Před patnácti lety absolvoval obor dirigování na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a rok poté začala jeho spolupráce s operou Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde v současné době, už třetím rokem, je šéfdirigentem. Jméno Rastislav Štúr si v programech přečetlo ale také mnoho operních diváků a návštěvníků koncertních síní v Rakousku, Německu či Francii. Tento charizmatický umělec vystupoval s takovými legendami, jako je Montserrat Caballé, Jelena Obrazcovová, Ilona Tokody či Gabriela Beňačková a Peter Dvorský. Velmi často bývá k zastižení i v Praze při recitálech zahraničních pěveckých hvězd, nejnověji se zavítá již příští pondělí, kdy v Rudolfinu bude řídit rozhlasové symfoniky.
Znám ho jako člověka noblesního, jemného, který si navzdory mírnému projevu dokáže s lehkostí získat pozornost hudebníků. Na jejich společném výkonu bývá tato harmonie patrná – čehož důsledkem jsou i četná prestižní angažmá jednačtyřicetiletého slovenského dirigenta.
Můžete zavzpomínat na své hudební začátky? Pocházíte z muzikantské rodiny nebo si vás umění tónů našlo „tak nějak samo“?
Vyrastal som z veľkej časti v opere, kde spievala moja mama, napríklad postavu Carmen, ktorá mi asi najviac utkvela v pamäti. S otcom som zase veľmi často chodieval na koncerty Slovenskej filharmónie. Naozaj prvé, čím som chcel byť, bol dirigent.
Zvažoval jste i jiné profesní uplatnění než práci dirigenta? Co pro taktovku rozhodlo?
Hrával som na husle, neskôr na violu. Tiež som ale jazdieval na koni, na kanojke, lyžoval, hrával basketbal… hudba však bola silnejšia a zvíťazila.
Co ve své práci považujete za podstatné, co vám ji usnadňuje?
Je dôležité, aby mal človek celkovú pohodu, aby nebol v strese, aby sa tešil na každú skúšku a koncert a myslím, že tieto črty mám už v povahe.
A co naopak komplikuje?
Koncertov je stále viac a viac a niekedy je ťažké zorganizovať si čas.
Jak moc vás vytěžuje post šéfdirigenta Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě?
Je to tá Opera, kde som vyrastal, od malička bol môj sen tam dirigovať, mám k nej mimoriadny vzťah. Som tam často, je to moje hlavné zamestnanie, ak mám koncerty mimo, som v neustálom spojení s prevádzkou opery, s riaditeľom, orchestrálnou kanceláriou… Raz za sezónu tam mám svoje naštudovanie operného diela, čo mi zaberie minimálne tri mesiace, vtedy som tam každodenne.
Které další příležitosti považujete za dosud vrcholné ve své kariéře?
Ku každej príležitosti sa snažím pristupovať ako k vrcholnej, naposledy som mal úžasný zážitok v Ingolstadte, kde som dirigoval Dvořákov čelový koncert s Mischom Maiskym.
Při nedávném pražském koncertu s Denyse GravesV Opere SND Pucciniho Manon Lescaut, turné v Španielsku so Slovenskou filharmóniou a sólistom Igorom Ardaševom, Má vlast na Žofíne, koncerty v Prahe…
Sólistu pondělního koncertu Jana Mráčka zdobí navzdory mladému věku četná uznání. Těší vás spolupráce s interprety, kteří jsou teprve na prahu své kariéry?
Teší ma vždy spolupráca s dobrými muzikantmi.
Nakolik jste ovlivnil dramaturgii svého nejnovjěšího pražského vystoupení?
So skladbami som súhlasil, Sibelius je môj obľúbený husľový koncert, aj keď dirigentsky veľmi náročný. Prokofievovu 6. symfóniu som dirigoval pred pár rokmi v Bratislave, hlavne jej posledná časť mi často znie v ušiach.
Se SOČRem se během letošního podzimu uvidíte ještě jednou. Při jaké příležitosti?
Bude to koncert na výročie republiky, 26. októbra so Simonou Šaturovou, s ktorou sa poznáme od detských čias a ktorú považujem za jednu z najvätších umelkýň, s akými som spolupracoval.
Myslíte, že rozhlasové těleso má nějaké specifikum, jedinečnost?
Je to teleso nabité energiou, silne cítiace spoločne, hrá veľmi aktívne a veľmi muzikálne. Na našom poslednom spoločnom koncerte so sólistkou Denyce Graves mi behali často zimomriavky po chrbte, bol som dojatý, ako dokážu každé miesto precítiť.
Děkuji za rozhovor!
S prezidentem Václavem Klausem a barytonistkou Daliborem Jenisem