Pucciniho Vlaštovka měla vždycky pověst popelky

Jitka Slavíková, 14.05.2014 0:00

Vedle ostatních veleúspěšných oper Giacoma Pucciniho (1858–1924) měla Vlaštovka vždycky pověst popelky. Proč? Kvůli své žánrové nevyhraněnosti? Opera – opereta, napůl Růžový kavalír (okořeněný La traviatou, Sapho i Bohémou), napůl Netopýr… Ale má vůbec nějaký smysl spekulovat o tom, zda Vlaštovka je, či není opereta? Není podstatnější, že se „popelka“ v posledních letech dostala na trůn?

Skladatel Svatopluk Havelka jednou řekl, že veristické opery jsou tragické operety – jinými slovy – jejich témata jsou prvoplánově volena tak, aby diváci byli dojati k slzám. Myslel to jako bonmot, nicméně Vlaštovka skladatele, jenž přinejmenším svou Toskou a Pláštěm k veristům patří, se – jak už bylo naznačeno – atributu opereta nevyhnula. Na počátku totiž stálo Carlovo divadlo, Carltheater, které bylo po celou dobu své existence (1847–1929) proslulou vídeňskou operetní scénou. Jeho ředitel Siegmund Eibenschütz si spolu s úspěšným hudebním vydavatelem Emilem Berté objednal v říjnu 1913 u Pucciniho, který tehdy ve Vídni dohlížel na přípravu rakouské premiéry Děvčete ze Západu (24. října s Mariou Jeritzou v titulní roli), kompozici operety. Za velmi slušný obnos dvě stě tisíc rakousko-uherských korun, šuškalo se ale i o dvojnásobku. Stejně tak se rychle rozšířila i později opakovaná tvrzení, že právě tato suma byla rozhodující, proč skladatel nabídku přijal.Fakt je, že po premiéře Děvčete ze Západu v Metropolitní opeře 10. prosince 1910 Puccini usilovně hledal nové libreto; sám se jednou celkem trefně označil za „vášnivého lovce divokého ptactva, operních libret a atraktivních žen“. Jeho tradiční zdroje – literatura a divadelní scéna – však tentokrát nic nenabízely. Puccini netrpělivě těkal od námětu k námětu, od románu Lorna Doone britského spisovatele Richarda Doddridga Blackmora k nedokončené hře irského dramatika Oscara Wilda Florentinská tragédie (o pár let později ji zhudebnil Alexander Zemlinsky), a dokonce hovořil s italským básníkem a dramatikem Gabrielem d’Annunzio o jeho poněkud bizarní dramatizaci La crociata degli innocenti (hra zpracovávající historii dětských křižáckých výprav v roce 1212). Na jaře 1912 jej v Paříži, kde dohlížel na francouzskou premiéru Děvčete ze Západu (16. května), konečně zaujala v Divadle Marigny drsná naturalistická hra Didiera Goulda La houppelande (Plášť), kterou proměnil v první díl svého Triptychu. Krátce předtím ale projevil zájem i o lehčí námět: „Mám hroznou touhu se smát a rozesmát také ostatní …“, napsal své dlouholeté přítelkyni Sybil Seligman 19. listopadu 1911.

Tato touha jej evidentně neopustila a vídeňská nabídka tedy přišla ve správnou chvíli. Prostřednictvím mecenáše italské opery a svého přítele Angela Eisnera, který mu pomáhal v jednání s vídeňským divadlem (především v otázce kontraktu), dostal Puccini první nástin německého libreta: „co to je, mám snad složit konvenční operetu s mluvenými dialogy“, reagoval prudce a v dopise Eisnerovi 14. prosince 1913 dokonce použil i slova o „lajdácky napsané banální operetě“. Další věty z tohoto dopisu bývají v souvislosti s tématem Puccini a opereta často citovány: „Opereta není nic pro mne, zato komická opera ano, něco jako Růžový kavalír, ale zábavnější a organičtější…“ Pucciniho vrstevníci operety komponovali, zejména Ruggero Leoncavallo, ale Puccini se bránil i pouhému podezření, že by se k něčemu takovému snížil. „Ať si nepřátelé mluví. Dokonce zde říkají, že jsem se snížil k operetám jako Leoncavallo. To nikdy, a zase nikdy!“, psal Angelu Eisnerovi 25. března 1914.

Objednávky z Carlova divadla se ale nezřekl. Druhé libreto o krásné kurtizáně, která se snaží dostat ze zlaté klece a prožít romantickou lásku, Puccinimu dodali vídeňský novinář a skladatel Alfred Maria Willner (1859–1929) a jeho častý spolupracovník Heinz Reichert (1877–1940); oba vysoce úspěšní libretisté operet, kteří jsou podepsáni mj. pod Lehárovou Frasquitou. Puccini jejich text dostal v březnu 1914. O další spolupráci požádal svého nového libretistu, italského dramatika Giuseppa Adamiho (1878–1946), který mu psal libreto k Plášti (a později i k Turandot). Adami libreto přeložil do italštiny, zveršoval a především důkladně zrevidoval, přeskupil scény, vypracoval charaktery postav, vše ve shodě s pověstnými, vysoce náročnými požadavky skladatele na text. Dva roky trvala hudební geneze Vlaštovky, při níž Puccini pracoval simultánně na Plášti.O výše zmíněném Straussově Růžovém kavalírovi se Puccini sice vyjadřoval s určitými pochybnostmi, ale jeho vlivu se neubránil. Podobné anachronické užití valčíků v kontrastu k tereziánské Vídni, v níž se děj Růžového kavalíra odehrává, je i u Vlaštovky: v Paříži druhého císařství (1852–1870) znějí taneční melodie odlišného času i místa – slowfox, one-step, foxtrot a tango (ale samozřejmě i valčík a polka). Puccini je použil pro vyjádření místního koloritu; umožňují – v čele s valčíkem – ponořit se do blýskavého a frivolního světa druhého císařství a přispívají k dramatické výstavbě opery. Brilantní hudba v plynulém tanečním rytmu obsahuje vedle téměř klasicistních recitativů hojně zastoupený arzenál hudebních prostředků dvacátého století, bitonální pasáže, nerozvedené disonance, klastry. Ale vše je v této hudebně i dramaticky sevřené partituře smysluplné a „organické“, použijeme-li Pucciniho slovo.

S Růžovým kavalírem bývá Vlaštovka spojována i díky podobnosti obou hlavních ženských postav. Straussova Maršálka je stárnoucí žena nostalgicky se ohlížející po mládí; nakonec se se svým věkem smiřuje a definitivně ukončuje svůj milostný vztah s mladinkým Oktaviánem. I krásná Pařížanka Magda, žena vydržovaná bohatým bankéřem, nostalgicky vzpomíná na dávný záblesk snad pravé lásky, na studenta, s nímž se kdysi setkala v tanečním lokále Bullier. Básník Prunier (tak trochu satirický portrét excentrického Gabriela D’Annunzia, s nímž se Puccini několikrát pokusil spolupracovat) vzbudí v Magdě pochybnosti o smyslu jejího oslnivého, nicméně prázdného života a Magda podlehne touze znovu prožít opravdový milostný cit, z něhož kdysi sama utekla. „Kdo uhádne krásný sen Doretty“, zpívá v 1. dějství známou árii o tom, že láska je víc než bohatství. Druhé šance na lásku se ale nakonec sama zříká. Je v ní životní moudrost Maršálky? Nebo je pragmatická žena, která ví, že nedokáže žít na venkově a starat se o manžela a patrně i kupu dětí, a proto se jako vlaštovka vrátí z Côte d’Azur zpět do hříšné Paříže k bohatému bankéři?

Jisté je, že sám Puccini nevěděl, co se závěrem. K partituře se několikrát vracel, výsledkem byly dvě další verze s odlišnými finálními scénami. V původní verzi si Magda uvědomí, že Ruggerovu rodinu poskvrní svou minulostí; nevyslyší zoufalé prosby svého milého a odchází. První verze měla premiéru 27. března 1917 v Monte Carlu. V druhé verzi je pro Magdu rozhodující setkání s básníkem Prunierem na Côte d’Azur; to básník ji přesvědčí, aby Ruggera opustila; Magda se vrací zpět do Paříže, aniž by se s Ruggerem rozloučila. Tato verze byla poprvé provedena 9. dubna 1920 v Palermu a téhož roku 7. října – s několika dílčími změnami a v němčině – ve vídeňské Volksoper. Ale už 25. října se Puccini svěřuje přítelkyni Sybil Seligman s tím, že jej druhá verze neuspokojila, originální „monacké“ znění je prý mnohem lepší. Nicméně se pokusí o další revizi. Třetí verze z let 1921–1922 za Pucciniho života provedena nikdy nebyla. Za druhé světové války byl během bombardování Milána zasažen nakladatelský dům Casa Sonzogno a požár zničil archiv včetně notového materiálu třetí verze Vlaštovky. Rekonstrukce se na základě zachovaného klavírního výtahu ujal italský skladatel Lorenzo Ferrero. Iniciátorem této rekonstrukce bylo Teatro Regio v Turíně, které třetí verzi provedlo 22. března 1994 s Josém Curou v roli Ruggera. Její závěr radikálně pozměňuje rozuzlení zápletky a vnáší do ní morální parametry: Ruggero se z anonymního lístku dozví o Magdině minulosti a opustí ji, protože není hodna jeho lásky. Zoufalá Magda zůstane sama se svou služebnou Lisette. Spokojen ale Puccini stále nebyl, jeho vlastní smrt však přišla dřív, než mohl určit definitivní verzi.

V současné době se nejvíce hraje původní verze z roku 1917, většinou s přidanou Ruggerovou árií o Paříži z druhé verze (viz dále). Režisérka Marta Domingo, manželka Plácida Dominga, inscenovala Vlaštovku ve vlastním přepracování všech tří dochovaných verzí a přidala tragické zakončení: Magdinu sebevraždu. Poprvé ji představila v Bonnu v roce 1995, o dva roky později ji nastudovala ve Washingtonské národní opeře (tato inscenace je zaznamenána na DVD firmy Decca) a v roce 2000 v Los Angeles.

V souvislosti s Vlaštovkou se hovoří i o Verdiho La traviatě (oba milenci odjedou na venkov, hlavní hrdinka, slavná pařížská kurtizána, se posléze mladíka z dobré rodiny vzdá), Massenetově Sapho (milostný příběh frivolní modelky Fanny a Jeana, dalšího venkovského mladíka z dobré rodiny, který Fanny kvůli její minulosti opustí), ale i o Pucciniho Bohémě. Claude Debussy prý po premiéře Bohémy prohlásil, že nepoznal nikoho, kdo by lépe hudebně popsal Paříž než Puccini. Proslulá Latinská čtvrť vstoupila – téměř dvacet let po Bohémě – i do Vlaštovky, kavárnu Momus vystřídal slavný taneční lokál U Bulliera (na avenue Georgese-Bernanose, existoval do roku 1940), který Puccini zalidnil tak jako v Bohémě světem, jenž mu byl velmi blízký: umělci, studenty, švadlenkami, květinářkami… Do druhé verze opery připsal ódu na Paříž. „Parigi è la città dei desideri“ (Paříž je městem toužebných přání), zpívá v 1. dějství venkovan Ruggero, který do města na Seině zavítal poprvé. Puccini si vypůjčil melodii své písně Morire? na slova Giuseppa Adamiho, kterou napsal pro album vydané ke konci první světové války italským Červeným křížem pro dobročinné účely. Melodii transponoval z F dur do Ges dur a opatřil novým textem: přemítání o životě a smrti (Zemřít? Kdo však ví, co je život…) nahradila óda na Paříž. Je zajímavé, že Ruggerovu árii skladatel v třetí verzi Vlaštovky už nepoužil: prý byla její příliš dramatická melodie neslučitelná s poklidnou atmosférou prvního dějství.

Příkladů „recyklace“ stávajících melodií s novými texty najdeme v hudební historii celou řadu. Puccini nebyl výjimkou. Zůstaneme-li u Vlaštovky, pro skvostný přípitkový kvartet „Bevo al tuo fresco sorriso“ (Připíjím na tvůj svěží úsměv) v druhém dějství použil melodii ukolébavky Sogno d’or (Zlatý sen), kterou složil v roce 1912 na text Carla Marsiliho pro vánoční vydání populárního italského časopisu. V obou případech na již existující melodie narouboval text zcela odlišného významu. Trochu to připomíná Prima la musica, poi le parole…Vlaštovka ale není jen dojemný a smutný milostný příběh. Nabízí také skvělé komediální scény a Magdina služka Lisette s ambicemi stát se umělkyní jako by vypadla z oka Adéle z Netopýra Johanna Strausse. Nemají konec konců italská opera buffa a vídeňská opereta společného prapředka – commedii dell‘ arte? Psal-li Puccini Sybil Seligman, že se chce smát a rozesmát i ostatní, myslel to vážně a ve Vlaštovce se svými trefnými hudebními citáty či podobenstvími jistě bavil. Když v prvním dějství básník Prunier popisuje ideál ženy, hodné umělců, ženy rafinované, elegantní i zvrhlé, a jmenuje při tom Galateu, Bereniku, Francescu a Salome, slyšíme hudbu Straussovy Salome; když je zmínka o Paříži, mihne se Marseillaise; nejvtipnější je pak ve třetím dějství instrumentální vyjádření Lisettiny vzpomínky na pískot a bučení, které přivítaly její debut na jevišti.

„Vlaštovka je lehká, sentimentální opera se špetkou komedie…,“ psal Puccini v roce 1914 Sybil Seligman. „Je to špatný Lehár,“ prohlásil Tito Ricordi, který po smrti svého otce Giulia (6. června 1912) převzal nakladatelskou firmu; nemohl nevědět, že Lehár a Puccini jsou velmi dobří přátelé. Spřátelili se během Pucciniho návštěvy Vídně v roce 1913, Puccini navštívil představení několika Lehárových operet, opakovaně zejména Veselou vdovu, což v té době bylo jediné jevištní dílo, které bylo populárnější než jeho opery. Lehár uměl výborně italsky, Puccini německy jen málo, nicméně při setkáních prý stejně „hovořili“ výlučně hudbou, u klavíru.

Puccini, už dost uražený tím, že se Tito neobtěžoval přijet na vídeňskou premiéru Děvčete ze Západu v Dvorní opeře v říjnu 1913, a dokonce ani neposlal obligátní blahopřejný telegram, přijal nabídku konkurenčního nakladatele Lorenza Sonzogna. Ten také zařídil přesun premiéry z vídeňského Carlova divadla, kde po vypuknutí první světové války nebyla její realizace možná (Itálie vstoupila do války na straně států Dohody, tedy proti Rakousku-Uhersku), do slavného divadla v Monte Carlu. Volba neutrálního teritoria byla nasnadě, výběr monacké scény náhodný jistě nebyl.

Théâtre du Casino v Monte Carlu, které navrhl slavný tvůrce pařížské Grand Opéra Charles Garnier, bylo otevřeno 25. ledna 1879. V letech 1893–1951, tedy neuvěřitelných padesát osm let (!), stál v jeho čele rodák z Bukurešti Raoul Samuel Gunsbourg (1860–1955), režisér, skladatel a respektovaný impresário. Z monackého divadla záhy vytvořil vysoce prestižní scénu. Byl posedlý vyhledáváním nových děl a svému divadlu dokázal zajistit více než osmdesát operních a baletních světových premiér, a to autorů slavných i začínajících. Patřily k nim opery Camille Saint-Saënse, Maurice Ravela nebo Julese Masseneta. 27. března 1917 se zde uskutečnila světová premiéra Pucciniho Vlaštovky.Puccini se těšil z velmi příznivého přijetí: dvacet opon, pochvalné kritiky, „opravdový sukces“, psal šťastný autor příteli Guidovi Vandinimu 30. března a za několik dní, 3. dubna, byl dokonce monackým knížetem Albertem I. dekorován rytířským velkokřížem Řádu svatého Karla. „Vlaštovka je opera plná života a melodií, která tě velmi zaujme,“ psal 1. dubna 1917 Sybile Seligman. Ale jedna vlaštovka jaro nedělá a po krátkodobém úspěchu nic nenasvědčovalo tomu, že by někdy mohlo dojít k jejímu znovuvzkříšení.

Teprve od devadesátých let minulého století se Vlaštovka stále častěji objevuje v operních domech Evropy i Spojených států včetně milánské La Scaly, Théâtre du Châtelet v Paříži, Teatro La Fenice v Benátkách, Washingtonské národní opery, londýnské Covent Garden, newyorské Metropolitní opery (živý přenos do kinosálů 10. ledna 2009) a dalších. Na rozdíl od posla jara Hirundo rustica, který se k nám v dubnu každoročně ze svého jihoamerického zimoviště vrací, na česko-moravských scénách Pucciniho Vlaštovka neuhnízdila; provedena byla jen třikrát. Poprvé se hrála 13. září 1929 v brněnském Divadle na hradbách v hudebním nastudování Antonína Balatky a v režii Přemysla Pospíšila, Magdu zpívala Marie Minářová-Štrosová; podruhé v roce 1989 ve Slezském divadle v Opavě (premiéra 1. října, dirigent Petr Škarohlíd, režisérka Jana Pletichová-Andělová, v hlavní roli se střídaly Olga Procházková a Věra Smolková) a potřetí v roce 2008 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 20. prosince, dirigent Jan Šrubař, režisér Plamen Kartalov, hlavní roli alternovaly Jitka Burgetová, Eva Dřízgová-Jirušová a Iulia Elena Surdu).

Pokusme se na závěr shrnout, co je Pucciniho Vlaštovka. Opera, již charakterizuje mistrovská orchestrace a průzračná melodika, nezaměnitelně pucciniovská, s jednou z nejnádhernějších melodií z pera tohoto operního mága, kvartetem „Bevo al tuo fresco sorriso“. Opera nabízející pucciniovskou melancholii, ale i jemně ironickou parodii sebe sama – jako by se skladatel zahleděl zpět do světa nevratných iluzí vlastní umělecké minulosti. Opera neskrývající rozpor mezi idealizací lásky, tak jak ji známe z romantických oper, a realistickým, ryze praktickým pohledem na milostný vztah. Opera o odvěké touze po štěstí a lásce.

Giacomo Puccini
La rondine (Vlaštovka)
(koncertní provedení)
Dirigent: Martin Leginus
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Asistent režie, scéna, choreografie: Petr Jirsa
Světelný design: Hynek Dörner
Orchestr Státní opery
Koncertní mistr: Štěpán Kaniak
Šárka Knížetová (klavír)
Světlana Janová (celesta)
Sbor Státní opery
Premiéra 14. května 2014 Státní opera Praha

Magda de Civry – Eva Hornyáková
Ruggero Lastouc – Luciano Mastro
Lisette – Jana Sibera
Prunier – Jaroslav Březina
Rambaldo Fernandez – Zdeněk Plech
Yvette / Georgette – Gabrijela Ubavić
Bianca / Gabrielle – Yukiko Šrejmová Kinjo
Suzy / Lolette – Jana Horáková Levicová
Gobin / Mladík / Adolfo – Jan Ondráček
Périchaud / Rabonnier / Majordomus / Crébillon – Ivo Hrachovec