Eight Cups and the Devil – paralelní světy

Nové dílo Eight Cups and the Devil dvojice tvůrců Roberty Legros Štěpánkové a Tomáše Janypky plynule navazuje na spolupráci v projektu IMMEDIATUS/Série okamžitých nocí, který rozvíjejí od léta 2018. Autory zajímá propojovat tanečně pohybovou práci s tělem s divadelním pojetím expresivity a dramatičnosti. Základy pro duet spočívají v dosavadní tvorbě a výzkumu v kontextu „instantní kompozice“, jak vysvětluje Roberta ve zveřejněném podcastu, „jedná se o choreografii vznikající v pulzu přítomného okamžiku. Je velmi spjata s prostorem a založena na jasných reakcích na impulsy. Jde o cílené směrování těla v konkrétním čase, kdy je podstatné propojení s partnerem a vzájemné naslouchání. Materiál vzniká tady a teď.“


Eight Cups and the Devil (foto Áša Sárová)

Ideový záměr se zrodil v r. 2019, kdy si každý z performerů vytáhl z balíčku tarotových karet jednu – „Eight cups“ pro Robertu představující opuštění, zklamání, únik, vyčerpání, ale i sebepozorování, sebeanalýzu a hledání pravdy. Tomáš si vybral kartu „Devil“ – symbolizující pokušení, smyslnost, závislost či pudovost a zlo. Princip náhody se tedy od počátku stává určujícím principem, od kterého se následně odvíjí koncepční a choreografické pojetí celku. Performeři akcentují téma vztahu dvou lidí, kteří „spolu žijí a nevědí o tom“. Dotýkají se motivů závislosti a touhy, kterou si člověk vytváří sám a zcela dobrovolně.

O svém díle říkají: „Zaměřujeme se na negativní konotace a stinné stránky lidské povahy – ve snaze zachytit potlačované, podvědomé sféry bytí, které jsou součástí každého z nás, avšak v každodenním bytí jim nevěnujeme takovou pozornost.“ Základ jejich koncepce tvoří kontrapunkt každodennosti a obyčejnosti v protiváze ke snové realitě. Důležitou roli hraje čas na různých úrovních, jde tu o pocit paralelní existence.

Eight Cups and the Devil (foto Áša Sárová)

Realita a sen

Nebývale velký, obnažený a velkorysý prostor variabilní scény BuranTeatru je pokryt bílým baletizolem a na scéně poházeno několik rekvizit. Začíná všední příběh muže a ženy. Roberta ve volných světlých šatech, Tomáš v kalhotách a tílku, které odkazuje spíše k pivní televizní zábavě než ďábelské duši. Situace se ale velmi rychle mění, když si muž obléká sako podšité rudou látkou – to se mění třeba v muletu a nabývá na nebezpečnosti, když ho ďábel drží v zubech. Odvíjí se před námi spíše souběžné životy, vnímající se, ale fyzicky se setkávající jen občas. Mnoho pohledů bez vzájemného očního kontaktu. Oba tanečníci se pohybují přesně ve svém charakteru, mají schopnost si s tělem hrát, hledat neobvyklé pohyby, které jsou někdy až provokující. Přece jen však v konkrétní práci s tělem na sebe více upoutá jasná a pregnantnější Roberta. Tomáš pojímá svého pokřiveného ďábla s velkou fantazií a hereckým nábojem, v pohybu by však měl být důraznější a přesnější, více se otevřít a nebát se fyzicky prosadit.

Eight Cups and the Devil (foto Áša Sárová)

Zásadní roli v celém představení hraje vynikající využití a symbolika velkého množství rekvizit, které vytvářejí přidanou výtvarnou hodnotu. Když si žena obuje jednu pánskou botu, zvýrazní tím svou „nepatřičnost“. Sytě červené zimní rukavice si navleče na jednu ruku a na jednu nohu a „píše“ jimi vzkaz svému partnerovi. S vodou ve džbánu zachází jako se zdrojem života i sexuální energie. Nebojí se ani decentně nasvícené nahoty, když leží ve výklenku jako Goyova Maja a zkrápí své tělo blahodárným proudem. Látka slouží k vykouzlení zakuklených bytostí – navozuje napětí a až nepříjemný pocit vzájemného nepochopení a neporozumění. Ve hře s vejci se střídá něha s hrůzou – láska, která zabíjí srdce. Občasné slovo zazní ve slovenštině nebo angličtině, aby ještě více podpořilo neutěšenost situace. Hůl, kterou používá ďábel na mnoho způsobů působí jako smrtelná zbraň. Ona je zranitelná, on ubližující. Závěrečná scéna s pytli písku symbolizujícími tíhu života je velmi silná. Choreografické motivy se opakují, vše se uzavírá. Už není třeba soupeřit. Písek se sype jako očistná sprcha…

Autoři kladou stejný důraz na všechny umělecké složky díla. Živá hudba Ivana Palackého vychází z pohybově taneční složky a naopak. Vzniká v okamžité reakci na impulsy performerů, reaguje přesně na změny nálady, obrazů a překvapivých momentů. Využívá konkrétních zvuků – hlas zvonu, tikot hodin, praskání a škrábání starého gramofonu, bublání vody. Je vnímavá a citlivá. V jednoduché scénografii dominuje světelný design Mathieua Legrose podporující silné vizuální kompozice.

Dílo je vytvořeno poctivě, je do detailu domyšlené, přináší zvláštní magii a silnou imaginaci. Vše je precizní a působí dojmem hotové a neměnné choreografie, i když příště může vypadat řada situací trochu jinak. Škoda, že na premiéru přišlo tak nepočetné publikum.

Eight Cups and the Devil
Režie, choreografie, tanec: Roberta Legros Štěpánková, Tomáš Janypka
Hudba: Ivan Palacký
Světlo: Mathieu Legros
Dramaturgická spolupráce: Šimon Peták
Psáno z premiéry 7. 10. 2021, Brno, BuranTeatr

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments