Proč (ne)hrát Jenovéfu
Schumannovu jedinou operu Jenovéfa (Genoveva), zkomponovanou v letech 1847 a 1848 jsem poprvé slyšela a viděla jako soutěžní snímek na televizním festivalu Zlatá Praha v roce 2009. Dodnes jsem si z živého videozáznamu curyšské premiéry z roku 2008 v režii Martina Kušeje a pod taktovkou Nikolause Harnoncourta pamatovala jen o něco málo víc než oslnivě sněhobílý klaustrofobický prostor s umyvadlem (a temným zrcadlem nad ním), který postupně pokrývala „krev“ a černá špína. Televizní ukázka z generální zkoušky připravované ostravské inscenace mi Kušejovu inscenaci připomněla. Také mi v paměti zůstal nekonkrétní dojem z bezchybné a působivé hudební podoby této opery řízené dirigentem Harnoncourtem. Po návštěvě ostravské premiéry ve čtvrtek 27. února jsem se na DVD curyšské inscenace podívala se zvýšeným zájmem znovu.
Operní soubor Národního divadla moravskoslezského zařadil Schumannovu Jenovéfu do svého repertoáru, který oplývá mnoha zajímavými a pádnými důkazy jeho dramaturgické vynalézavosti. Obdivuhodný ostravský divák se již viditelně adaptoval na pestrobarevnou dramaturgickou nabídku, jež pochopitelně přináší jak díla mimořádná, tak i ta poněkud problematická.
Mimořádně mne tentokrát zaujal program k inscenaci, který přináší německý originál textu libreta a jeho český překlad od Vlasty Reittererové (jde zjevně o záměrně doslovný pracovní překlad pro potřeby interpretů – což zde není uvedeno). Dramaturg Daniel Jäger v programu uveřejnil řadu velmi zajímavých dobových i pozdějších kritik a mnoho dalších údajů, týkajících se skladatelovy tvorby, jeho života i předčasné smrti. K pozoruhodným informacím, týkajícím se bezprostředně opery Jenovéfa, patří skladatelova marná snaha o vylepšení úrovně libreta, jehož poslední verzi nakonec napsal na základě Hebbelova stejnojmenného dramatu s použitím Reinickových veršů on sám. Libreto předložil k posouzení Richardu Wagnerovi, který se vyjádřil takto: „Přál jsem horoucně jeho dílu zdar a upozornil jsem jej proto na jeho velké nedostatky. (…) Vyslechl mne, ale zasáhnout do díla, na němž s takovým nadšením pracoval, vzdorovitě odmítl.“
V libretu k Jenovéfě mne překvapila absence mezilidských kontaktů. Ty se zde vyskytují jen zcela výjimečně (krátké rozloučení falckraběte Siegfrieda s manželkou Jenovéfou před jeho odjezdem do války proti Maurům, duet Jenovéfy a jejího ochránce Gola – píseň o ptáčkovi, šťastné setkání obou manželů). Na začátku a na konci opery zaznívá důstojný oficiálně znějící oslavný sbor, v jejím průběhu se naopak vyskytují sborové pasáže jako doklady negativních pomlouvačných tendencí. Jednotliví sólisté pronášejí víceméně monology, každá postava je tu především sama za sebe a dramatické situace nevznikají. K velmi podobnému inscenačnímu řešení dospěli (snad nezávisle na sobě) dva režiséři – Martin Kušej (již zmíněná curyšská inscenace z roku 2008) a režisér ostravské inscenace Martin Glaser. Pro oba je opera Jenovéfa sondou do duše proradného Gola, jenž chce ženu svého pána získat s pomocí čarodějnice Margarethy pro sebe. Nejdramatičtější situace, v níž manžel Siegfried opouští svou omdlévající manželku a jím stanovený ochránce Golo zneužije její mdloby k určitému tělesnému kontaktu s ní (u Martina Kušeje výrazně vyhroceněji než u Glasera), se odehraje bez vědomé součinnosti Jenovéfy. Postavy Schumannova „hudebního dramatu“ jsou uzavřeny do svého duševního života a do svých vlastních prožitků, a proto není divu, že opera svádí k sevření „děje“ do jediného kadlubu – do nitra rozporuplného a posléze zcela zlomeného Gola. Odtud je už jen krůček ke stálé přítomnosti všech postav na jevišti, protože se jejich osudy neustále mezi sebou proplétají, jsouce ještě zahuštěny přítomností bývalé Golovy chůvy, čarodějnice Margarethy, pro niž není vůbec obtížné zcela ovládnout Gola, zatímco její ostatní kouzla, související s černou magií, průběžně maří boží vůle.
Příběh rámuje sborová militantnost úvodu (odchod do války) i hymničnost závěru. Na samém začátku opery nacházíme Siegfriedovu autoritativní domluvu Jenovéfě: „Du bist ein deutsches Weib, so klage nicht…“ („Jsi německá žena, tedy neběduj…“). Mohlo by se zdát, že je tato replika nepodstatná, pokud by neexistoval i v textu programu zmíněný rasisticky zaměřený negativní vztah Schumannův a Wagnerův k jejich tehdy úspěšnému kolegovi Meyerbeerovi. Domnívám se, že o Schumannově „opeře“ Jenovéfa nelze tvrdit, že je skutečným hudebním dramatem, jímž by chtěla být, je snad spíše jakýmsi atypickým oratoriem. Přesto, že užívá jistých názvuků leitmotivů, vmísí se do ní i vložené písně, sbory připomínající chrámové zpěvy, nechává se inspirovat četnými ne zcela originálními názvuky na známá hudební díla, jimž se zcela se vymykají „šílené“ pasáže, související se zlolajnou Margarethou.
Režisér Martin Glaser představil svou koncepci jako jungovský ponor do Golovy duše, jako formu psychothrilleru, v němž se Golo postupně propadá do temnoty a do chorobné beznaděje. Bezprostřední inspirací Glaserova výtvarníka Marka Cpina byl vybydlený prostor německého sanatoria v bavorském Beelitz, jehož fascinující fotografie jsou v programu uveřejněny. Zdá se, že jako psychothriller inscenují Jenovéfu jak Martin Kušej, tak Martin Glaser. Dokonce se snad dá říci, že se ta sněhobílá barva klaustrofobního interiéru „sama nabízí“. Oba režiséři rozehrávají vztahy mezi postavami v průběhu předehry, která je tu výrazně samostatnou formální složkou opery. Východiskem obou inscenací je dozadu posunutá do tří stran uzavřená místnost – vyšetřovna? Cela pro choré duchem? Přední část jeviště zůstává vyhrazena sboru. Zatímco Martin Kušej bílou místnost ponechává odhalenou v její nahotě a pouze pro vstup do Margarethina obydlí vytváří nové abstraktní prostředí na zdola osvětleném obdélníku, Glaser její uzavřenost postupně potencuje spuštěním scénických dodatků – pro první jednání jsou to rozbitá okna jakéhosi rozpadajícího se sídla. Ve třetím jednání tento bílý prostor zcela opouští ve prospěch jakéhosi temného „operačního sálu“, v němž nakonec zahyne Margaretha. V jednání závěrečném dominují zcela abstraktnímu prostoru obří černá písmena seskupená do tří slov: Jetzt Oder Nie, která se vyskytla už na počátku v bílém Glaserově-Cpinově prostoru nad nepřiznanými tapetovými dveřmi. Posléze mizí, aby uvolnila místo kříži, který se na závěr vztyčuje v pozadí. Zmíněná slova jsou citací hesla Margarethy a Gola: „Jetzt Oder Nie“ (Teď Nebo Nikdy), nad čtvrtými, nejvyššími dveřmi vévodilo slovo: Ewigkeit – Věčnost. Pátým vstupem do bílé cely jsou už jen jakési „dveře pro psa“, jimiž se Glaserův Drago (oddaný sluha – ten, který byl přistižen v Jenovéfině ložnici) doslova vplíží jako špeh. Režisér Kušej má pro tyto účely pouze dveře jediné, konkrétní fungující realistické dveře s mezidveřním prostorem.
Hudební nastudování dirigenta Charlese Olivieri-Munroa se nezaskvělo dokonalou vycizelovaností, ba mnohdy nebylo možné přehlédnout nepřesnou souhru jeviště s orchestřištěm. Představitel postavy Gola, tenorista Blagoj Nacoski, snad splnil režisérovy požadavky na herecké zpracování role, pěvecká stránka jeho výkonu však neodpovídala uvedenému zahraničnímu renomé. Možná pěvec zpíval v neohlášené indispozici, když jeho hlas postrádal nejen barvu, ale i pěveckou hladkost a nedokázal přesvědčivě reprodukovat nepominutelnou melodičnost svého partu. Ostatní sólisté se předvedli v těch nejlepších barvách – Frédérique Friess jako něžná Jenovéfa, Jakub Kettner jako Siegfried, Yvona Škvárová v roli Margarethy, David Szendiuch jako Drago.
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Robert Schumann:
Jenovéfa
Dirigent: Charles Olivieri-Munroe (alt. Jakub Žídek)
Hudební nastudování: Charles Olivieri-Munroe
Režie: Martin Glaser
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Marek Cpin
Sbormistr: Jurij Galatenko
Světelný design: Martin Špetlík
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery NDM
Premiéra 27. února 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
Hidulfus – Jiří Brückler (alt. Matěj Chadima)
Siegfried – Jakub Kettner (alt. Roman Janál)
Jenovéfa – Fréderique Friess (alt. Angnieszka Bochenek-Osiecka / Eva Dřízgová-Jirušová)
Golo – Blagoj Nacoski (alt. Philippe Do)
Margaretha – Yvona Škárová (alt. Erika Šporerová)
Drago – David Szendiuch (alt. Václav Živný)
Balthasar – Martin Gurbaľ (alt. Bogdan Kurowski)
Caspar – Roman Vlkovič (alt. Michal Onufer)
www.ndm.cz
Foto NDM Ostrava, Martin Popelář
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
