Radúz a Mahulena – divadelní klenot Julia Zeyera a Josefa Suka v Plzni
Julius Zeyer (1841–1901) je v naší literatuře devatenáctého století mimořádným zjevem – mistr lyrické epiky, prozaik a dramatik, vzdělaný a zcestovalý člověk s velkým smyslem pro odlišnosti i spřízněnosti různých národních kultur, měl blízko k idealismu i symbolismu, zůstával však romantikem, důsledně logickým ve stavbě svých děl. I když řazen mezi lumírovce a kosmopolity, stál jaksi mimo proudy a čas. Mimořádná je vysoká kultivovanost jeho jazyka a literárního výrazu. Radúze a Mahulenu napsal ve vrcholném období své tvorby a byla po legendě Samko Pták (povídkový triptych Tři legendy o krucifixu z roku 1892) a próze Dům U tonoucí hvězdy (1894) jeho v pořadí třetí slovenskou látkou. Téma pro svoji pohádku o věrném milování Radúze a Mahuleny nalezl ve třetím vydání slovenských pověstí (vydal Pavol Dobšinský 1896) i se jménem Radúz, jméno Mahulena zvolil podle pověsti Mahuliena, zlatá panna. Ale celková koncepce, děj, charakteristiky postav, doplnění a prokomponování motivů, působivá poetika, lyrika spojená s dramatem a hloubka, vřelost a síla citu jsou ryze zeyerovské atributy. Příběh obohatil věčnými motivy evropských a asijských vyprávění o lásce, nenávisti, zapomnění, o usmrcení posvátného zvířete, jedu, přikování ke skále, proměně dívky ve strom a o zlomení kletby vroucí láskou.
Pro Josefa Suka (1874–1935), tehdy teprve třiadvacetiletého, byl Radúz a Mahulena první velkou melodramatickou partiturou a v jeho tvorbě hraje výraznou roli. Suk byl dějem doslova pohlcen, komponoval v létě 1897, v době, kdy prožíval lásku k dceři Antonína Dvořáka Otilii a tyto bouřlivé city se odrazily v jeho díle. Nádherná hudba plná vroucího citu, jemné lyriky a strhující dramatičnosti mu přinesla výrazný úspěch. Mimořádné ohlasy ho vedly k další práci – k rozšíření a samostatnému přepracování zásadních hudebních částí do čtyřdílné suity Pohádka (1899–1900), premiéroval ji Oskar Nedbal 7. února 1901. A pozdější symfonie Pohádka léta (1907–1908) zpětně obohatila Radúze a Mahulenu o žalozpěv dvou anglických rohů a harfy. Radúz a Mahulena zasáhl inspiračně i do symfonie Asrael (1906) a kompozičním řešením inspiroval Suka také ke scénické hudbě k dramatické legendě opět z pera Julia Zeyera Pod jabloní (1901, revize 1911/1915).
Radúz a Mahulena je dílem dvou mistrů různých generací, kteří našli skrze dávné, všelidské téma společnou řeč. Zeyer svou dramatickou pohádku napsal v rytmizované próze, Sukovo zhudebnění nepokrývá celý text. Uvádí celek, jednotlivá dějství, výstupy, předěly, navozuje a dokresluje atmosféru lyrických momentů, proměny, vzpomínky, citová pohnutí, dramatické zvraty. Na několika místech vkládá do děje sólový zpěv, sbor a do všech podrobností vypracovává několik působivých melodramů, monumentální vroucí melodram také dílo uzavírá.
Děj pohádky je prostý jen zdánlivě – Zeyer jej vyklenul v úchvatný strhující příběh, důsledně ukotvený v pohanské době svobodného lidu. Král tatranský Stojmír žije v nepřátelství se svým někdejším přítelem králem magurským kvůli dávné lásce k téže ženě, Nyole, která dala přednost králi magurskému. Stojmír pojal za ženu kněžnu Runu, zlou kouzelnici. Ta ze žárlivosti neustále živila nenávist mezi oběma. Na začátku děje se magurský králevic Radúz omylem ocitá na Stojmírově
panství a zabije posvátného bílého jelena. Se svým starým sluhou Radovidem nestačí utéci, je dopaden, odvlečen na tatranský hrad a ač sám je svým činem hluboce zdrcen, je uvržen pomstychtivou Runou do věže. Jedna ze tří Runiných a Stojmírových dcer, krásná Mahulena, jíž jelen patřil, je dojata upřímnou lítostí Radúzovou a oba se do sebe zamilují. Runa ve své nenávisti k magurským nechá přikovat Radúze na nejvyšší tatranský štít a nastraží pro něj jed. Mahulena však odhalí její lest a díky klíči nalezenému dřevorubcem Vratkem odemyká Radúzova pouta a dává mu svobodu. Runa však odhalila její čin a chvátá za oběma na horský šít. Dojde k přímém střetu a souboji s Radúzem, v němž králevic Runu přemůže, přiváže ji za její dlouhé vlasy ke stromu a s Mahulenou prchají do Magury. Runa připoutaná na vrcholku štítu křičí za prchajícími milenci svou kletbu – bude-li Radúz políben jinou ženou, na Mahulenu zapomene. Milenci dosáhnou Magury v okamžiku, kdy umírá Radúzův otec. Královna Nyola ve svém hoři políbí svého syna Radúze, kletba se naplní. Radúz Mahulenu nepoznává, dívku vyvedou z hradu jako šílenou. Nešťastná Mahulena prosí matku Zemi o pomoc ve svém neštěstí. A Země mění dívku ve štíhlý topol. K němu, nic netuše, se začíná uchylovat Radúz, u něj tráví volné chvíle a trápí se ztrátou paměti. Nyola přináší zprávu o Runině smrti, je však přesvědčena, že v topolu sídlí zlý duch, chce strom porazit. Ve vyhroceném konfliktu s Radúzem bránícím topol zatne Nyola sekyru do kmene, z něj však vytryskne krev, dopadne na Radúze. A před zraky všech stojí zraněná Mahulena. Kletba je zrušena, láska přemohla nenávist.
Zeyerovo a Sukovo dílo nahrál v červenci 1957 Supraphon (Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, dirigent Václav Smetáček, režie Jiří Fiedler) s Jarmilou Glázrovou a Václavem Voskou v titulních rolích, v roce 1970 inspirován výtvarným viděním Jana Preislera je zpracoval v kongeniálním filmovém ztvárnění režisér Petr Weigl s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou (Velký symfonický orchestr, dirigent Libor Pešek). V Plzni byl Radúz a Mahulena se Sukovou hudbou naposledy uveden 27. dubna 1960, stejnojmenný balet na Sukovu hudbu nastudoval na jevišti Komorního divadla v roce 2006 choreograf Jiří Horák.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
