Premiéry Bohemia Baletu na pokračování: Láska k tanci vítězí

Choreografie Bezpředmětná křehkost Tomáše Rychetského vznikla v roce 2005 ještě v rámci Miniatur, tehdejšího programu Baletu ND, v němž dostávali členové souboru příležitost vytvořit své vlastní choreografie. Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka jako budoucí zakladatelé DEKKADANCERS se v tehdejších letech představili s prvními díly (stejně jako třeba Hana Turečková nebo Zuzana Šimáková). Nyní tento křehký duet ožívá na repertoáru Bohemia Baletu v podání nejmladších tanečníků za počátku kariéry. Choreografie je skutečně křehká – a pro interprety se stylově i obsahově hodí. Rozvíjí jemnou práci s moderním tvaroslovím, především s důrazem na atmosféru a na jejich vzájemné souznění – pracuje hodně se souměrností a mnohá místa musí být prováděna synchronně.

Jejím poselstvím, můžeme-li to tak říci, vzájemnost a spojení mužského a ženského principu, ale pouze v jemné a symbolické rovině. Křehkost není bezpředmětná, křehkost je velmi důležitá a neměla by být odsouvána ve prospěch síly. V křehkosti je více odolnosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Pojďme si připomenout onu choreografii, která zůstala ve své jemnosti nadčasová – deut pro ženu a muže nebo dívku a chlapce, který mísí tvárnost moderního tance s estetikou klasiky. Rámuje ho soustředěný pohled na malý čtvercový bílý ekran nasvícený čistým světlem, od něhož se odrážejí gesta rukou ženy, té esence křehkosti – ruka otevřená jako miska i svírající se v pěst, dlaně jako poduška. V jedné novodobé pohádce se říká, že kdyby měl muž spát na kameni, žena mu místo polštáře podloží hlavu vlastní rukou… Motiv čtverce se, jak si možná vzpomenete, opakuje znovu na horizontu, kde slouží jako odrazná deska pro ruce mužského protějšku, který jako by ženu volal k sobě, ke spojení. A pak se rozehrává dialog – nejprve jen do ozvěny tlukotu lidského srdce, který tanečník doprovází silnými výraznými gesty a pohybuje se s neskrývaně výbušnou energií, aby se po krátkém tichu rozezněla Beethovenova Měsíční sonáta. Pohyby s jemnými akcenty z centra těla do prostoru, někdy zrcadlové, někdy synchronní, pár se stále vrací k jednomu ikonickému gestu, okrouhlému spojení paží v doteku prstů i otevření náručí se stopou synkopy v pohybu, partnerská práce je jemná, tanečník manipuluje s partnerkou nenuceně, podpůrně, v elegantní shodě, ona však stále pohlíží do prostoru mimo něj, jako by se odmítala oddat okamžiku, pár se však sbližuje a mužovy paže se stávají ochranitelským objetím, souznění se prohloubí, sledujeme už společnou cestu a vzájemnost. Choreografie končí týmiž gesty, ale protagonisté jsou tentokrát před bodovým světlem oba a i dekorace se změní (choreografie dobře sedí Matěji Šimůnkovi i jeho alternujícím partnerkám Julii Miadikové a Elišce Koldové). Bezpředmětná křehkost může být pro mladé diváky Bohemia Baletu novinkou. A pro ostatní připomenutím, že čas sice rychle utíká, ale pocity zůstávají.

Další vážnější kus, který přibyl po delší době znovu na repertoár Bohemia Baletu, je Trio g moll (1991), slavná choreografie Pavla Šmoka na hudbu Bedřicha Smetany. Je náročná, ale mladá trojice (Anna Tkadlčíková, Julie Mandiková a Matěj Šimůnek) se jí zhostila se ctí. Trio g moll pro housle, violoncello a klavír Bedřicha Smetany vzniklo v době, kdy skladatel prožíval těžké období, kdy mu v rozmezí dvou let zemřely tři dcery, přičemž nejvíce ho zasáhla smrt malé hudebně nadané Bedřišky. Trio g moll je pozoruhodnou syntézou dvou nálad, na jednu stranu je plné života s ozvuky melodičnosti až lidové, na druhou v sobě skrývá také smutek. Obojí se propisuje do Šmokovy choreografie. Pavel Šmok sám choreografií vyjádřil právě charakter hudby, jež je po většinou hravá, zatímco vážnost situace je tušena spíše na pozadí, choreograf s tímto kontrastem pracoval adosáhl tehdy toho, že například veselá druhá věta, která připomíná dětskou hru a nejvíce cituje prvky lidového tance, je zároveň podbarvena vážností v ustrnutí pohybu nebo zvážnění výrazu. Obsah je nutno předávat stejně, ba s větší pečlivostí než samotné kroky. V choreografii se spolu s hudebními motivy vrací některé obrazy, některé dnes již ikonické plastické pozice, které se sice s železnou pravidelností objevují na fotografiích, ale nejde o pózy, ale o průchozí situace, neboť choreografie plyne v principu neoklasické provázanosti. Propojené dlaně a tváře tanečníků obrácené vzhůru, asi ve vzpomínce a v symbolickém pohledu za duší do nebe, nebo symetrická figura tanečnic v arabeskách jištěných mužem v překřížení rukou, kdo by tyto momenty neznal? Tanečníci se podle logiky hudby rozpojují a zase navracení do celku, používají ostrá i okrouhlá gesta, lidový krok i moderní převaly, muž držící dívku v náručí jako dítě. Plynulosti napomáhá také stále udržovaný styl kostýmů, jednoduché, bílé, ženy s živůtky až ke krku a v dlouhých splývavých sukních. Choreografie je nesmírně náročná, ale stojí za to ji mít v rámci českého tanečního repertoáru k vidění, škoda, že se příliš dlouho neudržela na programu brněnského baletu, který ji krátce tančil před třemi lety. V Bohemia Baletu je nastudování dílem bývalé sólistky PKB Libuše Ovsové.

Novinkou v listopadu byla také krátká choreografie Mariky Blahoutové na Dvořákovu Humoresku pro dvojici Elišku Koldovou a Annu Tkadlčíkovou. Choreografka podrobuje hravé nadsázce jeden ze symbolů baletu, bělostné tutu baleríny, které jsou neodmyslitelnou součástí kostýmu tanečnice. Ukazuje však, že jde o doplněk mnohem všestrannější, protože v rukou škádlících se baletek se mohou změnit třeba v pár křídel nebo v módní klobouk, v jakém by dotyčná dáma klidně mohla vyrazit do Ascotu na dostihy. Mladé tanečnice se vzájemně škádlí a soupeří spolu – o pozornost i o kostým. Ale přitom se přidržují taneční techniky na špičkách se vším všudy a ostatně si to mohou dovolit, protože v korzetových topech ozdobených stejně jako sukně labutími pírky jsou křehké, elegantní i hravé. Je to drobnost, hříčka, miniatura, nehledejte v ní nic složitého: je tu pro to, aby potěšila a pobavila, třeba jen na chviličku.

V programu měla být tehdy uvedena Sinfonietta, kterou v minulé sezoně pro Bohemia Balet vytvořil Petr Zuska. Z důvodu zranění však program doplnilo Mozartissimo, jiný komický baletní kus Mariky Blahoutové. Ten je naopak již stálicí souboru a dědí se ze sezony na sezonu. Na pódiu spolu hravě soupeří tanečnice v tréninku akademické klasické techniky a adeptky moderního tance, provádějí si všelijaké naschvály a provokace, i hra s kostýmem má opět svou úlohou, zejména, když se do dívčí „chopinky“ pokouší vtěsnat jeden ze studentů. Choreografie vyznívá každý rok trochu jinak, s postupně se obměňujícím obsazením, ona míra uštěpačnosti, hravosti, nadsázky a provokace je vždy daná typy tanečníků, někdy je souboj opravdovější, někdy je hravější, ale publikum pobaví vždy.

Humoru přibývá na repertoáru Bohemia Baletu až geometrickou řadou. Na druhém, prosincovém představení uvedla svou odlehčenou choreografii Staré dobré časy také členka souboru Luisa Brychcínová, která už vytvořila několik komorních kusů a v minulé sezoně s Vojtěchem Pilbauerem také obsáhlejší dílo Do světa Malého prince. Tentokrát sáhla po hudební koláži z časů, které pro její generaci musí být už opravdu notně staré, ony byly staré už i pro tu mou, ale právě o to zajímavější je to výběr. Trocha jazzu a swingu, citace z díla Vítězslavy Kaprálové, ale především Ježek, Voskovec a Werich a Suchý se Šlitrem! Luisa sama pak na scénu vtančí v Suchého typickém klobouku. Na scéně se čtyři tanečníci dostávají dílem do vlastních hádek a usmíření všedního dne, ve stylu tanečního divadla s prvky situační komiky, dílem se nechávají unášet stylem jednotlivých skladeb a písní. Veselí a ruch zvláštně naruší společný poslech rozhlasu v dobové domácnosti, z něj se nese úryvek z Hovorů s Janem Masarykem o tom, jak důležité, ač obtížné je mít rád lidi („Mít rád lidi a milovat lidi, tohle je celé tajemství a jediný recept na štěstí“). Text písně Voskovce a Wericha Hej, pane králi zapadá do období Osvobozeného divadla třicátých let a doby silně levicové avantgardy, je vyzývavě revoluční, ale tanečníci si spíše užívají rytmus a spád hudby, než že by choreografie vyloženě komentovala obsah, to by bylo i v nadsázce dost složité. Lepší je roztančit tenisky v pomyslném stepu nebo metat po divácích zabalené pečivo ke svačině. Ačkoliv generaci Semaforu holduji, Šlitrovu Slavnou obhajobu jsem vlastně neznala, nepatří k úplně nejhranějšímu kánonu, o to víc to byl překvapivý výběr. Choreografka se sama pomyslně stává zpívajícím právníkem, jen je píseň relativně dost dlouhá na roztančení a rozehrání všech jejích slok. Zdařile si hraje s pohybovými stereotypy někdejších tanečních revuí a prvních hudebních klipů, která pokračuje v ještě hutnějším tempu a bezprostředním veselí, když zazní i ikonická Babeta. V tom jsou staré časy bez nadsázky krásné, ale pouť dekádami pokračuje, tanečníci soupeří o radiopřijímač a další styly hudby, až k šansonu, kterým se scéna zklidní. Choreografie je příjemná a bezprostřední, ukazuje čistou radost z pohybu, který je jednoduše stylizovaný a nevyhledává technické exhibice. Staré časy byly někdy dobré, a jindy horší, obojí tato pohybová hříčka připomíná.

Zuskova Sinfonietta, která byla přeložena z listopadu na prosinec, je zajímavá především v kontextu nového obsazení. Ústřední postavu, která sice nemá jméno, jde jen o „sólo“, ale má jasný ideový náboj, nyní tančí Luisa Brychcínová. Je to postava, která choreografií prochází jako tmelící prvek (Petr Zuska v anotaci píše o tom, že Sinfonietta je mimo jiné oslavou duše národa, není tedy těžko si domyslet, že právě tato postava je symbolická v rovině pohybové), vydělena od skupiny čtyř párů tanečníků. Dívka, která tančí sólo, si během večera převléká šaty tak, aby vystřídala celou trikoloru, je postavou, která dává najevo obavy a starost o ostatní, obrací se zády k publiku a čelem k nasvícenému pruhu na horizontu, kam se uchyluje v gestu hledajícím spočinutí a klid. Choreografie není ovšem nijak výrazně popisná nebo konkrétní, spíše jde o obvyklou syntézu neoklasiky a moderny s občas předvídatelnými vazbami, s typicky rychlými přeběhy, synchronizací skupiny, výraznými ustrnulými gesty. Choreografie následuje Janáčkovu hudbu, ve které se mladí tanečníci cítí zřejmě velmi dobře, slovník ovládli velmi dobře i v novém složení a jistě s ní budou sklízet úspěchy v tuzemsku i na delších zájezdech.

Bohemia Balet připravil na prosinec ještě jedno vystoupení, které se opět uskuteční v Divadle Komedia, a to 17. 12. Na programu budou choreografie Humoreska, Jen tak, Odvážný vyhrává, Staré dobré časy a další.

Bezpředmětná křehkost
Choreografie: Tomáš Rychetský
Návrhy kostýmů: Roman Šolc
Hudba: Ludwig van Beethoven
Nastudování: Zuzana Susová
Tančí: 10. 11. Julie Miadiková, Matěj Šimůnek, 4. 12. Eliška Koldová, Matěj Šimůnek

Humoreska
Choreografie: Marika Blahoutová
Návrhy kostýmů: Josef Jelínek
Hudba: Antonín Dvořák
Tančí: Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková
Premiéra: 10. 11. 2024

Staré dobré časy
Choreografie, návrhy kostýmů: Luisa Brychcínová
Hudba:
Vítězslava Kaprálová (Povídky malé flétny – andante)
Sláva Vorlová (Miniatury pro basklarinet, I. Allegro Giocoso)
Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Jan Werich (Chodidla, Hej, pane králi) a úryvek z knihy Hovory s Janem Masarykem
Jiří Suchý a Jiří Šlitr (Slavná obhajoba, Babeta)
Milan Dvořák (Jazz Piano Etudes 2, 9 b moll)
Tančí: Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Luisa Brychcínová, Matěj Šimůnek
Premiéra: 4. 12. 2024

Trio g moll
Choreografie: Pavel Šmok
Návrhy kostýmů: Josef Jelínek
Hudba: Bedřich Smetana
Nastudování: Libuše Ovsová
Tančí: Anna Tkadlčíková, Julie Miadiková, Matěj Šimůnek
Premiéra Bohemia Baletu: 10. 11. 2024

Mozartissimo
Choreografie: Marika Blahoutová
Návrhy kostýmů: Josef Jelínek
Hudba: W. A. Mozart, Malá noční hudba
Tančí (10. 11.): Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Julie Miadiková; Lucie Matějová (j. h.), Sandra Jiříková (j. h.); Alisa Mykhailets (studentka 8. roč. TK HMP), Matěj Šimůnek, Albert Schmidtmayer (student 7. roč. TK HMP)

Staré dobré časy
Choreografie, návrhy kostýmů: Luisa Brychcínová
Hudba:
Vítězslava Kaprálová (Povídky malé flétny – andante)
Sláva Vorlová (Miniatury pro basklarinet, I. Allegro Giocoso)
Jiří Voskovec a Jan Werich (Chodidla, Hej, pane králi) a úryvek z knihy Hovory s Janem Masarykem
Jiří Suchý a Jiří Šlitr (Slavná obhajova, babeta)
Milan Dvořák (Jazz Piano Etudes 2, 9 b moll)
Tančí: Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Luisa Brychcínová, Matěj Šimůnek
Premiéra: 4. 12. 2024

Sinfonietta
Choreografie: Petr Zuska
hudba: Leoš Janáček
Kostýmy Pavel Knolle
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Tančí (4. 12.): sólo – Luisa Brychcínová; Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Julie Miadiková, Tereza Szentpetéryiová (j. h.); Matěj Šimůnek, Albert Schmidtmayer (student 7. ročníku TK HMP), Aleš Matoušek (student 7. ročníku TK HMP), Jan Kříž (student 7. ročníku TK HMP)