Pro mě je nejdůležitější příběh každé skladby

Lukáš Sommer se prosadil v trojroli kytaristy, skladatele a aranžéra. Nedávno měla v Praze premiéru jeho opera Časoplet, už po páté nyní odjel koncertovat do Spojených států, jeho koncertantní fantazie GallaViolin psaná na objednávku Pavla Šporcla pro deset špičkových houslistů a orchestr je nominovaná na Classic Prague Award 2018 v kategorii soudobá kompozice. Hraje na kytaru z dílny Richarda Hruše, která sedí jeho naturelu. Prozradil, že se mu nejlépe pracuje dopoledne po ranním otužování v tůních za Lysou nad Labem, kde žije a učí na základní umělecké škole. A v poslední době ho hodně zajímají afričtí písničkáři.

Poznala jsem vás díky vaší opeře Časoplet. Hodně mě zaujala. Jak byste ji charakterizoval pro někoho, kdo zatím neměl příležitost ji vidět?
S nadsázkou o ní mluvím jako o operním komiksu. Kombinace pantomimy a živé výtvarné dílny, ve které dějiny „jako” živě tvoříme, to byl opravdu skvělý nápad režiséra Vojtěcha Svobody. Dávalo to velký prostor pro nadsázku, jinotaje. Zajímavé pro mě byly reakce publika, protože opera postupně docela houstne a některé archetypy naší kotliny tu dostávají temné barvy. S vědomím, že to je nepřesné, bych tedy asi mluvil o “opeře-komiksu”.

Sté výročí české státnosti podnítilo vznik řady více či méně oficiálních akcí, produkcí. Vznikl by Časoplet i bez tohoto výročí?

Určitě ne v této podobě. „Vlastenecká” látka je ale pro mě nadále zajímavá, protože naše mýty a legendy o nás vypovídají více, než si myslíme. Mohly by být i klíčem k odpovědi na, řekněme, aktuální rozpoložení tohoto národa.

Téma české historie patří k těm z nejobtížnějších. A ještě k tomu v operním zpracování!  Dejte nám nahlédnout do vaší tvůrčí dílny, jakými peripetiemi se ubíraly Vaše úvahy při výběru a zpracování právě tohoto tématu?

Na začátku jsme věděli, co nechceme. Tedy žádné polopatické vyprávění dějin, identifikace s konkrétními postavami. V devíti obrazech jdeme nejprve po původu jazyka, státních symbolů, pověstí a teprve jak čas postupuje dopředu, potkáváme konkrétní osobnosti. Tady mi přišlo zajímavé setkat se s nimi vždy jaksi „na prahu” osudové události, ještě než se stala. Masaryka tak například potkáváme v době, kdy se rozhoduje, zda české legionáře provede doslova celým světem, když se nemohli vrátit přes Evropu. Tady dějová linka končí a závěr se rozpouští v archetypu „vůdce”, chcete-li „krysaře”, pro české dějiny docela podstatného a bohužel aktuálního. 

Proč jste zvolil právě operní žánr a jaké kompoziční prostředky jste zvolil?

Právě ta hra, že vše je jenom „jako”, že pozorujeme historii jako dílnu plnou harampádí, to mě přesvědčilo, že se do takové věci vůbec pustím. A tím byl dán, řekněme, operně-kantorský tón díla. Líbil se mi také komorní ráz orchestru. Představa, že bych psal cosi pro recitátora, sóla, sbory, orchestr a já nevím co ještě, mě spíš děsila. To by to téma dokonale zakonzervovalo. Ale živá dílna, sprejeři, mimové, hory papírů, štafle a mezi tím pět operních dam, to mělo smysl. Skladba je to ryze melodická, jen na počátku a v závěru využívá sonické vymoženosti. Mám rád, když si každá skladba prostředky zvolí sama.

Jak dalece ovlivnili podobu Časopletu interpreti?

Největší balancování bylo mezi živou dílnou, tedy záměrem režiséra a mojí hudbou. Některé destrukce kulis potřebovaly dostatečný čas a tak instrumentální části dostávali hudebníci dva dny před premiérou. Velkým překvapením pro mě byli oba mimové Šimon Pliska a Jonatán Vnouček, ti tomu vtiskli novou kvalitu. Zpěvačky Anitu Jirovskou, Lucii Prokopovou, Elišku Sedláčkovou, Terezu Hořejší a Pavlu Mlčákovou bych musel vynášet v superlativech na další stránky textů. Pro mě je vlastně rozhodující barva hlasu, ta nese vše.

Inscenace vznikla mimo síť stálých divadel. Jak obtížné je nastudovat a uvést takový projekt, jako je Časoplet?

To by asi lépe odpověděla Anita Jirovská. Já jsem byl od začátku k dispozici všem a snažil se za tím procesem co nejvíce stát. Osobně si myslím, že kdyby nám mnohé překážky neztížily cestu, nedošli bychom k tak čistému tvaru. Je skvělé mít zázemí operního domu, to jistě. Ale když se musí výprava osekat na prvočinitele, motivace jít po obsahové a významové složce díla je daleko větší. 

Jaké máte další plány s Časopletem?

Vzniká záznam z premiéry v televizní kvalitě. Vypustíme do světa pár balónků, budeme skladbu nabízet dál. Už teď je v plánu repríza v Pražské Křižovatce, neboť řada zájemců se na premiéru nedostala. Plánujeme Časoplet nabídnout školám a o přípravách celého díla vzniká dokument.

Jste také autorem opery Ela, Hela a stop, která vznikla pro Ensemble Opera Diversa. A autorem dětské opery Hercules. Operu někteří považují za „mrtvý“ žánr. Co je na tomto žánru přitažlivé pro vás jako skladatele a čím může soudobá opera zaujmout současné, mladé publikum?

Operu bohužel provází pověst „zkostnatělé” formy a je to škoda. Myslím, že každý, kdo tohle klišé překoná, bude odměněn. Mě třeba velice překvapilo, jak se v Herkulovi operní role zhostili dětští herci, jak jim v tom bylo dobře. Před pár týdny jsem dirigoval svůj muzikál Sindibád, kde vystupuje téměř osmdesát dětí. Žánry jako opera, muzikál jsou při kolektivní práci nesmírně silným pojítkem všech, kteří na něm pracují. Při psaní to není jiné. Opera vás vtáhne do sebe jako málokterý útvar. Najednou jste každou postavou, celým příběhem. 

Jaká témata mohou být dnes vhodná pro operu jako hudebně-divadelní žánr, kde se postavy vyjadřují „nepřirozeně“ zpěvem?

Mám v hlavě už dlouho námět na ekologickou operu. Už jsem někde řekl, že tempo jakým si podřezáváme větev, je fascinující. Asi na zemi není tvor, který tak usilovně pracuje na svém sebezničení. Až teprve nyní je obnaženo, jak zhoubná je korporátní kultura vyztužená konzumem a tzv. vědeckým pokrokem.  Už asi jen ignorant by mohl tuto civilizaci vidět jako „vyspělou“. Tempo, jakým ničíme veškerý život, nabírá hrozivé otáčky. Ale zde budu potřebovat výpravu skutečně velkou.

V poslední době jste vytvořil operu na libreto barytonisty Josefa Škarky Hra o malinu. Prozradíte, o čem bude?

Josef Škarka napsal nesmírně vtipné libreto posazené do prostředí knihovny. Nechci prozrazovat zápletku, řeknu jen to, že provozovat knihkupectví výhradně s poezií je tvrdý chléb. Velice se na brněnskou premiéru těším a nepochybuji, že toto lokální dílko Brňané ocení.

Působíte jako skladatel, hudební aranžér a zároveň jako kytarista. Jak vznikla právě taková, ne právě obvyklá, kombinace?

Mám to tak od první chvíle. Hodně jsem psal u kytary, hrát na klavír jsem se učil až mnohem později. Dnes s nadsázkou říkám, že jako skladatel hraju na tři hudební nástroje – kytaru, klavír a klávesnici. Aranžéra ve mně objevil dirigent Stanislav Vavřínek. Tehdy mě oslovil pro společný projekt Jihočeské Filharmonie a Nezmarů. A pak už se to vezlo.

Jak vaše aranžérské působení ovlivňuje vaši vlastní tvorbu?

Beru aranžování jako tvůrčí dílnu, kde si na cizí hudbě vyzkouším jisté věci, které potřebuji. Dělám to už deset let a tak jsem se proaranžoval k zajímavým a dobře placeným projektům. Díky tomu také mohu podnikat některé investice, které jako skladatel nutně potřebuju. Musím investovat do dobrých nahrávek z premiér, musím za svou hudbou cestovat, bez toho nejde využít potenciál dobrého provedení. Po aranžérské zakázce proto ihned část peněz investuju zpět do své hudby. A taky chci tomuto prostoru něco vracet, proto pořádám – víceméně ze svého – v Lysé nad Labem sérii koncertů s názvem Kytarová noc, na které zvu zajímavé lidi, které potkávám na festivalech. Aranžérskému řemeslu proto vděčím za mnohé.

A v čem vlastně aranžování hudby spočívá?

Přijde agentura a chce celovečerní projekt se symfonickým orchestrem. Má nějaké základy, často ne moc zajímavé. No a můj úkol je z toho torza udělat živou plnokrevnou věc s orchestrem. Sednu za počítač, zakázku vyexpeduju a nad nahrávkou si řeknu, co bylo dobré, co příště lépe. Je to spíše technická práce, náročná na rychlost a na přesnou poslechovou analýzu. Většinu partitur vyhotovuji totiž po sluchu. Je to někdy docela adrenalin, u velkých mezinárodních projektů jsou často šibeniční termíny. Takže si párkrát přehraju písničku, přepíšu ji po paměti do not a pak „uštrikuju“ symfoniku. Je to dobré na takovou tu prvoplánovou instrumentaci, které se někdy nepřesně říká „řemeslo“.

Jste autorem skoro čtyřicítky skladeb, když nepočítáme ty pro kytaru. Komponujete na zakázku – nebo z vlastního vnitřního „pnutí“?

Pnutí mám jaksi pořád a tak to pro mě není důležité. Většinu skladeb jsem napsal na popud interpretů, ale čas od času si paralelně píšu věc, kterou prostě udělat chci. Takto jsem si třeba dva roky skicoval Koncert pro orchestr, a když se pak objevila objednávka od Karlovarského symfonického orchestru, byly kontury skladby už hotové.

Vaše ne-vokální kompozice mají často programní názvy – Elfka, Cikánská Odyssea, Xcape, Erotikon, Konec času. Proč?

Pro mě je nejdůležitější příběh každé skladby. Neumím oddělit některé situace ve svém životě od toho, co právě píšu. To je právě ta kapitulace, přiznat si, že skladba má vás a ne vy jí. Nad názvem moc neuvažuji, když je skladba hotová, prostě si tu věc nacítím a název přijde sám. To je mi blízké

Jak se vyvíjel a vyvíjí váš kompoziční styl?

Od skladby ke skladbě. Kdysi mi jeden profesor vytknul, že si v hudbě „létám z květu na květ“ a nejsem dostatečně ukázněný ve stylu. Měl pravdu. Ostatně opylovat květy znamená být průchodem nějaké živé energie. Tak mi vlastně zalichotil, aniž chtěl. Někdy nápady přicházejí ve snech. Třeba skladba Konec času, za kterou jsem dostal první cenu v Concorso Novaro ve Florencii, vznikla během jednoho týdne, protože jsem měl živý sen, jak stojím na kopci a sleduji zemětřesení a zánik města. Znělo to, jako když se sypou hračky. Mám rád tyhle malé alchymistické nápovědy z prostoru, přijdou mi živější než mentorování o stylu, to by v pětatřiceti bylo asi trochu divné.

„Tradiční“ koncertní publikum se dnes staví k soudobé hudbě zdrženlivě, ba často i odmítavě. Čím to je?

Už jsem slyšel tolik odpovědí na tuto otázku. Každý si do ní nakonec naprojektuje to své, vybájí si svou skutečnost. Dobře si pamatuji, když jsme před deseti lety dělali internetovou revue o soudobé hudbě, bylo to úplně jiné klima než dnes. Dnes myslím, že je skoro až věcí marketingového úspěchu mít na své akci novinku, něco neobvyklého, psaného na tělo. Před pár měsíci jsem měl premiéru skladby pro deset houslistů a orchestr, kterou pro svůj Gala večer v Obecním domě objednal Pavel Šporcl. Věděl velice přesně, v jakém duchu by skladba měla být a jaké technické nároky musí splnit. Pracovali jsme na ní pozvolna, kontinuálně, konzultovali ji. Výsledkem byla novinka, která přesně vystihla ducha dané akce a byla skvěle přijata – i to je velká možnost spolupráce pořadatele se skladatelem. Chce to jen oboustrannou důvěru. Čili žádná zdrženlivost, lidé chtějí slyšet nové věci, to je jednoznačný trend. Zbytek už je na skladateli samotném.

A jak vy chcete tu „bariéru“ na cestě k posluchačům překonat?

Je zajímavé být na jedné straně píšící autor a na druhé straně aktivně svou hudbu hrát a cestovat s ní. Z té druhé své poloviny vím, že publikum prostě musíte přesvědčit. Vy sám té hudbě musíte věřit a předat jí co nejpřirozenější formou, která odpovídá vašemu naturelu. A je pro mě pokaždé krásný moment, kdy cítím, že bariéra mizí, že došlo k vyladění. Tohle má skladatel, který „jen“ napíše partituru jaksi zastřené, nemá ten kontakt s posluchači na koncertě tak bezprostřední. Proto mám rád, když mohu při provedení své skladby třeba před lidi jen přijít a o skladbě jim něco říct.

Vaše skladby zná publikum v Tokiu, Amsterdamu, Paříži, Vídni, Torontu, Soulu, Florencii, Chicagu, Dillí a jinde. Čím jste se takto prosadil?

Jako kytarista jsem si to odpracoval přes kluby a malá pódia. Když jsem cítil, že to je ono, vybral jsem stavební spoření a začal investovat do prvních nahrávek, větších pódií a cest. Pak už mi nabídky přišly samy. Ve skladbě to bylo jiné, tam mám štěstí na skvělé hudebníky a akce, které mojí novince vždycky přinesly jakousi výlučnost v dramaturgii. To je pro novou skladbu velice důležité. Loňské vítězství v skladatelské soutěži Krzystofa Pendereckého mi hodně pomohlo v Itálii, kde spolupráce pokračuje.

V nakladatelství Radioservis vám vyšlo nové CD nazvané Three concerts, které obsahuje vaše tři koncerty – pro harfu, pro hoboj a pro flétnu. Proč by si ho lidé měli koupit?

Měl jsem radost, že vydavatelství Radioservis souhlasilo s mým výběrem, protože tím to cédéčko dostalo časosběrný rozměr. Mám rád formu instrumentálního koncertu, protože v postavení sólisty a orchestru – tedy jedince a okolního světa – je velký prostor pro symboliku. A nějak intuitivně cítím, že ty tři skladby měly u svého zrodu šťastnou hvězdu a že je dobré, že jsou pohromadě. Pár lidí mi řeklo, že je cédéčko prý pokaždé nabije dobrou energií, tak třeba proto.

Které vaší dosavadní kompozice si ceníte nejvíce a proč?

Momentálně mám asi nejvíc rád Partitu pro klavír, kterou jsem psal letos pro festival Opera Barga. Má takový jednoduchý čistý styl a uměřený zvuk. Ale jinak se vlastně moc staršími skladbami nezabývám, na to je brzy.

Jako kytarista vystupujete po celém světě. Jaký volíte repertoár a liší se podle zemí a světadílů?

Hraju výlučně svůj autorský recitál, ničím to neředím. Řekl jsem si už před lety, že buď mě pořadatelé přijmou jako hrajícího autora, nebo nebudu hrát vůbec. Mám skladeb asi na dvě hodiny, pokaždé je mírně obměňuji podle pódia, či momentálního rozpoložení. Rád naciťuji situaci až na místě. Když musím hlásit program půlroku dopředu, to je pro mě neřešitelná situace.

Hrajete v tradičních koncertních sálech nebo i v jiných prostorách?

Hraju všude, kam jsem pozván. Moc rád mám menší komunitní prostory. Před pár měsíci jsem hrál třeba v krásném klubu Eleuzína v Banské Šťiavnici a to bylo doslova epicentrum pozitivní deviace. V Indii jsem zase hrál v jedné jeskyni zasvěcené Ganeshovi, to bylo krásné.

Teď v lednu budete mít sólový kytarový recitál v Kennedyho centru ve Washingtonu, který se bude zároveň vysílat online do celého světa. Jak obtížné je dostat se do programu takové instituce?

Zprávu, že si mě vybralo Kennedyho centrum, jsem obdržel z naší ambasády ve Washingtonu. Online vysílání koncertu je samozřejmě skvělá věc, jsem rád, že si koncert budou moct najít i čeští diváci na stránkách Kennedyho centra a na YouTube. Jakou cestou si mě našli nevím, ale brzy se to dozvím. Určitě pomohlo, že jsem letos hrál na Chicago Guitar Festival a také jsem se tam dobře uvedl skladbou pro členy Chicago Symphony Orchestra. V Americe se všechno rozkecá velice rychle, jak jsem zjistil.

Co zde budete hrát – a jak jste koncipoval program právě tohoto koncertu?

V Americe půjde o dvojkoncert, protože dva dny před Washingtonem budu hrát v Bohemian National Hall v New Yorku. Budu hrát skladby, které mám už v rukou, v těle, nebudu hrát nic vyloženě nového. Přeci jen mám respekt z on-line vysílání, chci se zkrátka cítit při hraní jako doma v obýváku.

Často se podílíte na mezioborových projektech s prvky hudebního divadla, improvizace, propojení slova a hudby. O jaké projekty šlo a co pro vás znamenají?

Kdysi jsem s pražskými básníky dělal pořad Ponocování. Tam začaly živé performance, kde jsem buď od kytary či od klavíru tvořil takové rychlomelodramy. Z těchto večerů pak vzešlo pár nahrávek a řada témat například i pro cédéčko Supraphonu na knihu Martina Ježka. Pro mě takové improvizační akce jsou často tematickou základnou pro melodramy, kterých pár mám.

Snad mohu prozradit, že jste ročník 1984.  Jste uváděn jako mladý talentovaný skladatel a kytarista. Jak dlouho je v této branži vlastně tvůrce a interpret „mladý“?

Ještě na konzervatoři o mně vyšel v jakémsi jihočeském časopisu článek s titulkem „Mladý a talentovaný“. Myslel jsem, že zalezu sto sáhů pod zem. Nevím, nějak těmto oslovením neholduju.

Jste autorem učebnice Chci být kytaristou pro začínající adepty na tento nástroj. Co vás vedlo k jejímu napsání a jak jste ji koncipoval?

Oslovil jsem nakladatelství Bärenreiter s nápadem napsat rozsáhlejší sešit skladeb v jakési volnější formě, kdy děti budou moci samy rozhodnout například o konci skladby, o basovém doprovodu, rytmu apod. Několik skladeb je doslova křížovkou, či jen návodem a teprve kreativita dětí skladbu dotvoří. Učebnice vyjde na jaře a já jsem nesmírně zvědavý na její ohlasy na našich ZUŠkách.

Jaké máte další plány do budoucnosti?

Moc neplánuji, v posledním roce mám pocit, že mi toho bylo naplánováno víc než dost a největším úkolem je nyní uhájit volný čas pro své blízké a sebe. Úkoly přicházejí samy. Mým nejbližším plánem je po Americe začít psát Concerto Grosso, které zazní příští jaro. Pro město Znojmo píšu Symfonickou báseň o řece Dyji a chystám koncertantní suitu pro violu a smyčcový orchestr. Pro Pražské kytarové kvarteto chystám jednu komorní skladbu a do finále jde práce na Koncertu pro fagot a orchestr pro Jana Hudečka. Především chci ale letos více hrát, minulý rok jsem proseděl nad partiturami a cítím, že si má hlava volá o rovnováhu. 

Děkuji za rozhovor a vše nejlepší k narozeninám!

 

Lukáš Sommer se uplatňuje jako skladatel, kytarista a aranžér. Nejprve od roku 1998 studoval hru na kytaru na budějovické konzervatoři u Vilmy Manové a jeho mentorem ve skladbě byl Jiří Churáček. Jeden rok (2003) byl žákem Věroslava Neumanna na Pražské konzervatoři. V roce 2009 absolvoval pražskou HAMU v kompoziční třídě Ivana Kurze. Je autorem více třicítky skladeb pro kytaru a čtyřicítky skladeb různých žánrů. Z orchestrálních kompozic to jsou např. Ostny v závoji, Koncert pro harfu a orchestr, Monolit  – koncert pro dechový orchestr a bicí, Koncert pro orchestr, Judita – koncertní symfonie pro varhany a smyčcový orchestr, Díkůvzdání – symfonie č. 1 pro varhany a symfonický orchestr, Cikánská Odyssea psaná pro houslistu Pavla Šporcla, cikánskou cimbálovou kapelu Gypsy Way Ensemble a chicagský Civitas Ensemble a další. Komorní skladby zahrnují např. dva smyčcové kvartety (Balábile a Píseň o Viktorce), klavírní trio Xcape, Labyrint – sonátu pro cembalo. Další linií Sommerovy tvorby jsou vokální skladby, často na texty současných básníků. Věnuje se i opeře – jeho Ela, Hela a Stop na libreto Václava Havla premiéroval v roce 2010 Ensemble Opera Diversa a Časoplet uvedlo Opera Studio Praha v roce 2018 v kostele sv. Anny na Pražské křižovatce. Řada jeho skladeb je určena dětem: dětská opera Hercules nebo muzikál Sindibád. V roce 2011 si u Lukáše Sommera objednal festival Pražské jaro koncert pro flétnu a touto skladbou s názvem Dopis mému otci se stal nejmladším skladatelem v historii festivalu. V roce 2017 zvítězila Sommerova skladba La fine del Tempo (Konec času) v mezinárodní skladatelské soutěži Concorso Novaro v Italské Florencii. Předseda poroty Krzystof Penderecki udělil skladbě navíc také Cenu kritiky a Cenu publika. Sommerovu hudba zazněla již v patnácti zemích a interpretovali ji např. Sir Nicola Daniel, Carlo Jans, Jana Boušková, Vilém Veverka, Pavel Šporcl, Gaia Sokoli, Sébastien Bagnout, Sednunum Orchestra, Bremerhaven Orchestra, Cameristi di Fiorentina, Colorado Chamber Winds, Virginia Tech Percussion Ensemble, SOČR, PKF, Orchestr FOK, Pražský filharmonický sbor, Pražští pěvci ad. Další oblastí Sommerova působení jsou jeho autorské kytarové recitály. Jeho specifická kytarová technika vychází částečně z klasické kytarové školy a částečně z filozofie jógy a meditace. Jako kytarista se také zapojuje do multižánrových projektů. V roce 2015 prestižní vydavatelství William recording vydalo jeho CD Savana se souborem jeho kytarových skladeb. Pozoruhodné jsou jeho kompozice Pět preludií, Suita ve starém stylu, Calm, Legend of Victoria nebo Druhý dopis otci. Je autorem kytarové učebnice pro děti Chci být kytarista. V roce 2016 založil duo Tapa de Deux s multiinstrumentalistkou a hráčkou na bicí nástroje djembe a darbuku Kateřinou Ferlesovou. Jejich repertoár z oblasti klasické i cross-overové hudby obsahuje aranže známých skladeb a jejich vlastní kompozice. Lukáš Sommer se uplatňuje také jako aranžér populární a filmové hudby. Takto spolupracoval například s Ondřejem Soukupem, Michaelem Kocábem, skupinou Nezmaři, Annou K. nebo Johnnym Mayerem. V roce 2012 založil aranžérskou divizi Tone Point.