Proč (ne)hrát Jenovéfu

  1. 1
  2. 2

Schumannovu jedinou operu Jenovéfa (Genoveva), zkomponovanou v letech 1847 a 1848 jsem poprvé slyšela a viděla jako soutěžní snímek na televizním festivalu Zlatá Praha v roce 2009. Dodnes jsem si z živého videozáznamu curyšské premiéry z roku 2008 v režii Martina Kušeje a pod taktovkou Nikolause Harnoncourta pamatovala jen o něco málo víc než oslnivě sněhobílý klaustrofobický prostor s umyvadlem (a temným zrcadlem nad ním), který postupně pokrývala „krev“ a černá špína. Televizní ukázka z generální zkoušky připravované ostravské inscenace mi Kušejovu inscenaci připomněla. Také mi v paměti zůstal nekonkrétní dojem z bezchybné a působivé hudební podoby této opery řízené dirigentem Harnoncourtem. Po návštěvě ostravské premiéry ve čtvrtek 27. února jsem se na DVD curyšské inscenace podívala se zvýšeným zájmem znovu.

Operní soubor Národního divadla moravskoslezského zařadil Schumannovu Jenovéfu do svého repertoáru, který oplývá mnoha zajímavými a pádnými důkazy jeho dramaturgické vynalézavosti. Obdivuhodný ostravský divák se již viditelně adaptoval na pestrobarevnou dramaturgickou nabídku, jež pochopitelně přináší jak díla mimořádná, tak i ta poněkud problematická.

Mimořádně mne tentokrát zaujal program k inscenaci, který přináší německý originál textu libreta a jeho český překlad od Vlasty Reittererové (jde zjevně o záměrně doslovný pracovní překlad pro potřeby interpretů – což zde není uvedeno). Dramaturg Daniel Jäger v programu uveřejnil řadu velmi zajímavých dobových i pozdějších kritik a mnoho dalších údajů, týkajících se skladatelovy tvorby, jeho života i předčasné smrti. K pozoruhodným informacím, týkajícím se bezprostředně opery Jenovéfa, patří skladatelova marná snaha o vylepšení úrovně libreta, jehož poslední verzi nakonec napsal na základě Hebbelova stejnojmenného dramatu s použitím Reinickových veršů on sám. Libreto předložil k posouzení Richardu Wagnerovi, který se vyjádřil takto: „Přál jsem horoucně jeho dílu zdar a upozornil jsem jej proto na jeho velké nedostatky. (…) Vyslechl mne, ale zasáhnout do díla, na němž s takovým nadšením pracoval, vzdorovitě odmítl.“

V libretu k Jenovéfě mne překvapila absence mezilidských kontaktů. Ty se zde vyskytují jen zcela výjimečně (krátké rozloučení falckraběte Siegfrieda s manželkou Jenovéfou před jeho odjezdem do války proti Maurům, duet Jenovéfy a jejího ochránce Gola – píseň o ptáčkovi, šťastné setkání obou manželů). Na začátku a na konci opery zaznívá důstojný oficiálně znějící oslavný sbor, v jejím průběhu se naopak vyskytují sborové pasáže jako doklady negativních pomlouvačných tendencí. Jednotliví sólisté pronášejí víceméně monology, každá postava je tu především sama za sebe a dramatické situace nevznikají. K velmi podobnému inscenačnímu řešení dospěli (snad nezávisle na sobě) dva režiséři – Martin Kušej (již zmíněná curyšská inscenace z roku 2008) a režisér ostravské inscenace Martin Glaser. Pro oba je opera Jenovéfa sondou do duše proradného Gola, jenž chce ženu svého pána získat s pomocí čarodějnice Margarethy pro sebe. Nejdramatičtější situace, v níž manžel Siegfried opouští svou omdlévající manželku a jím stanovený ochránce Golo zneužije její mdloby k určitému tělesnému kontaktu s ní (u Martina Kušeje výrazně vyhroceněji než u Glasera), se odehraje bez vědomé součinnosti Jenovéfy. Postavy Schumannova „hudebního dramatu“ jsou uzavřeny do svého duševního života a do svých vlastních prožitků, a proto není divu, že opera svádí k sevření „děje“ do jediného kadlubu – do nitra rozporuplného a posléze zcela zlomeného Gola. Odtud je už jen krůček ke stálé přítomnosti všech postav na jevišti, protože se jejich osudy neustále mezi sebou proplétají, jsouce ještě zahuštěny přítomností bývalé Golovy chůvy, čarodějnice Margarethy, pro niž není vůbec obtížné zcela ovládnout Gola, zatímco její ostatní kouzla, související s černou magií, průběžně maří boží vůle.Příběh rámuje sborová militantnost úvodu (odchod do války) i hymničnost závěru. Na samém začátku opery nacházíme Siegfriedovu autoritativní domluvu Jenovéfě: „Du bist ein deutsches Weib, so klage nicht…“ („Jsi německá žena, tedy neběduj…“). Mohlo by se zdát, že je tato replika nepodstatná, pokud by neexistoval i v textu programu zmíněný rasisticky zaměřený negativní vztah Schumannův a Wagnerův k jejich tehdy úspěšnému kolegovi Meyerbeerovi. Domnívám se, že o Schumannově „opeře“ Jenovéfa nelze tvrdit, že je skutečným hudebním dramatem, jímž by chtěla být, je snad spíše jakýmsi atypickým oratoriem. Přesto, že užívá jistých názvuků leitmotivů, vmísí se do ní i vložené písně, sbory připomínající chrámové zpěvy, nechává se inspirovat četnými ne zcela originálními názvuky na známá hudební díla, jimž se zcela se vymykají „šílené“ pasáže, související se zlolajnou Margarethou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Schumann: Jenovéfa (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="94846" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments