Při Hostině na jevišti jez, nic není gumové

  1. 1
  2. 2
Divák jako přímý účastník představení nebo performance, to už dávno není experiment nebo předmět debaty. Otázkou není zda, ale jak mnoho, jak blízko, jak daleko. V jakém poměru namíchat předvádění, sdílení, přijímání, rituál, terapii a spoluvytváření. Do jaké události diváka zapojit a kam až ho nechat zasáhnout a vtáhnout. Necháte se? V každém případě je dobré mít na výběr, ale když už se člověk jednou rozhodne, musí počítat s napínáním své trpělivosti a odolnosti. Jednou z cest zapojení diváka je učinit jej ještě více hostem. Třeba v restauraci nebo na hostině. Dekadentní hostině, na kterou by ale měl dorazit předem řádně navečeřen.


My kluci, co spolu chodíme – Hostina (Jatka78, foto Michal Hančovský)

V mediální teorii už před drahně dávnou dobou vzniklo takové nehezké slovo, prozument. Ale je zcela funkční, protože znamená spojení dvou dříve oddělených rolí: producenta a konzumenta. V divadle je jím divák, který se dobrovolně či nedobrovolně účastní výsledné podoby a musí do ní vložit nejen imaginaci, ale i fyzickou energii. Co když se ale stane konzumentem přímo na druhou, metakonzumentem? V našem prostředí se v zapojení diváka-konzumenta tradičně udržuje princip kabaretu a varieté – to je cesta, jakou nedávno zvolili 420PEOPLE v jednorázové (opravdu?) sérii vystoupení Poprvé a naposledy. Soubor Handa Gote zase v roce 2018 uspořádal v Alfredu ve dvoře lidovou veselici, ve které sice bylo publikum od jeviště odděleno tradičním uspořádáním, ale při představení proběhla opravdová tombola a párky s hořčicí a pivo byly v hledišti v neustálém oběhu.

Nabízet v rámci tanečních inscenací nebo performances občerstvení publiku není ničím výjimečným, ačkoli nás možná trochu zbrzdila pandemie a úzkostlivá myšlenka na hygienu. Pak je tu typ představení, který přímo navazuje na tradici zábavních slavností spíše dvorského charakteru. Představení kombinované se skutečnou plnohodnotnou večeří vyzkoušela brněnská činohra a podobné můžete zažít i se souborem My kluci, co spolu chodíme. Svou Hostinu vystrojují na Jatkách78 a svým návštěvníkům dopřávají kromě chuťovky na dobrou noc hutnou dávku imerzivního divadla a drsného černého humoru.

My kluci, co spolu chodíme – Hostina (Jatka78, foto Michal Hančovský)

Představení, nebo spíš happening, který kombinuje pohybové divadlo, akrobatické prvky, práci s maskou, zpěv i divadelní improvizaci, v sobě nese v(d)ěčný obdiv k surrealismu a dadaismu, jímž naše kultura pozoruhodně nasákla před druhou světovou válku a nikdy se nás nepustil. Cadavre exquis, ale nikoli literární, nýbrž divadelní. Mysl se ponoří do metafor a doufá, že se připojí i nic netušící diváci. A poetika Greenwayových filmů a vosku kapajícího ze svic.

Nepředstavujte si za svých pár stovek tříchodové menu a šampaňské. Hostina je událostí výsostně divadelní, se třeštěnou poetikou, k níž nutno přistupovat jako ke hře, s přízračně dekadentní výtvarnou složkou, která by mohla fungovat sama o sobě jako imerzivní expozice, do jaké by si návštěvník mohl zajít odpočinout od všedností světa, vykouřit doutník a přečíst burzovní zprávy. Vizuál je vskutku působivý a okouzlující. Za předpokladu, že vám nevadí mrazivý pocit, že jste se ocitli na Plese upírů nebo uprostřed Jakubiskova Devátého srdce. V prostorách Jatek78 je hodovní síň umístěna ve Skleněnce, příznačně chladném prostoru. Před vstupem si diváci mají zakoupit nápoje, a vzhledem k tomu, že v úvodu nastává několik performativních aktivit přímo s publikem, nedoporučuji kupovat červené víno, pro případ, že by došlo ke kolizi se sousedy. A podpatky. Žádné vysoké jehlové podpatky… A obléknout. Teple se obléknout.

My kluci, co spolu chodíme – Hostina (Jatka78, foto Michal Hančovský)

Uvedení hostů do potemnělého prostoru k prostřeným stolům má charakter iniciačního obřadu. Zanechávají před vstupem několik slupek ze své osobnosti a vstupují do jiného světa, s jehož principy se ztotožňují, aby se pro ně mohla hra stát realitou – a takový přechod je jednodušší, pokud je proveden rituální formou. Zde lze připsat bod za promyšlenost konceptu, byť proti němu může někdo z publika i (marně) zaprotestovat. Na stolech se tyčí svícny a etažérky s kašírovaným ovocem doplněné cínovými pohárky, na stolovníky nehybně civí skleněnýma očima preparovaná zvířátka (zase ten kadáver), ke stěnám v přítmí téměř nikdo nedohlédne. (Strůjci scény a světel jsou Michaela Semotánová a Jonatán Vnouček).

Šestice performerů (respektive čtveřice, protože dva se starají o hudební doprovod) ve stylizovaných viktoriánských či georgiánských kostýmech rozehrává v každém představení improvizaci. Připomínají chvílemi nevázaný hravý humor Vostopětky a jejich Stand´artní kabaret, ale balancují daleko víc na hraně krutosti žertu. Pohybová složka je neodmyslitelnou součástí. Však je Lukas Bliss, autor koncepce celého happeningu, tanečníkem a žonglérem, a i někteří další členové ansámblu jsou absolventy HAMU. Nechybí akrobatické kousky a ekvilibristika, ale vše samozřejmě za plné bezpečnosti přihlížejících diváků. Kostru performance tvoří obsluha strávníků, kteří se vpravdě nepřejedí, ale jde o to nasytit spíš duši a nepokojného ducha dychtícího po neznámu (ovšem ten, kdo nedychtí, se může cítit lehce ztracen). Soudě podle fotografií, opakují se v představení stejné charaktery a stěžejní situace či využití stejných masek, materiálů a rekvizit, z nichž občas vskutku přechází chuť k jídlu – takže o úplně volnou improvizaci nejde. Diváky při servírování každého chodu poškádlí performeři i další interakcí, která může i nemusí být nevinná. Najednou si uvědomuji, jak divácká zkušenost opravdu zásadně ovlivňuje prožitek a jak tenká je hranice mezi napětím a dobrodružstvím, a mezi skutečnými obavami…

My kluci, co spolu chodíme – Hostina (Jatka78, foto Michal Hančovský)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments