Premiéra Mrtvého domu v Londýně s českými sólisty rozdělila britské kritiky

Operní kukátko (136). Týden od 12. do 18. března 2018. V dnešním vydání najdete: Nová inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu v Covent Garden má u recenzentů rozporuplné ohlasy. Wiener Staatsoper neuvede světovou premiéru Pendereckého Phaedry. Nahrávka týdne – Ravelova opera Dítě a kouzla a Debussyho raná kantáta s Robertem Alagnou. ČT art – film Lady Macbeth Mcenského újezdu Petra Weigla. Operní humor: Adelina Patti uměla nejen zpívat, ale i obchodovat.

Z mrtvého domu v Covent Garden
Nová inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu rozděluje britské kritiky. Na čem se dosavadní recenze nové inscenace shodnou, je solidní a působivé hudební nastudování Marka Wiggleswortha, který připravil operu podle nové kritické edice předního znalce Janáčkova operního díla Johna Tyrrella, i precizní práce orchestru. Opera je zpívána v češtině, doprovázena anglickými titulky.

Chváleni jsou také pěvci, většina kritiků vyzdvihuje výkony Štefana Margity (Luka Kuzmič), Ladislava Elgra (Skuratov), Johana Reutera (Šiškov) a stále skvělého basisty Willarda W. Whitea (Gorjančikov).

I ostatní party jsou obsazeny velmi přesvědčivě, byť se často jedná o menší role jako u postav brutálního Nikity (Toby Spence) nebo mladičkého transvestitního vězně Aljely (Pascal Charbonneau), jehož postava v představení působí jako výrazný kontrast v ubíjejícím vězeňském prostředí. V inscenaci v trojroli Vězně, Brahmána a Dona Juana vystupuje i slovenský barytonista Aleš Jenis.

Zcela rozdílně je hodnocen režijní koncept známého polského režiséra Krzysztofa Warlikowského, který touto inscenací na jevišti Covent Garden debutuje. Zároveň jde o vůbec první uvedení této poslední Janáčkovy opery v Royal Opera House v Londýně.

To, jak se rozchází názory kritiků na režijní výklad, je patrné z titulků. Nadšení v krátké recenzi vyjadřuje George Hall, který jen vyslovuje určité otazníky nad filmovými dotáčkami, pro server The Stage: „From the House of the Dead review at Royal Opera House – ‘extraordinary expresive power’“ (Z mrtvého domu v Royal Opera House – ‘výjimečná síla výrazu’).

Po převážně kladných ohlasech, jako jsou „From the House of the Dead review – formidable performances humanise Janáček’s vision of hell“ (Recenze z Mrtvého domu – úžasné výkony polidšťují Janáčkovu vizi pekla) v The Guardianu, příspěvek Davida Niceho pro The Artsdesk „Janáček’s prison oddity prompts hot tears“ (Janáčkovo vězeňské unikum vyvolává vroucí slzy) nebo kritika Roberta Christiansena pro The Telegraph „From the House of the Dead review, Royal Opera, Covent Garden – an impressive but chilly staging of Janáček’s final masterpiece“ (Recenze Z mrtvého domu – působivá, ale mrazivá inscenace Janáčkova posledního veledíla), podstatně přitvrzuje recenzent Michael Church pro Indenpendent s recenzí s obsáhlým podtitulkem „From the House of the Dead, Royal Opera House, London, review: The director doesn’t understand the first principle of his craft – that less is more. Despite a strong cast, the Polish director Krzysztof Warlikowski’s version of Janacek’s opera, which is based on Dostoevsky’s memoir ‘From the House of the Dead’, is disappointing“ (Z mrtvého domu, Royal Opera House, Londýn, recenze: Režisér nezná základní pravidlo svého řemesla – méně je více. Přes silné obsazení je inscenační verze polského režiséra Krzysztofa Warlikowského Janáčkovy opery podle Dostojovského vzpomínkové předlohy Z mrtvého domu zklamáním).

David Karlin pro server Bachtrack zůstává s hodnocením tří hvězdiček z pěti na půl cesty v recenzi „An oppressive, living hell: From the House of the Dead at Covent Garden“ (Lidské peklo útlaku: Z mrtvého domu v Covent Garden). Ještě zdrženlivěji hodnotí režijní práci The Times (s hodnocením dvou hvězdiček z pěti) v recenzi „Opera review: From the House of the Dead at Covent Garden. The obsession with contextualisation does Janácek’s difficult last opera a big disservice“ (Operní recenze Z mrtvého domu v Covent Garden. Posedlost kontextualizací poskytuje Janáčkově poslední opeře medvědí službu).

Další významný britský operní recenzent Barry Millington v recenzi „From the House of the Dead: A nightmare piled upon the nightmare“ (Z mrtvého domu: hrůza nahromaděné hrůzy) vůbec režiséra nešetří a parafrázuje Warlikowského vlastní výrok v závěru svého příspěvku: „Warlikowski popisuje dílo jako cestu do pekel. A včera večer jsem se tak opravdu cítil.“

Pozdější recenze vyjadřují větší pochopení pro Warlikowského režijní debut v Covent Garden než první vlna bezprostředních kritických reakcí na serverech nebo v tištěných médiích. The Sunday Express v krátké recenzi Williama Hartstona označuje za hlavní problém obtížný námět a dává inscenaci hodnocení tří hvězdiček z pěti možných. Prestižní Opera Today v příspěvku Claire Seymour (The ROH’s first production of From the House of the Dead) inscenaci podrobně analyzuje a jasně formuluje Warlikowského inspirační okruhy i preferované vztahové vazby v inscenaci i vzhledem k socio-kulturnímu kontextu díla a přenesení děje do naší doby.

Podrobně rozebírá inscenaci včetně detailního hodnocení pěveckých výkonů i Sophia Lambton „From the House of the Dead: Prison Drama Locks Up Its  Singers“ (Z mrtvého domu: Vězeňské drama přechodně uvěznilo své pěvce) pro konkureční Operawire a stejně jako jiní recenzenti v mezititulku připomíná Warlikovského až přílišnou snahu zařadit do inscenace velké množství nápadů a idejí, což ve výsledku působí až kontraproduktivně. A list Financial Times uveřejnil recenzi pod výmluvným titulkem „From the House of the Dead, Royal Opera House, London – it misses the point“ (Z mrtvého domu, Královská Opera v Londýně – ztrácí to smysl)…

Takřka všichni recenzenti připomínají vliv pozdního díla francouzského filozofa, strukturalisty Michela Foucaulta (především jeho učení o fenoménu moci uplatňované ve všech strukturách společnosti) na výsledný tvar inscenace. Foucaultova tvář se ostatně opakovaně objevuje v promítaných videodotáčkách. Ač Warlikowského inscenace již mnohdy vyvolaly vlnu nesouhlasu mezi odborníky i diváky, i tentokráte mnohé zachraňuje vhodná civilní scéna a kostýmy jeho ustálené spolupracovnice, výtvarnice Małgorzaty Szczęśniak. Ta umisťuje děj do tělocvičny současné věznice a vězně obléká do modrých stejnokrojů, prostřídaných součástmi civilního šatníku. Velmi efektní u představitelů vězňů je použití tetováže.

Inscenace vznikla v koprodukci s bruselským divadlem La Monnaie a Opérou National de Lyon. První série představení od 7. do 24. března 2018 počítá se šesti představeními. Hraje se bez přestávky a ceny lístků se pohybují v mimopremiérovém provozu od 9 (místa s omezenou viditelností) do 125 liber. Propagační materiály obsahují upozornění, že součástí inscenace jsou sexuálně explicitní scény.

Wiener Staatsoper neuvede světovou premiéru Pendereckého Phaedry
Krzysztof Penderecki (narozen 1933) musel odříci smlouvu na novou operu pro Wiener Staatsoper. Před několika lety nasmlouvaná objednávka na světovou premiéru opery Phaedra musela být zrušena. V pátek 9. března po dohodě s vedením Vídeňské státní opery bylo sděleno médiím, že slavný polský skladatel není zatím schopen dokončit toto dílo ve smluvním termínu.

Krzysztof Penderecki, čtyřiaosmdesátiletý klasik moderní hudby a tvůrce čtyř velmi úspěšných oper podle světově proslulých literárních látek (Ďáblové z Loudunu, Ztracený ráj, Černá maska a Ubu Rex), byl ještě na podzim roku 2016 veskrze optimistický, pokud se týkalo časového plánu kompozice. Bohužel v loňském roce se podle skladatelova vyjádření vyskytla řada překážek, které kompoziční práce výrazně zkomplikovaly. Opera Phaedra měla být dílem o dvou částech, hraným bez pauzy. Libreto si upravil skladatel sám podle stejnojmenného klasicistního dramatu Jeana Racina a delší sborové pasáže mají za podklad části z antických dramat Euripida a Seneky na stejné téma. Podle staršího vyjádření měla být opera hudebním stylem blízká jeho operní prvotině, dramatické opeře Ďáblové z Loudunu.

Intendant Vídeňské státní opery Dominique Meyer vyjádřil politování nad ukončením spolupráce, ale je přesto skladateli vděčný, že oznámil včas nemožnost dostát požadavkům oboustranné smlouvy. Dílo mělo zaznít ve světové premiéře v sezoně 2018/2019. Dramaturgie Wiener Staatsoper se rozhodla tento titul nahradit jinou operou na klasickou antickou látku. V náhradě bude nastudována opera Orest německého skladatele Manfreda Trojahna (narozen 1949), která zažila úspěšnou premiéru v Amsterdamu roku 2011.

V souvislosti s Pendereckého zatím nedokončenou operou je zajímavé pozorovat, jak antická témata a literární látky stále přitahují současné skladatele. Například koncertní opera Phaedra (premiéra Berlín, Staatsoper 2007) patřila k posledním velkým dílům Hanse-Wernera Henzeho nebo Jiří Viklický a jeho libretistka Eva Petrová se antickým příběhem inspirovali v opeře Faidra (2000). Wiener Staatsoper hodlá věnovat soudobé operní tvorbě zvýšenou pozornost, vedle světových premiér oper pro děti v minulých letech a v následujících sezonách, je také na sezonu 2019/2020 naplánováno první uvedení opery Orlando Olgy Neuwirth podle známého kratšího románu Virginie Woolf.

Nahrávka týdne

Ravel, Maurice – L’Enfant et les Sortilèges; Debussy, Claude – L’Enfant Prodigue etc. Sbor a Orchestr Philharmonie de Radio France, dirigent Mikko Franck. Erato 2017 (2 CD). Ravelovy dvě dokončené kratší opery se neobjevují na domácích (v současnosti stále na repertoáru českobudějovického souboru je ale právě Dítě a kouzla – recenzi z obou premiér Opera Plus přinesla zde a z jejího hostování na Festivalu Opera 2017 zde) ani světových jevištích příliš často, zato se v novém tisíciletí těší zájmu nahrávacích společností, které v posledních dvanácti letech například uvedly na trh minimálně šest nahrávek Ravelovy baletní opery Dítě a kouzla.

Mezi živými i studiovými nahrávkami nalezneme i jména dirigentů světového věhlasu. Od roku 2006 (Naxos, dirigent Alastair Willis), nahráli tento velmi půvabný impresionistický opus také třeba Simon Rattle (2009, EMI), Seiji Ozawa (2010, Decca), James Levine (2011, sestřih představení ke čtyřicátému výročí působení Jamese Levinea v Metropolitní opeře) nebo Leonard Slatkin (2015, Naxos). K dispozici je DVD se záznamem představení z festivalu v Glyndebourne (2012), kde byla opera Dítě a kouzla uvedena v jednom večeru společně se druhou Ravelovou operou, tedy se Španělskou hodinkou.

Nová nahrávka firmy Erato přináší příjemné a stylové hudební nastudování finského dirigenta Mikka Francka, kterého známe především jako zasvěceného interpreta severské a ruské hudby. Zejména jsou ceněny jeho nahrávky díla nedávno zemřelého finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary pro label Ondine.

Výlučně frankofonní obsazení zajišťuje dílu jazykovou čistotu a vzornou deklamaci. Z početného souboru, kde tradičně většina zpěváků zpívá více rolí, zaujme především francouzská altistka Nathalie Stutzmann v trojroli Maminky, Čínského šálku a Vážky. Maminku už tato pěvkyně s mimořádným témbrem zpívala i na nahrávce Simona Rattlea. Mladá koloraturní hvězda z Francie, Sabine Devieilhe, se blýskne v náročných partech Ohně, Princezny a Slavíka. Chloé Briot pak spolehlivě zpívá part Dítěte, stylizace jejího projevu v roli je velmi jemná a elegantní.

Druhý disk pak nabízí kantátovou kompozici Clauda Debussyho Marnotratný syn. Jen zřídka uváděné dílo vychází z biblického příběhu o návratu ztraceného syna. Kantáta vznikla jako třetí a konečně úspěšný pokus mladého skladatele Debussyho v soutěži o takzvanou Římskou cenu v roce 1884. Zhruba půlhodinová skladba pro tři sólové hlasy (soprán, tenor, baryton) byla nahrávána jen výjimečně, za nejpozoruhodnější je považována nahrávka Garyho Bertiniho pro firmu Orfeo se skvělými sólisty Jessye Norman, José Carrerasem a Dietrichem Fischerem-Dieskauem z roku 1982. V nové nahrávce na sebe strhává pozornost především kanadská sopranistka Karina Gauvin (kterou známe z úspěšného pražského koncertu) v partu matky Lii. Slavný tenorista Roberto Alagna jako marnotratný a vracející se kajícník Azaël ztvárňuje spolehlivě tenorový part, ale typ jeho dnes již mohutného hrdinského hlasu není tak docela v souladu s lyrickým základem partu a s křehkostí Debussyho orchestrace.

V obou skladbách pak přesvědčivě zpívá kanadský barytonista Jean-François Lapointe (Kocour a Stojací hodiny v Ravelově opeře a Simeon v Debussyho kantátě). Druhý disk je doplněn další raritou – rekonstruovaným finále fragmentu Debussyho Symfonie, které orchestroval Colin Matthews.

Nový dvoudiskový komplet firmy Erato tak nabízí dílo ze samého úsvitu hudebního impresionismu a dílo z konečné fáze impresionistického cítění. Nahrávky zaujmou většinou pěveckých výkonů a řada kritiků označuje novou nahrávku Debussyho kantáty za objev díla takřka neznámého.

Opera na ČT art
Dmitrij Šostakovič – Lady Macbeth Mcenského újezdu. 12. března 2018, 20.20. Pondělní večer přinesl reprízu operního filmu Petra Weigla Lady Macbeth Mcenského újezdu (1992–1993). Dílo vysoké obrazové kvality (kamera Petr Hojda) a vizuální imaginace, vzniklé v mezinárodní koprodukci, přináší Šostakovičovu operu s četnými škrty (v délce necelých 100 minut) a ve velmi svižném tempu. Zvolené řešení, tedy zastoupení pěvců z již existující nahrávky Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče z roku 1978 hereckými představiteli, přináší obvyklé klady i zápory. Přesvědčivé fyzické typy i kvalitní činoherní projev poněkud naráží na nesoulad mezi nádhernými hlasy zkušených pěvců na vrcholu kariéry a fyzickou schránkou herců na obrazovce. Zralé hlasy Galiny Višněvské a Nicolaie Geddy pak ne zcela souzní s obrazem kvetoucího mládí herců Markéty Hrubešové a Michala Dlouhého. Přesto je tento krásný film důkazem jedné z cest, jak adaptovat operu pro televizní obrazovku.

Operní humor
Anglický impresário James Henry Mapleson (1830–1901) vzpomíná ve svých pamětech, jak přemluvil nejslavnější divu své doby Adelinu Patti (1843–1919) k vystoupení v roli Violetty Valéry ve Verdiho La traviatě v americkém Bostonu.

Slíbil jí naprosto neslýchanou částku na tu dobu – 5.000 dolarů ve zlatě. Když se odpoledne před představením objevil zpěvaččin agent, musel mu James Henry Mapleson přiznat, že mu ještě chybí 1.000 dolarů. Agent tedy vyinkasoval 4.000 a „božská“ Adelina se rozhodla, že přece jenom nenechá starého obchodního partnera na holičkách. Počká oblečená v kostýmu v šatně na zbývající částku, ale bez bot. Tak se tedy stalo. Mapleson přinesl agentovi z večerní pokladny 800 dolarů a ten mu záhy radostně zvěstoval, že umělkyně si již obula jednu botu. A když bylo doplaceno zbývajících 200 dolarů, tato brilantní pěvkyně a obchodnice si obula i druhý střevíc a odzpívala jedno ze svých nejlepších představení.