Mimo Vídeňské filharmoniky je Mozartwoche přehlídkou především menších těles, která představují klasicistní hudbu ve svých interpretačních intencích. Fokus na Mozartův odkaz je v programové lince festivalu doplněn o dalšího autora takovým způsobem, aby si program zachoval svoji jasnou hudební orientaci. Letos je to především Haydn. Mozartwoche mohou být i příjemnou alternativou pro letní Festspiele, kdy atmosféra lednového Salcburku během Mozartova narozeninového týdne bývá až magická a jeho intenzivní a dramatická hudba se tak může otevřít v úplně novém světle.
Předehra k Mozartově opeře Don Giovanni otevřela první část večera. Thomase Hengelbrocka a Vídeňské filharmoniky spojuje poměrně dobré přátelství a Hengelbrock si je v interpretaci Mozarta dobře jistý i čitelný. Já se ovšem nemohl zbavit pocitu, že předehra byla na tomto koncertě až příliš „odtržena“ od zbylého díla. Byla zvukově nevyrovnaná (už při dvou zoufalých výkřicích v počátku, které byly velmi krátké) a absence plasticity vyvolávala dojem jednolitého hudebního celku.
Ovšem těžiště koncertu leželo v klavírním koncertu. Jeho prezentace byla přesně tím, co posluchač na Mozartwoche očekává. Byla to interpretačně přesná, technicky zručná a zvukově vyrovnaná virtuózní hra.
Klavírní koncert d moll KV 466 je jedním z nejhranějších Mozartových koncertů. Značná interpretační paleta jeho nahrávek může vytvářet v klavíristovi potřebu ukázat svoji zvukovou originalitu na úkor přesného provedení a umu této hudby. To ale nebyl případ norského sólisty, který na Mozartwoche debutoval v roce 2006 s Nikolausem Harnoncourtem. Leif Ove Andsnes ukázal hru pevnou v úhozu, a přitom přetrvávala křehkost a sensitivita.
Hudba plynula zcela přirozeně, klavír měl v koncertu své jasné místo a Vídeňští svojí interpretační genialitou a hudební jednotou sólistovi nesmírně pomáhali. V některých momentech Andsnes překvapil svým jemným tónem a i kadence vyzněla v jeho pojetí zcela přirozeně, bez potřeby exhibice, jako součást hudebního toku. Dramatický ráz koncertu byl podtržen bezezbytku. Orchestr i sólista se dokázali vyrovnat s neklidným rytmem i dramatickými změnami v obou rychlých větách. Ta poslední byla nečekaně lehká a její začátek byl v rukách Andsnese velmi křehký a pomalý. Závěrečná a nesmírně zručná kadence vrcholila ve finálním radostném závěru.
Beethovenova hrdinná Symfonie č. 3 Es dur na Mozarta dobře navazovala. Bylo to příjemná a nutno říci i standartní Eroica. I přes perfektní jednotu a zručnost hráčů chyběla symfonii velikost a naopak byla přítomna přílišná zbrklost. Hengelbrockova interpretace se těžko srovnává s tou Christiana Thielemanna a Vídeňských filharmoniků.
Hodnocení autora recenze: 80%
Mozartwoche 2017 – Wiener Philharmoniker
Dirigent: Thomas Hengelbrock
Leif Ove Andsnes (klavír)
Wiener Philharmoniker
28. ledna 2017 Grosses Festspielhaus Salcburk
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Overtüre zu Don Giovanni KV 527
Wolfgang Amadeus Mozart: Konzert d moll für Klavier und Orchester KV 466
Ludwig van Beethoven: Symphonie Nr. 3 Es dur op. 55 Eroica
