Publikum v rouškách, Vondráček opět exceloval. Tak zahájili sezónu v Ostravě

Na pódiu čekající hudebníci byli samozřejmě bez roušek, dirigent Daniel Raiskin rovněž. Tento umělec původem z Petrohradu se stal od této sezóny šéfdirigentem Slovenské filharmonie, je rovněž hudebním ředitelem Symfonického orchestru ve Winnipegu a hostování ho čeká v Bělehradské filharmonii a v dalších městech světa. Padesátiletý dirigent je v plné síle a umělecké invenci, se kterou přistoupil k interpretaci skladeb slavnostního večera.

Jako první zazněly Moravské tance JW VI/7 Leoše Janáčka, které patří do období, kdy Janáček intenzivně sbíral a upravoval tance, které později Český hudební fond vydal jako soubor pěti částí. Hřmotný Kožuch, rozmarná Kalamajka, zvonící Trojky, pevná Silnice a rozvážný Rožek – tance, které jsou bohatě zinstrumentovány a které pojal dirigent velmi romantizujícím způsobem, což navodilo pohodovou atmosféru.

Koncert pro klavír a orchestr g moll op.33 B 63 Antonína Dvořáka, jediný klavírní koncert, který autor napsal, je prodchnutý lehkostí a zářivou brilantností. Part klavíru je plný běhů a perlivých šňůr, na kterých jsou navlečené noty jako třpytivé korálky. V podání klavíristy Lukáše Vondráčka se tyto perlivé šňůry blýskaly a třpytily, klavírista jakoby propichoval elektrizujícími prsty klávesy a ty posílaly elektřinu do publika. Neskutečné tempo, lehounké jako vánek, oproti orchestru, který hrál romantický akordový podklad, jako hebký samet pod lesknoucí se perlové šňůry.

Spolupráce jednotlivých sólových nástrojů nezůstávala nijak pozadu, sólové vstupy lesních rohů, které dokázaly být jak měkké a barevné, tak úderné, ale hlavně čisté v nasazení a přesné v intonaci, svítící flétna dokreslovala třpyt klavíru, dřevěné nástroje nesly melodii a smyčce hladily a naplňovaly barevnost instrumentace. Finále vrcholilo ekvilibristikou klavíru a jásavým závěrem. Obdivuhodný výkon sólisty Lukáše Vondráčka byl plně podpořen kompaktním výkonem orchestru. Nadšené publikum si vyprosilo přídavek, kterým byla skladba Clauda Debussyho Potopená katedrála. Tady si sólista popustil uzdu na části akordové, kterou oslnil, především v kontrastu s tajuplným impresionistickým piánem v začátku a závěru skladby.

Po přestávce, kdy byl nejžádanější komoditou osvěžující čistý vzduch, zaznělo Scherzo capriccioso op.66 B Antonína Dvořáka. Romantický autor zde uplatnil své oblíbené nástroje, zahájily zvučné fanfáry lesních rohů a pokračovalo taneční plénum orchestru, který dal do provedení veškerou radost z muzicírování. Posledním číslem večera byla Symfonie č.9 Es dur op.70 Dmitrije Šostakoviče. Od dob Beethovenových se předpokládá, že deváté symfonie mají být závažné a mají přinášet filosofické a invenční nápady. Šostakovič nenaplnil tohle očekávání a naopak svoji devátou napsal jako ironické veselí či zesměšnění pathosu a pro uvolnění psychiky ve společnosti. Rozpustilost a jednoduchost témat, hravost i nostalgie a nářek, dravost i odbojnost. Ostinátní rytmy v orchestru jsou místy i výhružné, což obstarávají trombony v úderném vstupu.

Pro českého současného posluchače už nemá symfonie takové poselství, jako v době poválečné, kdy skladatel dílo psal. Nicméně zůstává mistrovské balancování na hranici veselí a satiry, hrdinství a zoufalství, to vše podáno v mistrovském provedení filharmoniků. Barevnost a údernost jednotlivých nástrojů zvýrazňuje v sále dřevěná ozvučnice, která umožňuje hráčům použít širokou dynamickou škálu a velkou gradaci dramatičnosti. To vše pod pevným a soustředěným vedením dirigenta Daniela Raiskina, kterému je ruská hudba interpretačně nejbižší. Byl to večer, který se jistě zapíše k tomu nejlepšímu, co Janáčkova filharmonie Ostrava mohla svému publiku nabídnout.