Před 135 lety se narodil první český Vojcek z Bergovy opery

Ve více jak stotřicetiletých dějinách Národního divadla se setkáme ve všech souborech s uměleckými osobnostmi, které svými výkony v dané chvíli patřily k absolutním špičkám svého oboru, a přesto čas jejich úspěchy zavál prachem zapomnění. Je to škoda, a pokud je to jen trochu možné, měli bychom se pokoušet to napravit.

V plné míře se to týká jednoho z nejvýznamnějších operních sólistů období, jež je všeobecně považováno v dějinách Opery Národního divadla za jedno z nejkvalitnějších, totiž éry šéfa Otakara Ostrčila. Byl jím interpret mnoha čelných dramatických barytonových rolí, vynikající představitel titulní role v průlomové inscenaci Bergova Vojcka Václav Novák, od jehož narození uplynulo 27. září 135 let.

O důvodech, které vedly k tomu, že dnes, když už nejsou naživu pamětníci, si jen nejvěrnější operní fanoušci připomenou jeho jméno, se můžeme jen dohadovat. Informace o jeho působení před příchodem do Národního divadla, kam dorazil ve svých třiceti letech, se shánějí jen těžko. Svou roli nepochybně sehrály i jeho povahové vlastnosti, které vedly k tomu, že v době velkých úspěchů, bylo jeho členství v Národním divadle na více jak rok a půl přerušeno, vliv měla i jeho tragická smrt při dopravní nehodě v době jeho největší slávy a konec konců se na cloně zapomnění mohlo podepsat i pěvcovo jméno a příjmení, obě ta nejběžnější z běžných. Ať už jsou příčiny jakékoli, pokusme se tuto clonu zapomnění, je-li to vůbec možné, alespoň malinko poodhrnout.

Václav Novák se narodil 27. září 1881 v Praze. Vyučil se rukavičkářem, ale zběhl k divadlu. O jeho letech učednických a tovaryšských víme v podstatě jenom tolik, že pod jménem Willi Nowak působil v řadě německých provinčních divadel a tam se dle příležitostí, které se mu naskytly, učil zpívat. V Národním divadle poprvé vystoupil v lednu a v únoru roku 1917, a to nejdříve pod jménem Václav Lukeš, posléze jako Václav Lukeš Novák třikrát v titulní roli Wagnerova Bludného Holanďana, po němž se ještě představil v lyričtější wagnerovské roli, ve Wolframovi von Eschenbach v Tannhäuserovi.

Po těchto několika hostováních jej Karel Kovařovic angažoval a Václav Novák byl okamžitě obsazován do čelných barytonových rolí. Ještě v roce 1917 se setkal s Telramundem  ve starší inscenaci Lohengrina. O tři roky později jej zpíval při premiéře nového nastudování pod novým šéfem Otakarem Ostrčilem.

Novák se okamžitě zapojil do běžného repertoáru. V rychlém sledu se s ním mohli – teď už zásadně pod jménem Václav Novák – setkat návštěvníci operních představení v roli Krále Vladislava ve Smetanově Daliborovi, v Přemyslovi z Fibichovy Šárky, v Lammingerovi z Kovařovicových Psohlavců, který se stal jednou z jeho parádních rolí, v níž Novák vystoupil v desítkách představení. V Bizetově Carmen byl Escamillem, ve Verdiho Aidě Amonasrem.

Specifické místo měla v té době v Novákově repertoáru role Přemysla v Libuši, do níž byl doobsazen vedle Emila Buriana. Byl pro tuto roli evidentně všestranně velmi dobře disponován, jak pěvecky, tak celým svým naturelem. Vystoupil v ní v několika představeních v historických podzimních dnech roku 1918 po vzniku Československé republiky, kdy mu partnerkou byla Ema Destinnová, včetně večera 22. prosince 1918, který byl věnován k poctě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Byl partnerem Libuše v podání Kristiny Morfové v řadě dalších slavnostních představení této opery, jež v té době byla realizována při nejrůznějších příležitostech.

Otakar Ostrčil jej okamžitě po svém nástupu do šéfovské funkce zařadil mezi protagonisty souboru a Václav Novák slavil úspěchy v premiérových představeních oper, v nichž barytonové partie hrají významnou úlohu. V těsném sousedství to byly například dvě opery s analogickým dějinným námětem, Dvořákův Dimitrij, v němž ztělesnil roli bojara Šujského, a krátce poté se zařadil mezi špičkové české představitele titulní role v Musorgského Borisi Godunovovi. Z verdiovských hrdinů to byli Rigoletto i Falstaff, v Gluckově Ifigenii v Aulidě Agamemnon, v Délibesově Lakmé Nilakantha.

K jeho velmi výrazným postavám patřil rovněž baron Scarpia v Pucciniho Tosce. V původních novinkách se v prvních letech svého působení v Národním divadle prosadil v titulní roli Weissovy opery Lešetínský kovář a v postavě Midaka v Ostrčilově Legendě z Erinu.

Ztělesnil roli Jiřího v představení Foersterovy opery Nepřemožení, které se konalo v rámci festivalu skladatelových jevištních děl v den jeho šedesátých narozenin dne 30. prosince 1919. V lednu následujícího roku se publiku představil rovněž v roli kožešníka Samka v Evě a postavě kupce Antonia při premiéře nového nastudování Jessiky, která tento festival uzavírala. Postupně vstoupil i do dalších starších inscenací. Bylo to například v roli Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Tonia v Leoncavallových Komediantech či Jago ve Verdiho Otellovi.

Bylo jasné, že do Národního divadla přišla skutečná osobnost. Dovolím si ocitovat charakteristiku, jež je o něm publikovaná na webových stránkách: „Měl znamenitou deklamaci, frázování a nasazení tónu, zvukem i rozsahem fenomenální hlas hrdinného zabarvení, který navíc výborně technicky zvládal.“

Václav Novák byl ale nepochybně velmi svérázná osobnost. Když Otakar Ostrčil začal zkoušet Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, které skladatel zadal Národnímu divadlu k prvnímu kompletnímu provedení, soubor se vzbouřil. Požadavky, které na zpěváky autor měl, jim připadaly nesplnitelné. A jedním z nejvíce rozhořčených hlasů byl právě Novákův. V dopise řediteli Národního divadla ze 30. ledna 1920 oznamoval, že se trojrole Würfel-Čaroskvoucí-Konšel vzdává protože, … „byl angažován jako zpěvák, a ne jako křikloun.“ Premiéra se nakonec uskutečnila, ale vztah mezi Janáčkem a Národním divadlem se definitivně zkalil. Všechny ostatní premiéry Mistrových oper byly uvedeny v Brně, kde jim dokonalou péči (limitovanou samozřejmě místními podmínkami) dali dirigent František Neumann a režisér Ota Zítek.

Václava Nováka ovšem čekala další velmi slavná premiéra, kterou bylo první uvedení Straussovy Salome na pražské české operní scéně. Nastudování Otakara Ostrčila se setkalo s mimořádným ohlasem a především se to týkalo obou protagonistů. Gabriely Horváthové v titulní roli a Václava Nováka v roli Jochanaana.

Na jaře 1923 se připravovalo v Opeře Národního divadla první uvedení nové opery Vítězslava Nováka, kterou byla Lucerna na námět populární Jiráskovy pohádky. V napjaté atmosféře zkoušek novinky barytonista Václav Novák neudržel svou impulsivní povahu na uzdě a po ostrém konfliktu dostal z Národního divadla výpověď.

Nováka angažoval Oskar Nedbal do Slovenského národného divadla v Bratislavě, kde se krátce před tím stal ředitelem a šéfem Opery v jedné osobě. Se souborem bratislavské opery se Novák zúčastnil zájezdu do Barcelony a Madridu, kde byly v hudebním nastudování Oskara Nedbala a v režii Jaroslava Kvapila s našimi sólisty za doprovodu domácího orchestru a sboru s velkým úspěchem uvedeny Prodaná nevěsta a Rusalka.

O rok později slavil Václav Novák další velký úspěch v zahraničí v roli Přemysla v Libuši a Lammingera v Psohlavcích, když na více jak měsíčním zájezdu do Vídně provedla v rakouském hlavním městě olomoucká opera pod vedením svého šéfa Karla Nedbala (Oskarova synovce) s mimořádným ohlasem všech osm Smetanových oper, dále pak Dvořákovy opery Čert a Káča a Rusalka a Kovařovicovy Psohlavce. Protože bylo třeba posílit sólistický soubor v barytonovém oboru, zúčastnili se zájezdu i Václav Novák a Emil Burian. Václav Novák tehdy nějakou dobu zpíval ve vídeňské Volksoper.

Hněvy ale pominuly a 19. prosince 1924 vystoupil v roli Scarpii v Tosce. O měsíc později, v půli ledna, už je na programu představení Psohlavců v roli Lamingera uveden opět jako řádný člen divadla.

V roce 1925 zorganizoval Otakar Ostrčil reprezentativní cyklus Fibichových oper a Novák se v něm představil ve třech parádních rolích. V Šárce  ztvárnil postavu Přemysla, v Bouři Prospera a v opeře Hedy hlavního hrdinu Lambra.

Následovaly další velké úspěchy. Znovu se setkal s Richardem Wagnerem v roli Hanse Sachse v Mistrech pěvcích norimberských, v jevištním provedení Beethovenova Prométhea zpíval titulní roli a další jeho slavnou postavou byl titulní hrdina v tehdy velmi populární Weinbergerově opeře Švanda dudák.

Na podzimní měsíce roku 1926 připravil šéf Ostrčil souboru opravdu prubířský úkol. Rozhodl se krátce po berlínské premiéře uvést operní novinku skladatele Albana Berga Vojcek, dílo, které bylo v té době vysoce provokativní už svým námětem, stejně jako naprosto nezvyklými kompozičními postupy a mimořádnými nároky na všechny účinkující. Soubor se úkolu ujal s překvapivým zaujetím. V plné míře to platilo i o někdejším protijanáčkovském rebelovi Václavu Novákovi, který se plně za dílo postavil a jeho titulní hrdina se stal jedním z pěvcových životních výkonů.

Premiéra se ale stala kolbištěm názorových střetů, v nichž nakonec dočasného vítězství dosáhli konzervativní tradicionalisté, zejména z okruhu agrární a částečně i lidové strany, kteří za pomoci najatých provokatérů dosáhli toho, že třetí představení bylo násilně přerušeno a titul byl stažen z repertoáru.

Jsme ovšem v Česku, a tak už za rok jsme byli svědky jevu, který by měl být zapsán do knihy historických paradoxů. Inscenace, která byla stažena z repertoáru, byla odměněna státní cenou.

Před Václavem Novákem stály další nové úkoly. V sezoně 1927-1928 absolvoval čtyři premiéry. V nových inscenacích se vrátil k Šujskému v Dimitrijovi a rytíři Wolframovi v Tannhäuserovi. Novými úkoly pro něj byly postava Kühleborna v Lortzingově Ondině a zejména baron Jaroslav Prus v prvním pražském provedení Janáčkovy Věci Makropulos.

S velkým elánem a energií vstoupil do další sezony. Bohužel, představení Dalibora, v němž ztvárnil dne 12. září 1928 roli Krále Vladislava, bylo jeho představením posledním.

O pět dní později pěvcův život končí v důsledku tragické automobilové nehody u Čimelic. Bylo mu sedmačtyřicet let. Ve Václavu Novákovi ztratila česká opera jednoho z nejnadanějších interpretů ve své historii.