Pucciniho Bohéma: Návštěva Velkého divadla v Moskvě získává punc sázky na jistotu

Po roce jsme zavítali opět do Ruska a i přes vyčerpávající celodenní práci v porotě moskevské pěvecké soutěže jsme si ani tentokrát nenechali návštěvu Velkého divadla ujít, a to nikoliv z povinnosti k umění. Tato scéna přesvědčuje posluchače i odbornou veřejnost o svých nesporných kvalitách, které neskrývá za hereckou stránku, ale primárně klade do popředí stále zpěv. Byť jde tento přístup v současnosti označit za konzervativní, pro nás jako nadšené konzumenty opery a pravidelné návštěvníky již většiny scén světového významu, je to ta příjemnější alternativa.

Mladší sestra Velkého divadla, takzvaná Novaja scjena disponuje dřevěným, nikoliv přehnaně zdobeným interiérem. Na čem tratí lidské oko, to divadlo návštěvníkovi vynahrazuje v rovině akustické. Zvuk se zde šíří unikátním způsobem. Bohatě podporuje střední i nízká frekvenční pásma v širokých dynamických odstínech. Především díky dřevěným konstrukcím a absenci přílišného polstrování (nabízí se paralela s Bayreuthem), je zvuk kompaktní jako při poslechu LP desky přes kvalitní audio systém.

Při pohledu na hereckou stránku souboru Rusko ukazuje, že je stále zemí každodenních kontrastů. Pokud i dnes nahlížíme na operu jako na druh umění spojovaný se „zábavou vyšších vrstev“, která není pro každého konzumenta, je neoddiskutovatelné, že byl tomuto žánru odpradávna vlastní patos. Kde jinde akceptovat patetickou touhu po vyjádření víc, než u veristických děl, která jsou protknutá afektovým zpíváním, nikoliv ve smyslu principů antického divadla, či pojetí Descartese? Představy dobového ideálu, jak je líčí například italský teoretik a estetik Umberto Eco ve svých Dějinách krásy a Dějinách ošklivosti plní režijní nastudování Jeana-Romaina Vesperiniho do posledního bodu. Tragická opera o čtyřech dějstvích je i zde vsazena do prostředí Francie okolo roku 1830, ale zároveň předkládá divákovi to, co je esteticky platné nyní – v současnosti. Tradičními kostýmy Cedrica Tirada, světly Christopha Chaupina i scénou Bruna De Lavenéreho připomíná nastudování romantická i temná zákoutí filmu oscarového režiséra Roberta Dornhelma s Annou Netrebko a Rolandem Villazónem v ústředních rolích (La Bohéme, 2008). Kontrastně vše podtrhuje animacemi a videoprojekcemi Étienne Guiol.

Hudební ředitel a šéfdirigent Velkého divadla Tugan Sokhiev ani tentokrát zpěváky příliš nešetřil. Již po úvodních tónech nám na mysl vytanul dynamicky exponovaný Don Carlos (Bolšoj Těatr, 2016). Sokhiev si libuje v intenzivním témbru orchestru a jeho forte fortissimo valící se zvukové vřavy připomíná vrcholové pasáže symfonií Brucknera či Mahlera. Je patrné, že dirigent ze své řídící pozice rovněž vyhledává zpěváky, kteří nemají problém s nosností svého projevu. Až na závěrečný nástup tympanisty lze souhru tělesa pod taktovkou Sokhieva označit za přehlídku perfekcionismu a precizní práce. Jestliže úroveň orchestru drží takovýto nadstandard, nemusí nás trápit ani otázka, zda je vykoupena úmornou prací a drilem, ruským umělcům obecně vlastním.

Jak jsme již zmínili v úvodu příspěvku – Bolšoj Těatr obsazuje do divadelních produkcí především domácí ruské umělce. Aniž bychom si prohlédli program, tohle nám bylo z předešlých zkušeností jasné i nyní. Přesto si zde v tento večer své „poprvé“ odbyl také mladý italský tenorista Matteo Lippi a nutno poznamenat, že jeho výkon byl na první zkušenost s touto scénou velmi dobrý. Rodolfa zpíval s rozvahou a držel se pravidel tzv. pěvecké inteligence – síly v této náročné dramatické roli uměl zkušeně rozvrhnout. Seriózně se sálem linula jeho Che gelida manina, stejně tak duetto s Mimi. Nikde se nevyhýbal předepsaným c² (notové party obsahují u exponovaných pasáží alternativu o tercii nižší). Popasoval se i s náročnými výstupy třetího jednání. Místy jeho tenor zanikal, o to víc při konfrontaci se strhujícím výkonem milostného protějšku Mimi Marie Mudryak. Interpretka disponuje až nadlidskou intenzitou vokálů. Její pěvecké možnosti od piana směrem k forte fortissimo si bezpečně poradí s velkým orchestrálním aparátem, ba co víc, troufáme si říci, že takový nadhled známe pouze od těch nejlepších wagnerovských pěvců.

Standardního zpívání jsme se dočkali od Rodolfových kolegů, bohémů: Denise Makarova v roli filosofa Collina a Jurije Syrova, jenž ztvárnil muzikanta Schaunarda. Nejvýraznější ze všech mužských postav byl Marcello Aludy Toduy. Jeho technika krytí vokálů je ukázkou vyrovnané resonance v celém hlasovém rozsahu bez sebemenších známek změny barvy na přechodových tónech. Elegantní byl herecký i pěvecký projev Anastasie Sorokiny v roli Musetty. Pochvalme také zvukově bohatý smíšený sbor a nezapomínejme ani na precizně rytmicky a intonačně připravený dětský sbor.

Při bilancování prvního čtvrtletí tohoto roku jsme dosud stihli navštívit Teatro alla Scala a dvakrát newyorskou Metropolitan opera, přesto na pomyslném piedestalu stavíme toto představení na samotný vrchol. Nyní již s očekáváním vyhlížíme vídeňského Parsifala pod taktovkou Valerije Gergijeva (duben 2019), Evžena Oněgina v ukrajinské Oděse (květen 2019), či Figarovu svatbu v londýnském Royal Opera House s mistrem z nejpovolanějších – sirem Johnem Eliotem Gardinerem (červenec 2019).

Bohéma na Nové scéně Velkého divadla je, jak již zde bývá zvykem, představením držícím se vysoké úrovně a ctícím tradiční hodnoty hudebně i režijně. To nás vede k polemice, zda lze mezi nabízenými tituly vůbec nalézt představení nevalné kvality, u něhož bychom shledali nutnost být kritičtí. Uvidíme zase za rok, ale pokud divadlo udrží tento punc kvality stále stejně vysoko, určitě se nebudeme zlobit.

Hodnocení autora recenze: 95%

Giacomo Puccini: La Bohéme
Bolšoj Těatr Moskva

Dirigent: Tugan Sokhiev
Režie: Jean-Romain Vesperini
Výprava: Bruno de Lavenere
Kostýmy: Cédric Tirado
Osvětlení: Christophe Chaupin
Videoprojekce: Étienne Guiol
Sbormistr: Valery Borisov
Asistent režie: Daphné Mauger