Příliš mnoho Freuda v Mnichově: Mozartův Mitridate

Hodinu před představením se diváci mohli zúčastnit na pravidelné Einführung, úvodu do díla, při němž dramaturg Rainer Karlitschek předestřel pohled realizačního týmu (režisér David Bösch) na předmětné dílo.

Souhrnně řečeno, v Mnichově zvolili freudovský přístup, přičemž pojali operu jako jakési psychodrama, které mladistvému Mozartovi sloužilo k projekci a odreagování svých frustrací pramenících z využivání své osoby despotickým otcem Leopoldem. Tomu odpovídá i režijní pojetí. Zatímco hlediště je přizdobeno umělými racky, kteří sedí na titulkovacím zařízení, na světelné rampě, ve výklencích stěn, sem tam leží i nějaký ten mrtvý a oškubaný racek, je jeviště prázdné. Zcela holá, téměř celá černá, klaustrofobická, minimalistická scéna, na níž se postupně skromažďují rekvizity: nafukovací člun s pádlem, sud, papíry, nože, meče, dýky, revolvery, samopal, lustr, rakev. A samozřejmě – krev. Dost krve. Ne zase tolik, jako ve Františkovi z Assisi, ale přece jen dostatečně. Na pozadí jsou siluety racků, nehybných i mávajících křídly, na podlaze jeviště i na zádech hudebníků jsou vybělené ptačí výkaly (údajně nejkvalitnější hnojivo). Na pozadí scény jsou promítány střídavě stylizovaně infantilní čmáranice, panduláci, komiksově pojaté postavičky a děje, jakož i slova, například OTEC, STRACH, VÁLKA, VENDETTA, LITUJI! a taky FOR EVER (neptejte se, proč se v italské opeře hrané v Německu promítají anglické slogany). A taky piktogramy malého Wolfíka, jak s vyplazeným jazykem pracně komponuje, přísný Leopold (nebo je to Mitridate?) dohlíží v pozadí, plačící Wolfík, fantazírující Wolfík (do jeho fantazií se dostává i astronaut, tank a podobně). A stále kolem dokola hrozivě působící postavy s korunou na hlavě, s korunou v ruce… Při smutné árii Ismeny hustý déšť na pozadí… střídavě dětsky načmárané meče, kříže či přetržená srdce. Projekce mají ilustrovat, ba i napovědět, v jakém duševním rozpoložení se právě nachází aktuální postava. A hlavně komentovat. A tak, když Mitridate zuří v árii Giá di pietá mi spoglio, je na pozadí promítáno slovo FUROR, aby bylo jasné, oč jde. Ale názornost nikdy neuškodí. Proto Mitridate stlouká na jevišti rakev a publiku ukáže, co je napsáno na víku: Farnace, Sifare + Aspasia. Rakev, v rámci minimalistické koncepce, už z jeviště neodnášejí: nakonec do ní nechají vklouznout, těsně před závěrečným objetím všech se všemi, čerstvě umírajícího hlavního představitele. K podpoře režisérského pojetí jsme byli v závěru opery rovněž svědky Farnaceho oslepení, aby byl oidipovský ráz úplný.

Promítání na pozadí bylo tak nadužíváno – zvláště v prvním dějství a divák jím byl natolik zaplaven, že brzy odvrátil svou pozornost k titulkům, které byly rozhodně informačně přínosnější, než simplicitní komiks na pozadí. Obojí sledovat nešlo. A to nakonec představení hodně pomohlo. Psychoanalytické pojetí opery jakožto oidipovsky zabarveného psychodramatu, jímž si Mozart (tady mu říkají s oblibou „Wolfík“ – Wolferl) odreagovává svou vzpouru proti otci, je navíc docela křečovité a v zásadě nesprávné. Ne, že by k tomuto vývoji u Mozarta nedošlo. Došlo, jenže mnohem později, až po jeho dvacátém roce. Pak ovšem o to razantněji. Všude v mozartovské korespondenci nacházíme doklady odtržení od otce, ba revolty proti němu, počínaje rokem 1777. Výmluvný je rovněž případ Josefa Myslivečka, na rozdíl od konfliktu s otcem méně známý. Také on byl v době kompozice Mitridata Mozartovým mentorem. Za italského pobytu vydatně Mozarta navštěvoval a vedl ho při kompozici jeho první opera seria – dělal to, co Leopold nemohl, protože neuměl. Muzikolog Freeman v nedávné době dopodrobna doložil, že části Mozartova Mitridata pocházejí od Myslivečka. Jsou tam výpůjčky z Myslivečkovy opery La Nitteti, čerstvě uvedené osm měsíců předtím v Boloni. A nejen v této opeře jsou stopy Myslivečkovy ruky – i v pozdějších dílech, v klavírních sonátách K 309 a K 311, v houslovém koncertu K 218 a klavírním K 271. Mozart tedy měl důvod Myslivečka ctít coby autoritu otcovského ražení. A taky tomu taky v době jeho italských pobytů bylo. Teprve o sedm let později, ve stejné době, kdy nacházíme jasné známky revolty proti otci, se obrací rovněž proti další takové autoritě, proti Myslivečkovi. Obvykle se uvádí, že důvodem bylo zklamání z toho, že Mysliveček nedokázal Mozartovi zajistit slíbené angažmá v Itálii. Myslím, že to bylo jinak: Mozart jednoduše poté, co navštívil syfilidou zohaveného Myslivečka ve vévodské nemocnici v Mnichově, zjistil, že tato zubožená troska už mu nemůže být nijak prospěšná. Stejně, jako mu umělecky už nic nemohl přinést otec. A tak se v Mozartově dopise abbé Bullingerovi ze 7. 8. 1788 dočteme: „…cožpak se už nenajde žádná oslí paruka, žádný zavšivenec… udělám pro to za své strany co mohu – Zítra si vezmu den volna a zajedu do všech špitálů a chorobinců, abych se podíval, jestli bych nějakého nesehnal; pročpak byli tak neopatrní a nechali uklouznout Myslivečka? – a byl tak blízko; to by bylo sousto; takového zas hned tak nenajdete, který zrovna zčerstva vyjde z vévodské Klementinské konzervatoře…“

Hostilní pošklebování Myslivečkovi („vévodskou konzervatoří“ je samozřejmě míněna nemocnice) je ohyzdnou facetou Mozartovy osobnosti, ale taky dobře dokresluje, že útok proti autoritám se u osobnostně nezralého Mozarta neodehrál ve čtvrnácti letech, ale mnohem později.

Další interpretací realizačního týmu mnichovského provedení je stanovisko, hodnotíci toto rané Mozartovo dílo jako geniální, převyšující dobový průměr. Je možné uvést hned dva renomované muzikology, kteří to vyvracejí, Freemana a Einsteina. Nejspíše je správný názor, že Mitridatese dnes, na rozdíl od oper autorových současníků, hraje proto, že autorem je Mozart. A to mladistvý Mozart. Měl složit italskou operu a uspět s ní v kolébce opery, v Itálii. Aby tento úspěch mohl uplatnit ve svém budoucím životopise. Aby mohl říct: „byl jsem třikrát v Itálii, složil jsem tři opery, jsem členem Akademie v Boloni, musel jsem složit zkoušku, kde mnozí mistři pracovali a potili se čtyři až pět hodin, já jsem to udělal za hodinu…“ (Taky to v rámcï nešikovně vedeného uchazečského pohovoru s bavorským kurfiřtem řekl, ale nebylo to nic platné.) Nic víc se po něm v tu chvíli ani chtít nemohlo – i tak to bylo neuvěřitelně hodně.

Jaká tedy byla tato skoro čtyřhodinová opera seria z pera mladého skladatele, komponujícího s dopomoci renomovaného staršího kolegy?

Kromě toho, co bylo již řečeno, zbývá se zmínit o hudební stránce mnichovského provedení. Na barokní dimenze redukovaný orchestr Bavorské státní opery se sólistou na lesní roh, vypůjčeným ze salcburského Mozartea, hrál sice podle některých kritik chvílemi matně, se slábnoucí energií, toho jsem si ale sám povšimnout nedokázal. Pouze bych vytknul, že orchestr dvakrát překryl Patricii Petibon. Ivor Bolton je v Mnichově viditelně a slyšitelně vítaným dirigentem, který si dokáže vybudovat a udržet kontakt s publikem.

Pěvecky bylo představeni obecně na dobré úrovni. Jistým zklamáním pro mne byla Patricia Petibon, která sice odzpívala všechno, co měla, ale musím dodat, že jen tak tak. Při Aspasiině parádní árii Nel grave tormento to skřípalo, a i jinak byly vysoké tóny pracné a ostré. O poznání lépe na tom byl Barry Banks v titulní roli, který se dokázal do hlasu opřít, ale byl na své hranici. Lawrence Zazza tentokrát bylo dobře slyšet a podal slušný výkon. Zdaleka největší dojem udělala italská mezzosopranistka Anna Bonitatibus (Sifare), jejíž duet se sólovou hornou Lungi da te, mio bene byl uměleckým vrcholem večera, odměněným dlouhotrvajícím potleskem a pochvalným voláním.

Celkově bylo představení velmi příznivě přijato, srdečným, poctivým potleskem a nadšeným dupáním (na „standing ovations“ se tu nehraje), s akcentem pro Ivora Boltona a Annu Bonitatibus. Z mého pohledu zcela po zásluze. Navzdory režijnímu pojetí, které ne každému vyhovuje, převážila hudba, která je pěkná a dá se beze všeho bezmála čtyři hodiny poslouchat. Není to opera pro každého diváka a není repertoárového typu, zato pro festivaly či koncertní prvedení je dílo vhodné. Ti, kteří mají tento žánr v oblibě, si při tom přijdou ma své.

Wolfgang Amadeus Mozart
Mitridate, rè di Ponto
Dirigent: Ivor Bolton
Režie: David Bösch
Scéna a projekce: Patrick Bannwart
Kostýmy a projekce: Falko Herold
Světla: Michael Bauer
Dramaturgie: Rainer Karlitschek
Bayerisches Staatsorchester
Premiéra 21.července 2011 Prinzregententheater Mnichov
(Münchner Opernfestspiele 2011)
(psáno z reprízy 24.7.2011)

Mitridate – Barry Banks
Aspasia – Patricia Petibon
Sifare – Anna Bonitatibus
Farnace – Lawrence Zazzo
Ismene – Lisette Oropesa
Marcio – Alexey Kudrya
Arbate – Eri Nakamura

www.bayerische.staatsoper.de