Raymonda ve Vídni a Esmeralda v Bratislavě

  1. 1
  2. 2
Cesty za baletem (4) – občasník z domova i ze zahraničí. Uplynulý víkend 10. – 11. března 2018 se výjimečně vydařil – navštívil jsem představení dvou velkolepých baletů, v sobotu Raymondy ve Státní opeře Vídeň a v neděli Esmeraldy ve Slovenském národním divadle Bratislava.
Alexander Glazunov: Raymonda – Wiener Staatsballett 2018 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsballett/Ashley Taylor)

Vídeňská Raymonda
Nastávající jaro budu mít tak trochu ve znamení Raymondy, po vídeňském představení mě čekají ještě další v Rize a v Mnichově. Bude to tedy ideální pro srovnání inscenací, navíc již mnohokrát jsem zhlédl na YouTube rekonstrukční verzi Sergeje Vichareva z Milána (2011), i s tímto jedinečným představením lze srovnávat.

Vídeňská Raymonda je původním dílem – jak jinak – Rudolfa Nurejeva z roku 1985. Nurejev měl již předtím s Raymondou bohaté zkušenosti, v různých verzích ji inscenoval v Spoletu (1964), Londýně (1966), Oslu (1968), Curychu (1972) a New Yorku (1975). Teprve v pařížském zpracování roku 1983 se ale vrátil k věrnějšímu odkazu Maria Petipy a tuto inscenaci pak přenesl do Vídně. Ve Vídni je Raymonda již potřetí obnovena, po obdobích 1985–1989 a 1997–1999 se nyní uvádí od konce roku 2016 v nastudování Manuela Legrise a Jeana Guizerixe.

Po choreografické stránce je představení velmi pěkné, všichni tři představitelé hlavních rolí – Olga Esina (Raymonda), Jakob Feyferlik (Jean de Brienne) a Vladimir Shishov (Abderakman) – podali vynikající výkon, jakož i celý sbor vídeňského státního baletu. Též po hudební stránce je hudba Alexandra Glazunova bezchybně interpretována orchestrem Státní opery řízeným Kevinem Rhodesem. Scéna a kostýmy se již od osmdesátých let drží ve ztvárnění Nurejevova spolupracovníka Nicholase Georgiadise. Scéna celkem uspokojivě doprovází děj, i když plachet a závěsů je někdy až příliš a opravdových kulis málo. Ale kostýmy právě ve srovnání s Vicharevovou inscenací v Miláně příliš neoslňují. Děj se odehrává ve třináctém století, a zatímco v Miláně měli věrné oblečení tehdejší doby, je Georgiadis rozevlát do všech možných dob a mód i fantazijních výmyslů.

Režijně se Nurejev nejvíce odklonil od Petipy ve scéně Snu Raymondy. Objevují se v něm zvláštní fantazijní postavy místo rytířského vojenského doprovodu Jeanna de Brienne a dívčího sboru. Vůbec zarážející je úplná absence křížů, a to nejen v této scéně, ale v celém představení. Děj vypráví o křižácích, a přitom symbol kříže je ve Vídni zcela vymazán, na rozdíl od připomínaného Milána. Byl snad Nurejev tak ovlivněn ze sovětských inscenací potlačujících náboženské symboly? Nebo je to již počátek „politické korektnosti“ u Georgiadise a nyní Legrise? V každém případě zvláštní. Přesto si vídeňská Raymonda zaslouží pozornost a toto dlouhé představení (3 hodiny 20 minut) stojí za zhlédnutí.


Bratislavská Esmeralda

Při svých cestách za klasickými balety odcházím z většiny navštívených představení s pocitem, že něco mohlo být jinak či že ne vše odpovídá tradici a odkazu devatenáctého století. Několik výjimek samozřejmě existuje. A mezi nejsvětlejší výjimky patří nyní od neděle 11. března 2018 Esmeralda ve Slovenském národním divadle Bratislava (recenzi z obou premiér Opera Plus přinesla zde). Dílo nelze prakticky za nic kritizovat. Moje vícekrát opakovaná teze, že pravý petipovský celek tvoří choreografie, režie, hudba, scéna a kostýmy nedílně dohromady, se plně ukazuje právě u bratislavské Esmeraldy. Představení je pravý „ballet à grand spectacle“.

Cesare Pugni: Esmeralda – SND Bratislava 2018 (zdroj SND Bratislava / foto © Peter Brenkus)

Balet Esmeralda na motivy románu Victora Huga původně vytvořili Jules Perrot a Cesare Pugni v Londýně roku 1844. Tato verze však po několika desetiletích na západoevropských scénách zmizela. Naštěstí díla se ujal Marius Petipa v St. Petersburgu a učinil dvě obnovy, první v prosinci 1886 a druhou v listopadu 1899. Ve spolupráci s Riccardem Drigem balet doplnil o krásné prvky jako Pas de six a Variace Esmeraldy, Perrotův celek byl ale zachován. Toto dílo pak přetrvávalo v Rusku až do dvacátého století, i když někdy se značnými úpravami.

Obnovy baletu v co největším Petipově duchu se roku 2009 v Moskvě ujali Vasilij Medvedev a Jurij Burlaka. Medvedev poté tuto Esmeraldu inscenoval ještě v Berlíně (2011) a Mexico City (2012). A nyní společně se Stanislavem Fečem v Bratislavě. Pro Esmeraldu je to nejen slovenská, ale i středoevropská premiéra. Tento velkolepý balet je mimo Rusko stále hrán velmi řídce, v této sezoně jej měla v repertoáru jen jedna baletní scéna v celé Evropě, a to v ukrajinském Lvově. Proto patří velký dík vedení Baletu Slovenského národního divadla a jmenovitě jeho řediteli Jozefu Dolinskému, že se rozhodli pro uvedení Esmeraldy v Bratislavě. A dík nejen za vlastní uvedení baletu, ale i za načasování premiéry přesně na den dvoustého výročí Petipova narození 11. března 2018. I to je v Evropě zcela ojedinělé.

Bratislavská Esmeralda tvoří kompaktní celek pod vedením realizačního týmu v čele s Vasilijem Medvedevem a Stanislavem Fečem (choreografické a režijní nastudování), Alexandrem Anissimovem (hudební nastudování), Alyonou Pikalovou (scéna) a Jelenou Zajcevou (kostýmy). Nutno podotknout, že vynikající scéna je totožná s moskevskou. Celý baletní soubor Slovenského národního divadla se předvedl na vysoké úrovni, v čele s excelentní Olgou Chepalovou v roli Esmeraldy. Mezi účinkujícími se vyskytlo několik drobných nedostatků v souhře a technice, ale tyto drobné chybičky se jistě napraví v dalších představeních. Takže chybělo jen živé kůzlátko při vstupu Esmeraldy na scénu…

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na