Stává se občas, že osobnost herce (zpěváka, tanečníka) splyne natolik s některou z rolí, které vytvořil, a tak vstoupí do širšího obecného povědomí především jako její interpret. A jestli se navíc tak stane za výjimečných okolností daných společenskou situací a atmosférou, ještě více to posílí obraz splynutí představitele a role. V plné míře to lze říci o pěvkyni, o níž její životopisec doktor Miroslav Pospíšil svého času na těchto webových stránkách napsal: „Byla poslední heroinou operního souboru Národního divadla…“ Byla to Marie Podvalová a 5. září by se dožila sto pěti let.
Marie Podvalová se narodila 5. září 1909 v Čakovicích. Své dětství ale prožila v obci Chrást na Mělnicku (dnes část obce Tišice), v samotném srdci středních Čech obestřeném mnohými bájemi a legendami. Už tento rodný kraj jakoby předznamenal budoucí zpěvaččinu hvězdnou kariéru. Především po matce zdědila hudební nadání a umělecké sklony. Od dětství se věnovala zpěvu, hře na housle a klavír a účinkovala v ochotnickém divadle. Chtěla být učitelkou, ale protože nesplňovala věk požadovaný pro přijetí ke studiu, navštěvovala průmyslovou školu. Zpěv začala studovat soukromě nejprve u Augusty Fassatiové a poté v letech 1933 – 1935 u výborné profesorky Pražské konzervatoře Doubravky Brambergerové. Jejím pedagogem na konzervatoři byl také výtečný dirigent Pavel Dědeček a režisér Ferdinand Pujman, kterého celý život respektovala jako vynikající uměleckou osobnost a snažila se důsledně plnit jeho náročné požadavky, spočívající v co nejdokonalejším možném propojení pěveckého a hereckého ztvárnění role s požadavky partitury a také s výtvarným pojetím inscenace s maximální precizností ve všech složkách projevu… Na doporučení Václava Talicha se ucházela o členství v brněnském operním souboru, kam byla v roce 1935 přijata jako sólistka.
Měla štěstí, protože brněnská opera – tehdy pod vedením skvělých osobností, jakými byli šéf opery Milan Sachs a dirigent, dramaturg Zdeněk Chalabala a režiséři Rudolf Walter a Branko Gavella – byla pro mladé pěvce tou nejlepší školou. Okamžitě byla pověřena těmi nejnáročnějšími úkoly. Pro obor dramatického sopránu byla ideálně disponovaná už svými fyzickými předpoklady, ale především svým tmavým sopránem, s vynikajícími výškami, dokonale znějící střední polohou i hlubokými tóny. Díky čemu byla později schopná ztvárnit i role mezzosopránového oboru, ale také výrazným jevištním zjevem a mimořádně citlivými hereckými schopnostmi.
Shodou okolností mezi jejími prvními rolemi se sejdeme s dvěma variantami téže historické postavy, polské šlechtičny Mariny Mníškové. Nejdříve to bylo dne 7. listopadu 1935 v inscenaci Borise Godunova Modesta Petroviče Musorgského, kterou dirigoval Zdeněk Chalabala, jenž později stál u zrodu jejích mnohých velkých úspěchů na scéně Národního divadla. Zde mohla uplatnit všechny finesy svého dramatického pěveckého i hereckého projevu. Přesně o měsíc později ztvárnila Marinu ve Dvořákově Dimitriji. V Dvořákově opeře, kterou dirigoval tehdejší šéf brněnské opery Milan Sachs, mohla uplatnit dokonale všechny lyrické valéry svého projevu.
Obě tyto role později patřily i k jejím neúspěšnějším. Je zajímavé, že během svého brněnského působení zpívala naše budoucí představitelka velkých českých sopránových heroin především role italského veristického repertoáru, jako byly Amélie ve Verdiho Maškarním plesu, Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi či velmi náročnou roli Madeleine v opeře Umberta Giordana Andrea Chénier. I v těchto postavách měla výbornou hudební průpravu díky dirigentovi Quidovi Arnoldimu, o němž i jinak k brněnským divadelním poměrům velmi kritický Karel Nedbal ve své memoárové knize Půl století s českou operou napsal, že italské věci dělal přesvědčivým, skoro autentickým způsobem.
Zazpívala si zde poprvé také Miladu ve Smetanově Daliborovi. Dále pak Kněžnu ve Dvořákově opeře Šelma sedlák a za zaznamenání stojí její výkony v tehdy na brněnském operním jevišti hojně uváděných ruských a sovětských operách, kterými byla Dáša v československé premiéře opery Ivana Dzeržinského Tichý Don či Černovláska v Klíčníku Vaňkovi skladatele Nikolaje Čerepnina. Na záskok také účinkovala ve své první janáčkovské postavě, kterou byla Rychtářka v Její pastorkyni. Marie Podvalová, kterou spojovalo s Brnem i její manželství s básníkem Zdeňkem Kriebelem, redaktorem brněnského rozhlasu, se vždy do Brna ráda vracela. V této souvislosti připomeňme její několikeré hostování v roli Emilie Marty v padesátých letech.
V roli Milady se také poprvé pohostinsky představila dne 27. května 1937 na scéně pražského Národního divadla a sklidila mimořádný úspěch. Je zajímavé, že jejím partnerem v roli Dalibora v tomto představení byl vynikající brněnský tenorista Emil Olšovský. První roli, kterou zpívala na podzim toho roku už jako členka „Národního“ byla Santuzza v Sedláku kavalírovi. V březnu 1938 vytvořila pod taktovkou Václava Talicha postavu Hadačky ve světové premiéře opery Bohuslava Martinů Julietta. 18. května téhož roku při premiéře nové inscenace Smetanovy Libuše, kterou dirigoval Václav Talich a režíroval Ferdinand Pujman, poprvé vystoupila na jevišti Národního divadla v titulní roli této slavnostní opery. Ve vypjaté politické situaci se představení stalo něčím mnohem víc než mimořádnou uměleckou záležitostí, a nemalou zásluhu na tom měla Marie Podvalová svým perfektním oduševnělým pěveckým a hereckým projevem. Tato situace se opakovala díky komplikovaným společensko politickým procesům i po válce. Zde si neodpustím drobnou poznámku. Přejme maximální úspěch všem budoucím Libuším, ale ať tato nádherná opera a její proroctví působí jako oslava češství, české hudby a umění, stejně jako génia Bedřicha Smetany a nemusí přijímat další politické významy.
Libuše se pochopitelně nemohla v letech nacistické okupace hrát. Jakékoli uvedení českého titulu ovšem znamenalo v oné době i výrazný povzbuzující čin. Týkalo se to především Talichovy premiéry Dalibora v roce 1942, v němž Podvalová strhujícím způsobem ztvárnila Miladu. V této roli mohla zpěvačka naplno uplatnit celou šíří nuancí svého pěveckého a hereckého umění, jež tato role nabízí ve větší míře nežli přece jenom poněkud sošná Libuše. V pěti inscenacích ji zpívala ve dvou stech představení. Největšího ohlasu se patrně dočkala v Krombholcově a Paloušově inscenaci z roku 1949, v níž se v roli Milady představila publiku čtyřiašedesátkrát.
Postupně se objevila v řadě dalších čelných rolí českého repertoáru. Jmenujme alespoň Cizí kněžnu ve Dvořákově Rusalce (tuto roli zpívala a hrála v šesti inscenacích více jak třistapadesátkrát), Kněžnu v opeře Čert a Káča, titulní roli v Armidě, Julii v Jakobínu, Anežku ve Smetanových Dvou vdovách a Hedviku v Čertově stěně, titulní roli ve Fibichově Šárce a Beatrici v jeho Nevěstě messinské. Úspěšně si zazpívala a zahrála i Mařenku v Prodané nevěstě. Mezi její mimořádné výkony můžeme zařadit rovněž titulní postavu ve Foersterově Evě. V operách Vítězslava Nováka se představila především jako paní Eliška ve Zvíkovském raráškovi, dále pak jako Alžběta v Karlštejnu a Neznámá v inscenaci Dědova odkazu.
Mimořádně významná byla její setkání s tvorbou Leoše Janáčka. Její pojetí role Kostelničky v Její pastorkyni či Emilie Marty ve Věci Makropulos patří historicky k vrcholům interpretace janáčkovských operních hrdinek…
Byla Libuší při slavnostní premiéře Libuše, která se konala na den přesně osm let od jejího prvního vystoupení na Národním divadle, 27. května 1945. V této roli slavila doslova triumfy ve sto deseti představeních v pěti různých inscenacích… Naposledy si ji zazpívala 28. září 1969.
Její přečetní ctitelé se s ní mohli setkat v mnoha dalších rolích světového repertoáru. Kromě těch, které už zpívala dříve, ztvárnila skvělým způsobem Aidu, Toscu či Leonoru v Beethovenově Fideliu. Škoda, že poválečná doba výrazně nepřála tvorbě Richarda Wagnera. Pěvkyně ideálně disponovaná pro velké wagnerovské role se tak mohla setkat pouze s postavou Senty v Bludném Holanďanovi, kterou vytvořila brzy po příchodu do Prahy a po válce ve druhé polovině padesátých let s Venuší v Tannhäuserovi a posléze v šedesátých letech s Ortrudou v Lohengrinovi. S touto mezzosopránovou rolí se díky svým dispozicím a velkým schopnostem je využívat, vyrovnala znamenitě.
Úspěšně se vypořádala i s řadou rolí v moderních operách jako například s postavou Kateřiny Ivanovny v Jeremiášových Bratrech Karamazových i Zdeny v opeře Pavla Bořkovce Paleček. A Márii Lengyelovny v opeře Miroslava Krejčího Poslední hejtman na motivy z Jiráskova románu Bratrstvo… V premiéře první verze Prokofjevovy Vojny a míru v červnu 1948 (dirigent Jaroslav Krombholc, režisér Ferdinand Pujman) výtečně ztvárnila typově ji velice blízkou, ale pro kontraalt psanou roli hraběnky Bezuchovové. Uznání si vydobyla i ztvárněním role čarodějnice Faty Morgany ve znamenité inscenaci opery Sergeje Prokofjeva Láska ke třem pomerančům, kterou dirigoval Jaroslava Krombholc a režíroval Georgij Ansimov.
Její poslední roli, kterou nastudovala před svým odchodem do důchodu, byla v roce 1972 role hraběnky Adelaidy v Arabelle Richarda Strausse. V této roli také 22. dubna 1973 naposledy vystoupila na jevišti Národního divadla.+++
===Rozsáhlá byla rovněž koncertní činnost Marie Podvalové, především ve sféře kantátové a oratorní tvorby. Její hlas si můžeme poslechnout na vynikajících nahrávkách z padesátých let, jež byly digitalizovány. Jedná se o Krombholcovo nastudování Smetanova Dalibora a Dvořákovy Rusalky a Fibichovu Šárku pod taktovkou Zdeňka Chalabaly anebo na profilovém CD se záznamem jejích nejslavnějších pasáží z českých oper.
Marie Podvalová zemřela v Praze dne 18. května 1992. Její urna, stejně jako urna jejího manžela se dočkaly po určitých peripetiích trvalého uložení na hřbitově v Chrástu na Mělnicku, kde prožila své dětství a kam se vždy ráda vracela. Na školní budově v Kostelci nad Labem, kde její někdejší docházku do měšťanské školy připomíná pamětní deska s nápisem: „Marie Podvalová, umělkyně vpravdě národní.“
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv ND / Jaromír Svoboda
