Před 125 zemřel Anton Bruckner, skromný rakouský skladatel éry pozdního romantismu

Přesně před 125 lety, 11. října roku 1896, zemřel ve Vídni skladatel Anton Bruckner, autor působivých symfonií a velkého množství chrámové hudby, zbožný wagnerián a varhanní virtuos.

Anton Bruckner v roce 1868 (autor neznámý / Creative Commons / Public Domain)
Anton Bruckner v roce 1868 (autor neznámý / Creative Commons / Public Domain)

Anton Bruckner se narodil 4. září 1824 v Ansfeldenu (dnes předměstí Lince) do venkovské rodiny. Byl nejstarší z celkem 11 dětí, jeho otec byl váženým učitelem v místní škole, s čímž se pojila i odpovědnost za varhanní doprovod ve zdejším kostele. Bruckner starší malého Antona již od malička vedl k hudbě. Junior byl údajně schopný již ve čtyřech letech hrát na maličké housle a koncertovat před místním knězem.

Klasický varhanní repertoár a katolické prostředí měly na Brucknerovo rané dětství velmi velký vliv, který byl posléze ještě umocněn studiem v augustiniánském klášteře v nedalekém St. Florian. Tam byl ve svých 13 letech (po smrti otce) přijat jako sborista, o což se zasloužila zejména jeho matka. Zdejší repertoár tvořily hlavně skladby rakouského klasicismu, často se hráli například Michael a Joseph Haydnové či W. A. Mozart. Tak si Bruckner vytvořil poměrně tradiční základy, které se posléze zřetelně projevovaly i v jeho dílech. Věnoval se zde hře na housle a varhany, začal se zdokonalovat i v hudební teorii.

Po vzoru svého otce se po studiích věnoval pár let učitelství. Vystřídal několik míst, než se v roce 1845 opět vrátil do St. Florian, kde se stal učitelem malých sboristů. Dále se zdokonaloval v hudebním vzdělání, ve hře na varhany dosáhl takové úrovně, že mohl zaskakovat i za hlavního varhaníka. Začal komponovat i složitější hudební díla, zejména mše. Postupně si uvědomil, že je mu v St. Florian těsno a začal hledat uplatnění jinde – ucházel se dokonce o místo varhaníka v katedrále v Olomouci, bohužel neúspěšně. V roce 1855 se nakonec stal varhaníkem v Linci, což mu otevřelo mnoho možností. S obrovskou nezdolností se dále zdokonal v harmonii, což dokládají i tisíce zachovalých stránek hudebních cvičení. Ačkoli byl celý život velmi zbožný a nepříliš průbojný, byl velmi ctižádostivý a potrpěl si na formality, jeho snem bylo obdržet profesorský titul. Vymohl si dokonce přezkoušení na Vídeňské konzervatoři, kde přísedící oslnil improvizovanou fugou.

Anton Bruckner – Symfonie č. 4 Es-dur „Romantická“ Symfonický orchestr berlínského rozhlasu, dir. Heinz Rogner

Od roku 1861 studoval u Otty Kitzlera, dirigenta lineckého divadla, u něhož složil svou první Symfonii f moll (WAB99), zvanou někdy též „Studijní“. Patří, spolu s dalšími třemi, k symfoniím, které nemají své číslo a které Brukner prakticky nikdy neuváděl, neboť je nepovažoval za dostatečně kvalitní. I číslované symfonie, kterých je dohromady devět (počítáme-li i nedokončenou), podroboval obšírným úpravám, někdy i po více než deseti letech. Například jeho Symfonie č. 4 Es-dur (WAB104) tak má na šest (!) různých verzí, respektive revizí, vytvořených mezi lety 1874-1888.

Kitzler se ho také snažil zasvětit do modernějších skladebních postupů a představil mu hudbu Richarda Wagnera. K tomu pojal Bruckner obrovský respekt. V roce 1865 se s Wagnerem dokonce osobně setkal na premiéře jeho opery Tristan a Isolda, údajně se pak účastnil uvedení snad všech dalších Wagnerových oper. To s sebou ovšem přineslo i řadu negativ, když Vídní, kam se roku 1868 přestěhoval, začal cloumat lítý boj mezi „wagneriány“ a Wagnerovými odpůrci. I Brucknerův dávný obdivovatel Eduard Hanslick, významný hudební kritik, proti němu začal podnikat dravé výpady. Tyto útoky odrážel Bruckner spíše nemotorně, kvůli svému prostému původu nebyl na podobnou rétoriku moc navyklý. Paradoxně byl často napadán i wagneriány, kteří zas odsuzovali absolutní ráz jeho symfonií, ve srovnání s velmi programním obsahem Wagnerovým. Velký úspěch měl ovšem stále jako varhaník, mezi lety 1884 a 1885 ho turné zavedlo i do Prahy, kde provedl úspěšný kolaudační koncert v právě postaveném Rudolfinu.

Anton Bruckner – Symfonie č. 9 d moll Berlínští filharmonikové, dir. Herbert von Karajan

Situace ve Vídni se časem pomalu ustálila a Brucknerovi se postupně podařilo najít silné spojence, mezi jinými Gustava Mahlera, či Hugo Wolfa, kteří jeho skladby pomohli prosadit. Byl oceněn Řádem Františka Josefa, v roce 1891 se mu pak splnil i celoživotní sen – byl jmenován čestným profesorem na Vídeňské univerzitě. Jeho poslední léta byla poznamenána zhoršujícím se zdravím, za což pravděpodobně mohl v nemalé míře i alkohol. Zemřel 11. září roku 1896 ve věku 72 let, údajně se ještě celý svůj poslední den snažil pracovat na závěru své 9. symfonie, který však již dokončit nestihl.

Bruckner patří dodnes k důležitým rakouským skladatelům, byť jeho mše dnes již nejsou příliš atraktivní a symfoniím bývá někdy vyčítána jejich repetitivnost. Přesto nejsou na pódiích žádnou výjimkou a čas od času je možné nějakou slyšet například na některém z festivalů. Město Ansfelden dnes dokonce, jako symbol svého slavného rodáka, nese ve znaku varhanní píšťaly a ze skladatelova rodného domu udělalo Brucknerovo muzeum.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments