Proslulá americká sopranistka Jessye Norman zemřela ve věku 74 let

Málokterá pěvkyně druhé poloviny 20. století si ve světě opery vydobyla takové postavení, slávu a obdiv jako afroamerická sopranistka Jessye Norman. Zemřela v pondělí 30. září 2019 ve věku 74 let v newyorské nemocnici Mount Sinai – St. Luke’s Hospital na Manhattanu; příčinou jejího úmrtí byl septický šok a následné selhání orgánů po komplikacích spojených se zraněním páteře, které utrpěla v roce 2015. Nad jejím odchodem truchlí miliony fanoušků i kolegové či spolupracovníci z oboru, a to včetně Metropolitní opery, v níž Jessye Norman vystoupila v osmi desítkách představení v letech 1983–1996. „Byla jedním z velkých sopránů minulého půlstoletí,“ napsala opera v prohlášení. „Jessye Norman byla jedním z největších umělců, kteří na naší scéně zpívali. Váš odkaz bude žít navždy. Jessye Norman potěšila publikum svým krásným hlasem, mimořádnou silou a hudební citlivostí,“ uvedl ředitel Peter Gelb.

Jessye Norman se narodila 15. září 1945 v Augustě ve státě Georgia a měla čtyři sourozence. Její rodiče – otec byl pojišťovacím agentem a matka učitelkou – byli amatérští hudebníci, matka a babička hrály na klavír a otec zpíval v místním sboru. Již v útlém věku se Jessye učila hrát na klavír se svou matkou. Pěvecký talent měla od dětství, už ve čtyřech letech zpívala gospely v místním baptistickém kostele. Když bylo Jessye devět let, dostala k narozeninám rádio a díky sobotním přenosům z Metropolitní opery objevila svět, který jí navždy učaroval. Obdivovala první afroamerické pěvkyně, které se v opeře prosadily – Marian Anderson a Leontyne Price – a které Jessye vždy uznávala jako inspirativní osobnosti pro vlastní kariéru. Studovala operní program v Interlochen Center for the Arts v Severním Michiganu a v 16 letech se zúčastnila Pěvecké soutěže Marian Anderson ve Filadelfii; i když nevyhrála, získala plné stipendium na Howardově univerzitě ve Washingtonu, D.C. Zde studovala zpěv u Carolyn Grant, zpívala v univerzitním sboru a jako sólistka v kostele Lincoln Temple United Church of Christ. V roce 1966 vyhrála pěveckou soutěž Národní společnosti umění a písemnictví. Po bakalářském titulu v roce 1967 pokračovala ve studiích na Peabody Conservatory v Baltimoru a později na University of Michigan School of Music, Theatre & Dance v Ann Arboru, stát Michigan, kde získala magisterský titul v roce 1968. Během této doby studovala zpěv u Elizabeth Mannion a Pierra Bernaca.

Operní a koncertní kariéra
Po studiích odjela, tak jako mnoho mladých začínajících pěvců, sbírat zkušenosti do Evropy. V roce 1969 vyhrála prestižní hudební soutěž Internationaler Musikwettbewerb der ARD v Mnichově a získala tříletou smlouvu v Deutsche Oper Berlin (tehdy v Západním Berlíně), kde téhož roku debutovala na scéně jako Alžběta ve Wagnerově Tannhäuserovi. Kritika ji nadšeně uvítala slovy „největší hlas od dob německé sopranistky Lotte Lehmann“. V následujících letech se postupně stala hvězdou předních evropských scén a koncertních síní. Nejčastěji zpívala role princezen a jiných vznešených postav, k čemuž ji předurčovala (a v očích mnoha režisérů i limitovala) její vysoká a mohutná postava, především však jedinečný, bohatý, mocný, silný a košatý, nádherně zbarvený temný hlas, disponující pozoruhodně širokým rozsahem od mezzosopránu až po vysoký dramatický soprán; nejednou tedy Normanová zpívala i mezzosopránové role nebo altové party ve vokálních skladbách na koncertních pódiích. Navíc tu byl i její strhující jevištní projev a bohaté výrazové prostředky, stejně jako dokonalá znalost a výslovnost italštiny, francouzštiny a němčiny.

V roce 1970 debutovala v Itálii, a to ve Florencii v Händelově oratoriu Deborah. O rok později pak zpívala (v italštině) Séliku v Meyerbeerově Afričance na scéně florentského divadla Maggio Musicale a Hraběnku v Mozartově Figarově svatbě na berlínském festivalu; tuto roli téhož roku nahrála pro Philips se sirem Colinem Davisem a BBC Symphony Orchestra. Tato úspěšná nahrávka (s Mirellou Freni jako Zuzankou a Wladimirem Ganzarollim jako Figarem) pak představila novou hvězdu širokému publiku v Evropě i USA. V roce 1972 Jessye Norman debutovala v milánské La Scale v titulní roli Verdiho Aidy a v londýnské Královské opeře Covent Garden jako Kassandra v Berliozových Trójanech. Americkému publiku se poprvé představila jako Aida téhož roku na Hollywood Bowl. Následoval wagnerovský koncert na festivalu v Tanglewoodu a recitálové turné po Spojených státech. První newyorský recitál měla Jessye v roce 1973 v Alice Tully Hall v Lincolnově centru. V roce 1975 se usadila v Londýně a následujících pět let vystupovala pouze koncertně a na recitálech. Zpívala mimo jiné v oratoriích Eliáš Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Blahoslavenství (Les Béatitudes) Césara Francka (též nahrávka s Rafaelem Kubelíkem z roku 1974). V letech 1976 a 1977 podnikla koncertní turné v USA, ale trvalo ještě dlouho, než zde měla svůj operní debut na scéně. Mezitím úspěšně pokračovala její evropská kariéra, a to i na prestižních festivalech v Salcburku, Edinburghu či v Aix-en-Provence. Na recitálech sklízela velký úspěch s písněmi Schuberta, Mahlera, Wagnera, Brahmse, Satieho či Messiaena, ale i současných amerických skladatelů. Rozšiřovala se také její nahrávací činnost.

https://www.youtube.com/watch?v=_H9LTixHHug

Na operní scénu se vrátila v roce 1980 titulní rolí ve Straussově Ariadně na Naxu v Hamburské státní opeře. V roce 1982 konečně debutovala na americké operní scéně, a to ve Filadelfii, kde se představila jako Jocasta ve Stravinského opeře-oratoriu Oedipus Rex a jako Dídó v Purcellově opeře Dídó a Aeneas. V roce 1983 debutovala v Metropolitní opeře v New Yorku, a to v roli Kassandry v Berliozových Trójanech; představení k 100. výročí Met dirigoval James Levine, který se pak stal jedním z nejčastějších spolupracovníků Jessye Norman v opeře, na koncertech i recitálech, a to nejen jako dirigent, ale i jako klavírista. Záznam Trójanů vyšel i na DVD, Aenea zpívá Plácido Domingo a Dídó Tatiana Troyanos. Pozoruhodné je, že v téže inscenaci Trójanů zpívala Normanová v prvním díle nejen nešťastnou věštkyni Kassandru, které nikdo nevěří, ale i neméně tragickou postavu královny Kartága Dídó v druhém díle opery; a nejen to, v několika představeních zpívala dokonce obě náročné a velké role v jednom večeru, což je opravdu husarský kousek! V Metropolitní opeře následně vystoupila ve více než osmdesáti představeních, mimo jiné jako Straussova Ariadna, Wagnerova Alžběta, Sieglinda a Kundry, Bartókova Judith, Madame Lidoine v Poulencových Dialozích karmelitek a také jako Emilia Marty v Janáčkově Věci Makropulos v roce 1996. Podle  Encyclopædia Britannica byla Jessye Norman „v polovině osmdesátých let jednou z nejpopulárnějších a vysoce uznávaných dramatických sopranistek na světě“.

V lednu 1985 zpívala Normanová při druhé inauguraci prezidenta Ronalda Reagana s tím, že zde bude vystupovat jako Afroameričanka, jako demokratka (Reagan byl republikán) a jako protinukleární aktivistka; zpívala lidovou píseň Simple Gifts. Později zpívala i při inauguraci Billa Clintona. V roce 1986 zpívala v Londýně při oslavách šedesátých narozenin královny Alžběty II. a v roce 1989 francouzskou státní hymnu La Marseillaise při oslavách 200. výročí dobytí Bastily 14. července 1789 a začátku Francouzské revoluce; na náměstí Concorde (Svornosti) vystoupila oděná v kostýmu složeném z barev francouzské státní vlajky. Téhož roku jí prezident François Mitterand udělil Řád čestné legie. Už v roce 1984 po ní pojmenovali orchidej ve francouzském Národním muzeu přírodní historie. V roce 1996 naposledy vystoupila v Metropolitní opeře jako Emilia Marty a 27. dubna na koncertě k 25. výročí působení Jamese Levina v Met. V roce 1997 se ve věku 52 let stala nejmladší osobou, která do té doby získala Cenu Kennedyho centra. Byla také členkou Britské královské akademie hudby a hudební síně slávy státu Georgia. V roce 2001 byla spolu se sopranistkou Kathleen Battle sólistkou Vangelisova díla Mythodea. V roce 2003 založila v rodné Augustě uměleckou školu Jessye Norman School of the Arts. Po roce 2009 přestala vystupovat v opeře a pokračovala v recitálech a koncertech. V roce 2010 jí prezident Barack Obama udělil National Medal of Arts. V roce 2014 vydala paměti Stand Up Straight and Sing! (Stůj rovně a zpívej!). V roce 2015 utrpěla zranění páteře a přestala vystupovat. V roce 2018 získala za své umění Cenu Glenna Goulda.

Repertoár Jessye Norman
Do svého repertoáru (ať už na koncertech či na nahrávkách) postupně zařadila také například Písně z Gurre a kabaretní písně Arnolda Schönberga, Verdiho Requiem (zpívala sopránový nebo altový part), Beethovenovu Devátou symfonii (sopránový part) a Missu solemnis (altový part), Mahlerovu Druhou a Třetí symfonii a Píseň o zemi (altové party) i jeho písňové cykly Chlapcův kouzelný roh, Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech a Pět Rückertových písní, Čtyři poslední písně Richarda Strausse, Wesendonck-Lieder Richarda Wagnera, Brucknerovo Te Deum, Brahmsovu Altovou rapsódii a Německé requiem, Berliozovy Písně letních nocí, Romea a Julii a Smrt Kleopatry, Ravelovu Šeherezádu a jeho písně, dále písně Schumanna, Chaussona, Poulenca, Strausse, Berga a dalších, ale třeba i jazzově a muzikálově laděné melodie Michela Legranda. S velkým ohlasem prováděla a nahrála černošské spirituály a nejrůznější duchovní písně k času vánočnímu apod.

Ačkoli široké hlasové rozpětí předurčovalo Jessye Norman k mnoha různorodým rolím, její jevištní repertoár tak rozsáhlý není, protože ji v očích režisérů či intendantů často limitovaly její fyzické možnosti. Shrňme ještě jednou role, v nichž Normanová vystoupila na jevišti: Judith (Bartók: Modrovousův hrad), Markétka (Berlioz: Fraustovo prokletí), Kassandra a Dídó (Berlioz: Trójané), Alcesta (Gluck: Alceste; debut v Lyrické opeře v Chicagu v roce 1990), Deborah (Händel: Deborah; inscenace oratoria ve Florencii v roce 1970 s Riccardem Mutim), Emilia Marty (Janáček: Věc Makropulos), Sélika (Meyerbeer: Afričanka), Donna Elvira (Mozart: Don Giovanni; koncertní provedení s Jamesem Levinem), Idamantés (Mozart: Idomeneo; koncertní provedení se sirem Colinem Davisem v Římě 1971), Hraběnka (Mozart: Figarova svatba), Madame Lidoine (Poulenc: Dialogy karmelitek), Ona (Poulenc: Lidský hlas), Dídó (Purcell: Dídó a Aeneas), Faidra (Rameau: Hippolyte et Aricie), Žena (Schönberg: Očekávání), Ariadna (Strauss: Ariadna na Naxu), Jocasta (Stravinskij: Oedipus Rex), Aida (Verdi: Aida), Třetí sudička (Wagner: Soumrak bohů), Kundry (Wagner: Parsifal), Alžběta (Wagner: Tannhäuser), Sieglinda (Wagner: Valkýra). Další role ztvárnila Jessye Norman pouze na řadě nahrávek, o tom ale níže.

Ještě jen stručně k její jediné roli z české opery. Janáčkova Věc Makropulos měla na scéně Metropolitní opery premiéru 11. ledna 1996. (Původní premiéra 5. ledna byla zrušena krátce po začátku, když tenorista Richard Versailles utrpěl smrtelný infarkt. Představení 8. ledna bylo zase zrušeno kvůli blizardu.) Režii měl Elijah Moshinsky a dirigoval David Robertson. Ti také spolu s Jessye Norman přeložili libreto do angličtiny, protože Normanová odmítla dílo nastudovat v češtině kvůli neznalosti jazyka a přílišné náročnosti partu (což se u této konverzační opery ani nelze divit). Její pojetí Emilie Marty se však setkalo s velmi kladným ohlasem, a tak i my jí angličtinu jistě rádi odpustíme (představení 20. ledna 1996 bylo vysíláno v přímém přenosu i na stanici Vltava Českého rozhlasu). Velká škoda, že z tohoto představení není videozáznam, Jessye Norman musela být jako Emilia úžasná, jak o tom svědčí alespoň záznam zvukový či fotografie. V sezoně 1995/1996 měla Věc Makropulos v Met celkem šest představení, Normanová vystoupila v pěti z nich, naposledy 1. února, což bylo kromě koncertu k poctě Jamese Levina v dubnu 1996 její poslední vystoupení v Met. V pátém představení této premiérové série zpívala roli Emilie Marty Mary Jane Johnson. Když se opera vrátila do Met v roce 1998 a pak 2001, převzala roli – už v češtině – Catherine Malfitano (dirigoval sir Charles Mackerras) a po ní zatím naposledy v roce 2012 Karita Mattila (dirigoval Jiří Bělohlávek).

Nahrávky Jessye Norman
Jak už jsme naznačili, vystoupení Jessye Norman na operních jevištích byla spíše vzácná, mnohem více se věnovala recitálům a koncertům a v tomto směru měla opravdu bohatý a široký repertoár a patří k nejoceňovanějším interpretkám písní zejména německých skladatelů. A mnohé role, které na jevišti nezpívala, alespoň nahrála. Její nahrávky jsou početné, nahrávala především pro label Philips (dnes v katalogu Decca), ale také pro Deutsche Grammophon, Sony, EMI či Orfeo. Jejími partnery na nahrávkách byli věhlasní pěvci a pěvkyně, například Montserrat Caballé, Jon Vickers, José Carreras, Plácido Domingo, Mirella Freni, Neill Shicoff, James Morris, Hildegard Behrens, Siegfried Jerusalem, Kurt Moll, Kathleen Battle, Edita Gruberová či Eva Randová. A řada slavných klavíristů a samozřejmě dirigentů, které budeme jmenovat u jednotlivých nahrávek.

Kromě mnoha písní a vokálních děl Beethovena, Mahlera, Wagnera, Schuberta, Schumanna, Brahmse, Berlioze, Ravela, Strausse, Schönberga či Berga se blíže zmíníme hlavně o nahrávkách oper. Z neoperního repertoáru vynikají vedle spirituálů a gospelů například nahrávky Wesendonck-Lieder Richarda Wagnera (se sirem Colinem Davisem), obsáhlý výběr písní Johannese Brahmse (s Danielem Barenboimem u klavíru), písně Franze Schuberta (s klavíristou Philipem Mollem), dva písňové cykly Roberta Schumanna – Frauenliebe und Leben a Liederkreis – s klavíristou Irwinem Gagem, album s Ravelovou Šeherezádou a Berliozovými Letními nocemi (s Davisem), Berliozova Smrt Kleopatry (s Barenboimem) a nahrávky Gustava Mahlera: Písně o mrtvých dětech se Seijim Ozawou, Písně potulného tovaryše s Bernardem Haitinkem, Druhá symfonie s Lorinem Maazelem, Třetí symfonie se Seijim Ozawou a s Claudiem Abbadem a dvě nahrávky Písně o zemi, s Colinem Davisem (tenor Jon Vickers) a Jamesem Levinem (tenor Siegfried Jerusalem). Oblíbená jsou také Jessyina alba s vánoční a duchovní hudbou a spirituály (Live At Notre-Dame, Christmastide, In the Spirit, Amazing Grace, Sacred Songs, Spiritials). Jednou z nejslavnějších nahrávek Normanové jsou Straussovy Čtyři poslední písně a orchestrální písně s dirigentem Kurtem Masurem a lipským Gewandhausorchester z roku 1982, oceněné cenou časopisu Gramophone. Nahrávka je považována za jednu z nejlepších tohoto Straussova krásného cyklu (byť někteří dávají přednost lehčím hlasům, jak je nahrály například Elisabeth Schwarzkopf nebo Gundula Janowitz) a patří také k nejpomalejším, což mnozí posluchači oceňují (zejména poslední píseň Im Abendrot je na Masurově nahrávce se svými téměř deseti minutami nejdelší ze všech). Mimochodem, tato nahrávka zní také ve slavném Lynchově filmu Zběsilost v srdci (píseň Im Abendrot) či v Daldryho Hodinách (třetí píseň Beim Schlafengehen). Vykročením mimo klasiku je nahrávka již zmíněné Vangelisovy Mythodey či písní Michela Legranda a dalších.

Z operních rolí, které Jessye Norman zpívala na jevišti, nahrála na CD nebo DVD tyto (v závorce uvádíme nosič a dirigenta nahrávky): Bartók – Modrouvousův hrad (CD, Pierre Boulez), Berlioz – Les Troyens (DVD, James Levine), Gluck – Alceste (CD, Serge Baudo), Mozart – Le nozze di Figaro (CD, sir Colin Davis), Purcell – Dido and Aeneas (CD, Raymond Leppard), Schönberg – Erwartung (CD, James Levine), Strauss – Ariadne auf Naxos (CD, Kurt Masur; DVD, James Levine), Stravinskij – Oedipus Rex (CD, sir Colin Davis; CD a DVD, Seiji Ozawa), Wagner – Parsifal (CD, James Levine), Wagner – Die Walküre (CD, Marek Janowski; CD a DVD, James Levine). Některá představení byla zaznamenána i živě a vydána například na labelu Opera d’Oro (Mozartův Idomeneo s Davisem či Verdiho Aida s Ninem Sanzognou).

Jiné role v některých operách (a jedné operetě) pak Jessye Norman pouze nahrála na CD (v závorce opět jméno dirigenta nahrávky): Beethoven – Fidelio (Bernard Haitink), Bizet – Carmen (Seiji Ozawa), Fauré – Pénélope (Charles Dutoit), Haydn – Armida (Antal Dorati), Haydn – La vera costanza (Antal Dorati), Mascagni – Cavalleria rusticana (Semjon Byčkov), Mozart – Die Gärtnerin aus Liebe (Hans Schmidt-Isserstedt), Offenbach – La belle Héléne (Michel Plasson), Offenbach – Les contes d’Hoffmann (Sylvain Cambreling – na této nahrávce zpívá Normanová Giuliettu; Jeffrey Tate – zde zpívá Antonii), Strauss – Salome (Seiji Ozawa), Verdi – Il corsaro (Lamberto Gardelli), Verdi – Un giorno di regno (Lamberto Gardelli), Wagner – Lohengrin (sir Georg Solti), Weber – Euryanthe (Marek Janowski).

Ačkoli je Jessye Norman mimo jiné pověstná svou interpretací Isoldiny smrti z lásky (Isoldes Liebestod) z Wagnerovy opery Tristan a Isolda (a to na několika nahrávkách, s Colinem Davisem, Klausem Tennstedtem a především Herbertem von Karajanem), na celou Isoldu si nikdy netroufla a z plánovaných nahrávek se sirem Georgem Soltim či Jamesem Levinem po boku Bena Heppnera jako Tristana sešlo, což je velká škoda (v roce 1981 však koncertně zpívala druhé dějství na festivalu v Tanglewoodu s Jonem Vickersem jako Tristanem, dirigoval Seiji Ozawa). Údajně existovala také nahrávka Straussovy Elektry s Jessye Norman v titulní roli, s dirigentem Claudiem Abbadem, kterou však Normanová odmítla vydat kvůli nespokojenosti se svým výkonem a následně se nahrávka prý ztratila. Jessye Norman je nositelkou pěti cen Grammy: za nahrávky písní Maurice Ravela (1984), Wagnerových oper Lohengrin (se Soltim, 1988) a Valkýra (s Levinem, 1989) a Bartókova Modrovousova hradu (s Boulezem, 1998) a za celoživotní dílo (2006). Početné skvělé nahrávky nám tu po Jessye Norman naštěstí zůstanou jako důkaz jejího umění a jejího nádherného hlasu. V bývalém Československu, pokud je mi známo, vystoupila dvakrát na Pražském jaru (31. května 1970 a 30. května 1972, v obou případech písňové recitály s klavíristou Irwinem Gagem) a v roce 1980 v Bratislavě.

Osobní dovětek
Na závěr mi dovolte osobní vyznání. Při vší úctě k mnoha jiným mým oblíbeným operním pěvkyním (Maria Callas, Renata Tebaldi, Birgit Nilsson, Montserrat Caballé, Joan Sutherland, Leontyne Price, Margaret Price, Waltraud Meier, Eva Marton, Mirella Freni, Cheryl Studer, Christa Ludwig, Brigitte Fassbaender, Renée Fleming či Gabriela Beňačková), neméně slavným a legendárním a třeba i lepším (ale kdo a jak to změří? to je až příliš subjektivní!), pro mě zůstává pomyslným „číslem jedna“ právě Jessye Norman. Když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu o její smrti, bylo to, jako by mi odešel blízký člověk, ačkoli jsem nikdy neměl to štěstí a možnost slyšet ji zpívat a vidět naživo. Znám jen její nahrávky, které jsem léta sbíral a shromáždil téměř všechny. Je to čtvrtstoletí, co jsem ji objevil – a co jsem díky jejímu hlasu začal objevovat i svět opery a hudbu, k níž bych se možná dostal až mnohem později, ale díky Jessye Norman přišly ty objevy daleko dříve. Stále živě si pamatuji, jak mi v roce 1994, kdy jsem přišel do Prahy a začal pracovat v dnes již neexistující prodejně klasické hudby v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí, dal jeden znalejší kolega k poslechu její album duchovní hudby, spirituálů a tradicionálů Amazing Grace; a byla to láska na první poslech (do té doby jsem toho o opeře a operním zpěvu moc nevěděl) – a zůstala mi dodnes.