Před 65 lety zemřel Josef Bohuslav Foerster

29. května uplyne pětašedesát let od úmrtí jedné z nejznámějších, nejrespektovanějších a nejoceňovanějších osobností české umělecké a kulturní scény konce devatenáctého a počátku dvacátého století – Josefa Bohuslava Foerstera.

 

Ačkoli se tento uznávaný následník tvůrců Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha proslavil nejen jako hudební skladatel, ale byl mimořádně aktivní i v dalších sférách uměleckého života jako významný pedagog, teoretik a kritik, zanechal po sobě řadu knih a věnoval se i malířství a těšil se mimořádné úctě, dnes je tomu jinak. Sice každý, kdo se alespoň trochu zajímá o vývoj českého umění a zejména hudby ve dvacátém století jeho jména zná, se skutečnou znalostí  jeho díla je to s určitým přeháněním trochu podobné jako v oblíbeném rčení o televizní paní Columbové – „všichni víme, že žil a tvořil, ale jen málokdo jeho dílo alespoň trochu zná“.

Foersterovo mládí a zrání
Josef Bohuslav Foerster se narodil v předposlední den roku 1859 v Praze. Rodinu Foersterových bychom mohli charakterizovat jako typickou pro leckteré protagonisty prostředí našeho národního obrození. Jeho předky byli vesničtí kantoři a muzikanti. Skladatelův otec Josef Förster byl všestranný a velmi vzdělaný hudebník, kapelník a regenschori v dómu sv. Víta, hudební pedagog a velice uznávaný hudební teoretik. Byl členem České akademie věd a umění.

Všechny jeho děti (dva synové a tři dcery) byly hudebně talentované a vzdělané, skladatelův mladší bratr Viktor, kterého Josef Bohuslav velice miloval, byl velmi nadaný malíř a proslul především jako mozaikář. Jeho dílem je například obří mozaika Panny Marie na průčelí  poutního chrámu na moravském Hostýně. Otec Förster si ale přál, aby se synové věnovali nějakému „občanskému“ povolání a ne nejisté dráze umělce. Josef Bohuslav po maturitě na reálce studoval rok chemii a přírodopis na pražské německé technice, ale láska k hudbě u něj nakonec zvítězila. V letech 1879–1882 studoval na varhanické škole u Františka Zdeňka Skuherského, kde také složil státní zkoušku. V této době také začal komponovat. V roce 1978 napsal píseň pro svou matku, jejíž předčasná smrt na něj téhož roku výrazně zapůsobila. Otec Förster nechtěl kvůli objektivitě skladby svého syna posuzovat. Nechal jeho skladby posoudit ředitelem konzervatoře Antonínem Benewitzem a na základě jeho kladného hodnocení vyslovil se synovou uměleckou drahou souhlas.

V letech 1882–1889 působil Foerster jako varhaník v chrámu sv. Vojtěcha na Novém Městě. Souběžně také vyučoval zpěvu na gymnáziu na Malostranském náměstí a stal se hudebním referentem Národních listů. V letech 1889–1893 byl varhaníkem v chrámu Panny Marie Sněžné. V té době okouzlovala pražské operní publikum mimořádně nadaná, o téměř deset let mladší, sopranistka Berta Lautererová.

Výtečně se především vypořádala s velmi náročnou rolí Desdemony v prvním pražském uvedení Verdiho Otella, k němuž došlo díky iniciativě ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta necelé dva roky po milánské premiéře 7. ledna 1888, předtím než byla opera postupně uvedena během února a března 1888 v Hamburku, Mnichově a ve Vídni.

V případě mladého Foerstera přešlo okouzlení v opravdový oboustranný vztah. 1. září 1888 spolu uzavřeli sňatek. 6. prosince slavila mladá paní Foersterová svůj další mimořádný triumf, když pod autorovou taktovkou zpívala Taťánu v české premiéře opery Petra Iljiče Čajkovského Jevgenij Oněgin (pod tímto titulem toto dílo tehdy naši předkové uváděli). Manželství Foersterových bylo velmi šťastné, což u uměleckých párů nebývá pravidlem a hezký vztah je provázel až do Bertiny smrti v roce 1936.

Možná k Foersterovu rozhodnutí napsat operu přispělo i manželství s Bertou Lautererovou. Námět našel ve hře německého dramatika Salomona Hermanna Mosenthala Debora, která se zabývala problematikou vztahu k židům. Hra byla svého času velmi populární. V roce 1849 byla hrána v pražském Stavovském divadle. V roce 1872 ji v češtině uvedlo Prozatímní divadlo. Příběh lásky křesťanského mladíka k židovské dívce zaujal svou problematikou humanistu Foerstera. Ze štýrského venkova přenesl děj do pohraniční jihočeské vesnice. Bylo to poprvé v české opeře, když se na jevišti objevilo skutečně realistické prostředí venkova. Foerster ale v duchu své životní filozofie kladl v díle důraz především na jeho humanistický etos.

Libreto na základě Mosenthalovy hry napsal pro skladatele Jaroslav Kvapil, pro nějž už předtím Foerster složil výtečnou scénickou hudbu k jeho hře Princezna Pampeliška. Jaroslav Kvapil, i když si jinak Foerstera velice vážil a považoval ho za svého přítele, si příliš libreta k Deboře necenil. Ve svých memoárech O čem vím píše, že vytvořil několik libret, z nichž se jen k Rusalce úplně přiznává. Deboru pomíjí stejně jako dvě další libreta, která vytvořil na činoherní náměty. Jedná se o efemérní, po premiérách a pár reprízách zcela zapomenuté opery skladatele Josefa Nešvery Perdita (na námět Shakespearovy Zimní pohádky) a operní dílo zaníceného propagátora angličtiny v Čechách Ludvíka Lošťáka Selská bouře na námět Šubertovy hry Jan Výrava.

Premiéra opery byla 27. března 1893. Představení dirigoval Adolf Čech a režisérem byl Adolf Krössing. Hlavní role ztvárnili Berta Foersterová a Bohumil Benoni. V Brně se opera hrála v roce 1907 a poté znovu v roce 1920. V roce 1914 ji uvedl pod taktovkou Otakara Ostrčila zpěvoherní soubor Divadla Na Vinohradech, v roce 1923 se Debora hrála v Plzni a o rok později se zasloužil o její provedení ostravský šéf opery Emanuel Bastl. V roce 1926 ji nastudoval Karel Nedbal v Bratislavě a o rok později byla provedena souborem Divadla východočeských měst. V roce 1930 ji znovu uvedlo v rámci cyklu oper Josefa Bohuslava Foerstera v souvislosti se skladatelovým výročím Národní divadlo. Operu tehdy dirigoval Otakar Ostrčil, režisérem byl, jako ostatně téměř všech oper (s výjimkou Evy) v rámci Foersterova cyklu, Ferdinand Pujman. Ústřední role ztvárnili Ada Nordenová a Stanislav Muž.

Po válce se dočkala dvou inscenací – nejprve to bylo v roce 1946 v Olomouci a o tři roky později ji ke skladatelovým devadesátinám znovu nastudovalo Národní divadlo. Dirigentem inscenace byl Karel Nedbal, režisérem Ferdinand Pujman. Titulní rolí ztvárnila Zdenka Hrnčířová, jejím partnerem v roli Josefa byl opět Stanislav Muž v alternaci se Zdeňkem Otavou.

Ke stému výročí skladatelova narození pořídil Československý rozhlas v roce 1959 nahrávku, v níž ústřední role zpívají pod taktovkou Františka Dyka Drahomíra Tikalová a Theodor Šrubař. Snímek byl v roce 2009 u příležitosti 159. výročí Foersterova narození restaurován a digitalizován. Jevištní osud Debory potvrdil rozpory, jež provázely přijetí všech autorových oper. Zatímco Anna Hostomská ji hodnotí jako vpravdě první realistickou operu posmetanovské éry, dílo průkopnické a ukazující další cestu vpřed, Ladislav Šíp ve své knize Česká opera a její tvůrci upozorňuje na její příběh – poněkud kýčovitý a larmoyantní.

Poutník se vydává do světa
Josef Bohuslav Foerster v té době samozřejmě čile komponuje. Věnuje se tvorbě instrumentální, komorní i symfonické (dva smyčcové kvartety, dvě symfonie), písně a sbory a také tvorbě duchovních skladeb (Stabat mater).

Rozhodujícím mezníkem se pro něj stal rok 1893. Jeho choť se mezitím stala primadonou evropských rozměrů a logicky ji poměry v tehdy ještě dost provinciální a jako vždy závistivé Praze nemohly uspokojovat. Dostavil se zájem ze zámožného hanzovního města Hamburku, v němž do funkce šéfdirigenta opery povolal v roce 1891 z Budapešti tamější zkušený a protřelý divadelní principál Bernard (Pohl) Pollini jednatřicetiletého mimořádně schopného, dravého dirigenta a prosazujícího se hudebního skladatele, rodáka z vesničky Kaliště nedaleko Jihlavy, Gustava Mahlera. Berta Lautererová-Foersterová uposlechla volání hlasů od Severního moře a spolu s ní odešel do přístavního města i její manžel. Pro oba to byla dobrá volba.

Berta Förster (často bývalo tehdy její jméno psáno tímto způsobem) se záhy prosadila a zaujala v souboru místo odpovídající jejím kvalitám a uplatnil se zde i její navenek sice nenápadný, ale vnitřní energií a silou nabitý partner. Od té chvíle celé čtvrtstoletí putoval Josef Bohuslav Foerster po cizině, než se po dosažení nezávislosti na podzim roku 1918 vrátil do vlasti. Sám sebe ve svých autobiografických prózách nazýval poutníkem.

Foerster se v Hamburku prosadil ve všech směrech. Během svého tamějšího působení zkomponoval řadu významných skladeb ve všech žánrech. Jmenujme alespoň jeho Třetí symfonii, jejíž premiéru dirigoval sám Gustav Mahler. Zvláštní pozornost musíme věnovat Foersterovým přátelským vztahům, které navázal s Gustavem Mahlerem.

Oba umělci si byli v mnohém v osobních profilech vzdáleni. Klidný, vnitřně vyrovnaný Foerster žijící nevzrušivým soukromým životem, byl v mnohém přímo protipólem vášnivého, vždy neklidného, mnohými peripetiemi jak v uměleckém, tak po boku své značně excentrické choti Almy i v osobním životě poznamenaného Gustava Mahlera. Oba umělce ale spojovalo společné duchovní východisko, jaký jejich dílo vyjadřuje. Takto hodnotí jejich vztah Vlasta Reittererová ve své, jako vždy velmi poučné, stati věnované Josefu Bohuslavu Foersterovi v prosincovém časopisu Harmonie z roku 2009 u příležitosti Foersterova výročí narození. A pokračuje: „Foersterova hudba je ve všech složkách vyvážená a promyšlená, nedráždí a neprovokuje jako hudba Mahlerova ke snaze poodhalit cosi, co je kryto za jejími tóny.“

V Hamburku byl jako hudební referent pravidelným přispěvatelem listů Hamburger Freie Presse a Hamburger Nachrichten. Na hamburské konzervatoři rovněž vyučoval hře na klavír. Byl častým návštěvníkem tehdejší znamenité hamburské činohry, a dokonce se pustil do psaní divadelní hry. Námětu, na němž začal pracovat, ale který nikdy nedokončil, později využil jako základu pro obsah jeho čtvrté opery Nepřemožení.

Úspěšná premiéra Evy
Pro svou další operu si Foerster opět vybral námět ze skutečného vesnického života. Stala se jí velmi úspěšná hra Gabriely Preissové Gazdina roba, jež se na jevišti Národního divadla při své premiéře v listopadu 1890 stala průkopnickou inscenací realismu na českém divadle. Tragický osud mladé dívky z moravsko-slovenského pomezí vzbudil mimořádný zájem diváků i kritiky. Kritické ohlasy byly samozřejmě různorodé, protože ne všichni byli schopni nový divadelní styl přijmout. Inscenace dosáhla velice solidního počtu třiadvaceti repríz. Preissová se o rok později na divadlo vrátila v Její pastorkyni, jejíž ohlas se ale ani zdaleka nevyrovnal úspěchu její dramatické prvotiny. V Národním divadle se hra dočkala pouhých pěti představení.

Foerstera příběh krajčírky Evy velmi zaujal. Sám o tom napsal: „Živost postav, přímočarost děje, dramatický konflikt a především postava Evy čistotou citovou uchvacující přímo vyzývaly k hudební interpretaci, jež musí býti zejména po stránce citové naplněním toho, co lze slovem jen naznačiti, ale nikdy vysloviti.“ O libreto požádal Jaroslava Kvapila. Když u něj neuspěl, pustil se do něj sám. Text výrazně zkrátil a zhutnil, omezil na šest postav a převedl jej do veršů. Rozjel se na Slovácko, kde hledal inspiraci. Místní lidová kultura jej zaujala, ale ve vlastní kompozici ji neuplatnil. Operu přihlásil do konkursu na českou operu pro Národní divadlo. V této soutěži nakonec zvítězili Kovařovicovi Psohlavci, za nimi potom Foersterova Eva a Fibichova Šárka. Je zajímavé, že u všech tří skladatelů se jedná o jejich nejúspěšnější operní díla. Foerster se zcela v souladu se svou životní a uměleckou filozofií zaměřil na motiv vykoupení. Eva je jediná skladatelova opera s tragickým koncem. Ale přesto působí její závěr, v němž hrdinka volí dobrovolnou smrt ve vlnách Dunaje, jako akt smíření a patří nepochybně k vrcholům celé Foersterovy tvorby.

Premiéra Evy se konala 1. ledna 1899 pod taktovkou Adolfa Čecha. V režii Adolfa Krössinga byli interpreti ústředního kvarteta Růžena Maturová (Eva), Marie Klánová (Mešjanovka), Bohumil Pták (Mánek) a Bohumil Benoni (Samko).

V Národním divadle se Eva dočkala celkem desíti inscenací. Připomeňme si alespoň některé. Na festivalu z děl Josefa Bohuslava Foerstera, který Otakar Ostrčil uspořádal autorovi v lednu roku 1930 u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, jež oslavil 30. prosince 1930, byla provedena Ostrčilova a Munclingrova inscenace z roku 1926. Evu zpívala a hrála Ada Nordenová, Mánka Josef Otakar Masák. Autorovy osmdesátiny oslavil operní soubor Národního divadla přímo v den jeho narozenin představením Jaroslava Krombholce a Ferdinanda Pujmana.

Ústřední sólistický kvartet ztvárnili Marie Podvalová, Marta Krásová, Beno Blachut a Václav Bednář. Tato inscenace se dočkala sto třinácti představení. Její poslední repríza se konala opět v den skladatelova výročí, 30. prosince 1965. Pod taktovkou Alberta Rosena v ní ztvárnila titulní roli Libuše Domanínská.

Zatím poslední inscenace Evy v Národním divadle měla premiéru 30. prosince 1981. Jejími autory byli dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Karel Jernek. V hlavních rolích vystoupili Alena Miková, Josef Hajna, Ivana Misová a Jaroslav Souček. Derniéra této inscenace proběhla přesně o tři roky později. Představení tehdy řídil Josef Chaloupka. V titulní roli se diváci setkali s Marcelou Machorkovou a v roli Mešjanovky s Věrou Soukupovou.

V brněnské Janáčkově opeře byla Eva inscenovaná celkem sedmkrát, naposledy v roce 1949. Titulní role v této inscenaci v podání Emilie Zachardové patřila k nejvýznamnějším výkonům této předčasně zesnulé vynikající sopranistky. Významná byla inscenace, kterou v listopadu 1939 v napjatém politickém ovzduší nastudovali dirigent Karel Nedbal a režisér Miloš Wasserbauer. Premiéře byl tehdy přítomen autor.

Třikrát byla Eva uvedena v Bratislavě, poprvé už v roce 1921, naposledy v roce 1941, dokonce v době existence takzvaného Slovenského státu. Na Slovensku ji uvedl v roce operní soubor v Banské Bystrici. V předválečném období byla třikrát uvedena v Plzni, v Ostravě dokonce čtyřikrát a jednou v Olomouci.

Z poválečných mimopražských inscenací Evy připomeňme také liberecké představení z roku 1948, jež nastudoval velký propagátor české operní tvorby dirigent Jaromír Žid, a opavské představení výtečného operního dirigenta Františka Preislera st. a režiséra Vladislava Hamšíka z roku 1949, jež tehdy byla přijata velmi pozitivně. Dále to byly dvě ostravské inscenace z let 1946 a 1955. Dvakrát se v poválečném období objevila Eva v Olomouci, naposledy v inscenaci z roku 1966 byl představitelem Mánka Leo Marian Vodička. V Ústí nad Labem nastudoval tuto operu v roce 1959 Zbyněk Vostřák. Hlavní role v ní ztvárnily dvě budoucí hvězdy českého operního nebe Naděžda Kniplová (v titulní roli s ní alternovala Jarmila Krásová) a Vilém Přibyl. Dvakrát (v letech 1966 a 1976) se objevila Eva rovněž na programu operního studia při brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Zatím poslední inscenace Evy měla premiéru v Liberci v roce 2014. V režii Lindy Keprtové ji nastudoval dirigent Petr Doubravský.

Nejhranější Foersterova opera se několikráte objevila i na zahraničních scénách. Poprvé se tak stalo už v roce 1915 ve vídeňské Volksoper. Děj byl přenesen do Štýrska a opera dostala název Marja, aby si ji diváci nepletli s tehdy velmi populární operetou Eva od Franze Lehára. V roce 1923 ji uvedlo divadlo v německém Freiburgu, o rok později se o její uvedení postaral dirigent Antonín Balatka, který tehdy šéfoval opeře ve slovinské Lublani.

V roce 2004 ji na festivalu v anglickém Wexfordu nastudoval s orchestrem krakovské filharmonie Jaroslav Kyzlink, sbormistrem místního sborového tělesa byl v této inscenaci Lubomír Mátl. V mezinárodním obsazení ztvárnila titulní roli Iveta Jiříková. Inscenace byla přijata velmi příznivě. Recenzent Independentu operu zhodnotil mimo jiné slovy: „Není to sice Jenůfa, ale téměř.“

Existují čtyři nahrávky Evy. První pořídil v roce 1945 pro Československý rozhlas Karel Nedbal s Ludmilou Červinkovou a Beno Blachutem v ústředních rolích, druhou v roce 1964 Jan Hus Tichý. Na této nahrávce je partnerkou Beno Blachuta Milada Šubrtová. V roce 1982 natočil Evu pro Supraphon František Vajnar s kvartetem sólistů Eva Děpoltová, Leo Marian Vodička, Anna Barová a Jaroslav Souček v hlavních rolích. Tuto nahrávku vydal Supraphon v roce 1996 a konečně v roce 2004 vznikla nahrávka Kyzlinkovy wexfordské inscenace.

Foerster ve Vídni, premiéra Jessiky
V roce 1897 opouští Gustav Mahler Hamburg a stává se uměleckým šéfem vídeňské dvorní opery. V roce 1901 jej následuje i sólistka Berta Foersterová, která ve Vídni prožívá vrchol umělecké kariéry. Její manžel je vázán pracovními povinnostmi v Hamburku a do Vídně za ní odchází až o dva roky později. Vídeňské působení manželů Foersterových znamená pro oba patrně vrchol jejich uměleckých úspěchů.

Foerster ve Vídni zkomponoval řadu svých vrcholných skladeb. Byla to například IV. symfonie, symfonické básně Legenda o štěstí a Jaro a touha, řada výborných komorních skladeb, písňových cyklů a sborů. Mimořádné jsou jeho veřejné aktivity. Věnuje se s maximálním zaujetím pedagogické činnosti především na Nové vídeňské konzervatoři, jejímž ředitelem byl František Ondříček, a kde studovalo mnoho českých hudebníků. Je pravidelným přispěvatelem listu Die Zeit. Pilně se účastní veřejného života, především aktivit českých menšin, byl zvolen Starostou Pěvecké župy vídeňské a byl jmenován čestným členem spolku Lumír. K jeho padesátinám byly uspořádány velkolepé oslavy, na nichž byly hrány jeho skladby, jež byly rovněž v hojném počtu vydávány tiskem. Monografii o jeho tvorbě napsal Zdeněk Nejedlý a velkým propagátorem jeho díla byl tehdy ve Vídni rovněž působící Oskar Nedbal.

Synovec Oskara Nedbala, dirigent Karel Nedbal, který v té době rovněž ve Vídni působil, vzpomíná na svá setkání s Foersterem ve své knížce Půl století s českou operou. „Upřímně jsem obdivoval jeho uměleckou pevnost, která nebyla ochotna přinést nejmenší daň proudům doby. Chvíle u něho strávené nepodobaly se v ničem pedantickým lekcím a byly v pravém smyslu slova povznášející estetickou diskusí…“ Foerster měl ve Vídni své zvučné jméno jako skladatel, ale i jako kritik a jemný, pronikavý esejista.

Foerstera, který byl v každodenním styku s bohatým divadelním děním, nepřestala Thálie lákat. Už v Hamburku složil suitu Cyrano z Bergeracu inspirovanou Rostandovým dramatem. Jeho zájem vzbudil Shakespearův Kupec benátský. Jaroslav Vrchlický napsal počátkem devadesátých let pro Zdeňka Fibicha libreto na námět Shakespearovy Bouře. V téže době přepracoval do formy operního libreta i Kupce benátského pod názvem Jessika. Nabízel je Antonínu Dvořákovi, Karlu Bendlovi a Karlu Kovařovicovi. Nakonec se nabízené látky chopil Josef Bohuslav Foerster. Myšlenkou napsat operu Jessika se zaobíral už v Hamburku, ale plně se jí věnoval ve Vídni.

Vrchlický potlačil ve svém zpracování drastické momenty Shakespearovy předlohy a zdůraznil především milostný příběh Jessiky a Bassania. To Foersterovi velice vyhotovovalo a pojal Jessiku spíše jako líbeznou renesanční veselohru. V první verzi, která měla premiéru 16. dubna 1905, dokonce vypustil klíčovou scénu soudu. Vedly ho k tomu dva důvody. Jednak se právem obával, že v souladu se Shakespearovou předlohou by titulní roli Jessiky překryla mnohem efektnější postava Porcie, která v převleku za soudce rozhodne ústřední spor mezi kupcem Antoniem a Šajlokem, a také se obával v té době sílících antisemitských nálad.

Premiéru Jessiky v Národním divadle dne 16. dubna 1904 dirigoval Karel Kovařovic. Titulní roli ztvárnila mladá zpěvačka Táňa Umirová, která se v té době mihla v Národním divadle, v dalších čelných rolích vystoupili Růžena Maturová jako Porcie, Bohumil Benoni jako Bassanio a Václav Kliment v roli Šajloka. O pět let později, v roce 1911 byla Jessika poprvé provedená včetně soudní scény. Dirigentem představení byl František Picka a milenecký pár ztělesnili Kamila Ungrová a Emil Burian.

Jessika byla hrána v Národním divadle celkem v sedmi inscenacích. V rámci foersterovského festivalu v lednu 1930 byla provedena inscenace Otakara Ostrčila a Ferdinanda Pujmana. V roli Jessiky se představila Míla Kočová, v postavě Porcie Božena Kozlíková a ve dvou hlavních rolích vystoupili Hilbert Jan Vávra jako Bassanio a Emil Pollert v postavě Šajloka.

Celkem byla v Národním divadle Jessika uvedena sedmkrát. Po válce došlo k jejímu dvojímu uvedení pokaždé pod názvem Kupec benátský. Poprvé ji nastudoval v roce 1945 Karel Nedbal s režisérem Hanušem Theinem. V hlavních rolích účinkovali Zdenka Hrnčířová, Marta Krásová, Zdeněk Otava a Karel Kalaš. Podruhé ji nastudoval v režii Hanuše Theina Jaroslav Krombholc v roce 1969. Ve čtveřici hlavních postav vystoupili Maria Tauberová, Ivana Mixová, Theodor Šrubař a Karel Berman. Derniéra této inscenace proběhla u příležitostí výročí Foersterova jubilea, 27. prosince 1970. Dirigentem tohoto představení byl Přemysl Charvát.

V roce 1907 se vážně uvažovalo o uvedení Jessiky na jevišti vídeňské Volksoper. Propagátorem této myšlenky byl vynikající český basista působící ve Vídni – Vilém Heš. Záměr zmařila mimo jiné Hešova smrt.

Třikrát byla uvedena Jessika v Janáčkově opeře v Brně, naposledy v roce 1959. Představení dirigoval Jiří Pinkas a režíroval Václav Věžník. Titulní roli ztvárnila Jadwiga Wysoczanská. Jessika byla rovněž hrána v Plzni, Olomouci a v Bratislavě, kde ji ve třicátých letech nastudoval Karel Nedbal. V roce 1949 pořídil dirigent Jaroslav Vogel rozhlasovou nahrávku Jessiky. Na ní zpívá Jessiku Zdenka Hrnčířová, Porcii Věra Krilová, Bassania Zdeněk Otava a Šajloka Karel Kalaš.

Poutník se vrátil
Okamžitě po vzniku Československé republiky v roce 1918 se Josef Bohuslav Foerster vrací domů. Na rozdíl od Oskara Nedbala, proti kterému se kvůli jeho vídeňskému působení strhla vlna odporu, byl Foerster přijat vlídně, ba v určitých kruzích (muzikologové kolem Zdeňka Nejedlého, skladatelé a dirigenti Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš) přímo s nadšením. V roce 1919 vznikla Foersterova společnost. Tiskem vyšly desítky jeho skladeb a řada jeho děl byla hrána na koncertech.

V závěrečném období svého tvůrčího období se soustředil především na komponování sborů. Napsal jich více než stovku a sbory dodnes patří k nejživější součásti jeho skladatelského odkazu.

Foerster se vedle komponování věnoval pedagogické činnosti. Své zkušenosti z předchozího pedagogického působení v cizině zúročil plně na pražské konzervatoři. Přednášel rovněž na muzikologii pražské Filozofické fakulty. Už v roce 1919 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy. Od roku 1931 až do března 1939 byl prezidentem České akademie věd a umění.

19. prosince 1919 měla v Národním divadle premiéru Foersterova čtvrtá opera Nepřemožení, kterou napsal stejně jako dvě zbývající operní díla na své libreto. Inspirací ke vzniku opery byl mimo jiné moment ze života jeho bratra, malíře Viktora, který v roce 1915 zemřel – nenaplněná láska ke šlechtičně. Ve Foersterově opeře ale nakonec po létech dochází ke šťastnému konci milenců, kterým nebylo dopřáno spolu žít. Šlechtická dcera Alba (bělostná) a zahradníkův syn, hudební skladatel Viktor (vítěz) se po létech setkají a jejich setkání požehná i stařičký otec Alby, hrabě Xaver. Kritika přijala dílo velmi pozitivně, ohlas našlo i u diváků, což se projevilo velice solidním počtem dvaceti představení.

Anna Hostomská ve své populární knize Opera z padesátých let toto dílo vysoce hodnotí: „V době, kdy tvořil tuto skladbu, převládaly na operním jevišti postavy mátožně symbolické – jako například u Debussyho – nebo brutálně naturalistické jako u Richarda Strausse, Foerster se svými „Nepřemoženými“ zcela vymaňuje z těchto dobových uměleckých manýr a svým smyslem pro ryzí lidství vytváří vlastní osobitou formu moderního hudebního dramatu.“ Naproti tomu o čtvrtstoletí později se staví Ladislav Šíp k trojici posledních Foersterových oper výrazně kritičtěji: „…ušlechtilá idea i její dramatické vyjádření je však buď v námětu nebo v postavách či rozvíjení konfliktů pro dnešního diváka nepřesvědčivé, ba překonané.“ Jevištní osudy těchto děl dávají jeho názorům v mnohém za pravdu.

Premiéra Nepřemožených byla jedním z posledních děl, které nastudoval již nemocný Karel Kovařovic. Trojici hlavních rolí (Alba, Viktor, hrabě Xaver) ztvárnili Gabriela Horváthová, Otakar Mařák a Jiří Huml. Znovu byli Nepřemožení nastudováni Otakarem Ostrčilem a Ferdinandem Pujmanem pro foersterovský festival v roce 1930. Trio protagonistů ztvárnili tehdy Alice Šponarová, Miroslav Jeník a Jiří Huml. Naposledy se tato opera objevila na jevišti Národního divadla v roce 1936.

V Brně se Nepřemožení hráli v roce 1926, kdy je pod patronací ředitele divadla, dirigenta Františka Neumanna, uvedli významní propagátoři moderní české operní tvorby, dirigent Zdeněk Chalabala a režisér Ota Zítek. V Ostravě je dvakrát (v letech 1930 a 1939) uvedl Jaroslav Vogel, v Olomouci se hráli v roce 1935.

Po válce došlo k jedinému představení, které nastudovali v roce 1959 k uctění Foersterových nedožitých stých narozenin posluchači Akademie múzických umění, pozdější dlouholetý dirigent olomoucké opery Zvonimír Skřivan a budoucí kmenová režisérka českobudějovického a plzeňského operního souboru Inge Švandová. V trojici hlavních rolí vystoupili jejich kolegové Zdenka Kareninová, Jindřich Čapek a Jan Kyzlink.

Následující Foersterova opera Srdce, kterou skladatel věnoval „památce svých drahých rodičů“, vychází ze stejných zdrojů a směřuje ke stejným cílům jako Nepřemožení. Opět se ocitáme v uměleckém prostředí. Tentokráte se jedná o společnost kočovných herců a styl díla je obdobný jako v Nepřemožených.

Srdce mělo premiéru 15. listopadu 1923. Dirigent Otakar Ostrčil a režisér Ferdinand Pujman si do tria hlavních rolí obsadili Blaženu Aschenbrennerovou, Viléma Zítka a Jana Konstantina. V roce 1927 byla uvedena tato opera v Brně, kde se o její jevištní realizaci opět postarali Zdeněk Chalabala a Ota Zítek. Naposledy měli možnost diváci shlédnout Srdce v novém nastudování, jehož premiéru připravili na 1. února 1930 na závěr foersterovského festivalu Otakar Ostrčil a Ferdinand Pujman. V hlavních rolích účinkovali tehdy Ada Nordenová, Josef Munclingr a Jan Konstantin.

V roce 1936 měla premiéru poslední Foersterova opera Bloud, pro niž našel skladatel a autor libreta v jedné osobě inspiraci v povídce Lva Nikolajeviče Tolstého Dva poutníci. Myslím si, že tuto operu charakterizuje dobře Anna Hostomská: „Bloud je v podstatě posledním dozvukem novoromantické epochy, která zasáhla i do české kultury. Dílo je ukázkou velké a krásné vůle vést lidi z jejich bídy a vzájemné nenávisti k lásce, soucitu a pomoci.“

Premiéru dne 28. března 1936 nastudovali dirigent Otakar Jeremiáš a režisér Ferdinand Pujman v hlavních rolích s Marií Budíkovou a Janem Otakarem Masákem. Inscenace se dočkala šesti představení.

V případě Blouda bylo zcela logické, že se tato opera pro své ideové zaměření nemohla v poválečné době na českých jevištích objevit. Budiž na tomto místě vzdát dík vedení plzeňského divadla. Ředitel Jan Burian, šéf opery Petr Kofroň a dramaturg Zbyněk Brabec se je v roce 2001 u příležitosti padesátého výročí skladatelovy smrti pokusili „oživit“. Stejný dík patří kolektivu tvůrců pod vedením dirigenta Jiřího Štrunce a režiséra Miloše Dočekala za to, že se jim to do značné míry podařilo.

V roce 1936 zemřela Berta Foersterová. Skladatel se poté znovu oženil a s druhou manželkou Olgou (zemřela v roce 1984) žili nejprve v pražských Strašnicích a poslední léta svého života převážně v Novém Vestci na Staroboleslavsku, kde také Foerster 29. dubna 1951 zemřel.

Devadesáté narozeniny skladatele, jemuž byl v listopadu 1945 jako prvnímu hudebníkovi udělen titul Národního umělce, byly uspořádány v prosinci 1949 velkolepé oslavy. Nicméně byly limitovány tím, že jejich obsah byl vzhledem k Foersterově velké a upřímné zbožnosti pečlivě cenzurován. Když po únoru 1948 vznikla takzvaná Katolická akce na podporu prorežimních kněží a do čela této instituce byl zmanipulován „dvorní“ režisér Ferdinand Pujman, Foerster jednoznačně odmítl Pujmanovu nabídku ke spolupráci.

Těmito rozpory byly poznamenány i posmrtné umělcovy osudy. Byl mu vypraven velkolepý pohřeb z Národního divadla s účastí oficiálních hostí, ale církevní obřady se musely omezit na Olšanské hřbitovy, kde spočinul a kde je pochován.

Odkaz Josefa Bohuslava Foerstera je nepochybně do značné míry rozporuplný, ale nelze mu upřít pevné a trvalé místo v dějinách českého (nejen) hudebního umění a je nutné vyzvednout jeho povahovou stálost a pevnost.

Pokud se týče jeho oper, nikdy se nepochybně nestanou trvalou součástí repertoáru našich operních souborů. Nicméně neměli bychom jej zcela opomíjet. Vzhledem k tomu, že vrcholnou zodpovědnost za operu v Národním divadle má dvojice mužů, kteří se zasloužili v případě Blouda o připomenutí Foersterovy zapomínané tvorby, a že rovněž v ambiciózním plzeňském divadle jsou v čele umělci analogických názorů, zůstávám v tomto směru mírným optimistou.

Na závěr svého zamyšlení bych si dovolil ocitovat dva názory. Jedním je citát z výše zmíněné vynikající studie místopředsedkyně Společnosti Josefa Bohuslava Foerstera, Vlasty Reittererové: „Na začátku jsme zmínili, že Foerster představoval ve vývoji české hudby stabilitu udržující základní orientaci. Tato stabilita se ovšem v rozbouřeném a stylově roztříštěném světě dvacátého století proměnila v nehybnost, pro aktivní život jeho dílo osudnou.“ Druhým je citace mladého brněnského muzikologa Borise Klepala, který v roce 2012 napsal: „Jeho hudba na mě působí zjasněným dojmem, postrádá tvrdé kontrasty a plyne s jakýmsi ambientním klidem. Je to ale klid hlubiny – myšlenkové a lidské.“

A ještě si dovolím dát slovo samotnému Josefu Bohuslavovi Foersterovi. V časopise Národního muzea Muzikália 1–2/2010 byl publikován koncept Foersterova úvodního projevu při vernisáži výtvarných prací českých hudebníků dne 4. ledna 1937 v Mazáčově knihkupectví ve Spálené ulici: „Každý vážný umělec je si plně vědom, že se musí svému dílu oddat zcela a bez výhrady, že se musí umění státi jedinou jeho láskou. Omezím tu ještě široký pojem a řeknu – jistému oboru umění musí se umělec věnovati zcela. Leč to nevylučuj možnost milovati umění v celé jeho šíři a pokusiti se o tvůrčí práci vedle vlastního i v oboru jiném. Ars una. Všechna odvětví umělecká těsně souvisejí.“