédský skladatel Jan Sandström. Německou protestantskou píseň Es ist ein Ros entsprungen v Praetoriově renesančním aranžmá oděl do vrstvy dalšího mnohohlasého vokálního oparu rozostřených harmonií. Sbor se v tomto okamžiku rozdělil na dva a zazpíval vděčnou věc s úžasnou hlasovou kulturou. Zopakování strhujícího finále Rutterovy skladby bylo pak nakonec už jen logickou, i když asi ne nezbytnou tečkou. Sbor tímto večerem pražské hudební dění doslova ozdobil. Tím spíš, že je v dnešní době podobných ryze vokálních koncertů jako šafránu.
Hodnocení autora recenze: 99 %
Slavnostní koncert k 80. výročí
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Pražský filharmonický sbor
5. února 2015 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
program:
– Igor Fjodorovič Stravinskij: Svatba (pro sóla, smíšený sbor, čtyři klavíry a bicí)
– Anton Bruckner: Moteta – výběr
– John Rutter: Gloria (pro sóla, smíšený sbor, žestě, varhany a bicí)
přídavky:
– Jan Sandström: Es ist ein Ros entsprungen
– John Rutter: Gloria (pro sóla, smíšený sbor, žestě, varhany a bicí)
Foto Petra Hajská
